28 Cdo 786/2008
Datum rozhodnutí: 07.01.2009
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 16 odst. 3 předpisu č. 328/1991Sb., § 42a odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb., § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 83 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 786/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce JUDr. M. L., správce konkursní podstaty úpadce S., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované S. B. s. r. o. zastoupené advokátem, o 641.394,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 25 C 315/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. října 2007, č. j. 25 Co 354/2007-103, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. října 2007, č. j. 25 Co 354/2007-103, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. srpna 2007, č. j. 25 C 315/2006-90, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 10. 5. 2006 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 641.394,- Kč

s příslušenstvím s odůvodněním, že na majetek úpadce S., s. r. o., byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 91 K 39/2004, prohlášen konkurs, a že součástí konkursní podstaty je pohledávka úpadce za žalovanou ve výši shora uvedené částky, která nebyla uhrazena. Tato pohledávka vznikla převodem peněžních prostředků dlužníka S., s. r. o. žalované na splátky půjček, poskytnutých žalovanou na základě smluv o půjčkách ze dnů 28. 12. 2001, 8. 4. 2002

a 24. 1. 2003, které jsou však ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. absolutně neplatné, neboť jejich účelem bylo vyvést majetek ze společnosti, která je v úpadku, ke škodě věřitelů a zabránit jejich uspokojení.

Usnesením ze dne 16. 8. 2007, č. j. 25 C 315/2006-90, Okresní soud Plzeň-město zastavil řízení o zaplacení shora uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť v téže věci již bylo dříve zahájeno řízení vedené u Okresního soudu

Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 85/2006, týkající se týchž osob a téhož nároku, když v tomto řízení se žalobce žalobou domáhá vyslovení neúčinnosti smluv o půjčkách

28. 12. 2001, 8. 4. 2002 a 24. 1. 2003 a současně požaduje zaplacení částky 641.394,- Kč, což představuje nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit (§ 83 odst. 1

a § 104 odst. 1 o. s. ř.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 10. 2007, č. j.

25 Co 354/2007-103, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se shora uvedeným závěrem Okresního soudu Plzeň-město, neboť se jedná o spor mezi týmiž účastníky, kteří mají v řízení i totožné procesní postavení. Předmětem řízení jsou v obou případech věci, které vyplývají ze stejného skutku, jímž je vydání vrácených finančních prostředků ze smluv o půjčkách. V žalobě, jež je předmětem řízení ve věci vedené pod sp. zn. 25 C 315/2006, je nárok na zaplacení částky 641.394,- Kč jediným uplatněným nárokem, avšak tento nárok je uplatněn i v řízení ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod. sp. zn. 21 C 85/2006, kde kromě vyslovení neúčinnosti právních úkonů se žalobce rovněž domáhá zaplacení částky 641.394,- Kč. V obou případech tak požaduje vydání stejné částky na základě stejného skutku. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě podal žalobce žalobu 10. 5. 2006, zatímco ve věci vedené pod sp. zn. 21 C 85/2006 tak učinil již 7. 11. 2005, odvolací soud uzavřel, že projednání věci brání překážka litispendence, jež je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a soud prvního stupně proto postupoval správně, když řízení zastavil.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení souběhu neplatnosti a odporovatelnosti právních úkonů a vymezení otázky přednosti posouzení těchto právních institutů a jejich důsledků pro účastníky řízení. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, když zastavením řízení byl zbaven práva na rozhodnutí soudu o povinnosti žalované zaplatit mu předmětnou částku v případě, že by žaloba o neúčinnosti právních úkonů žalované byla zamítnuta právě z důvodu toho, že žalované právní úkony nemohou být z důvodu jejich neplatnosti určeny odporovatelnými. Poukazuje na to, že se v dané věci nemůže jednat o překážku litispendence, protože jde o dva naprosto samostatné předměty řízení, a to v jednom případě odporovatelnost právních úkonů (podle § 16 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a § 42a obč. zák.) a ve druhém zaplacení částky 641.394,- Kč s příslušenstvím z důvodů neplatnosti příslušných právních úkonů. To, že se žalobce ve věci vedené pod sp. zn. 21 C 85/2006 domáhá vedle vyslovení neúčinnosti právních úkonů rovněž vrácení prostředků do konkursní podstaty, je toliko důsledkem neúčinnosti, avšak nikoli nezbytnou podmínkou odporovatelnosti, v čemž vidí podstatný rozdíl oproti žalobě na plnění. Následkem neplatnosti právního úkonu je v tomto případě vznik bezdůvodného obohacení, jelikož žalovaná získala majetkový prospěch plněním z neplatného právního úkonu, a proto jí následně vzniká ve smyslu § 451 odst. 1 obč. zák. povinnost bezdůvodné obohacení vydat. Neplatný právní úkon nelze prohlásit neúčinným a naopak, v čemž podle dovolatele tkví podstata rozdílu v předmětu řízení z titulu odporovatelnosti a neplatnosti. Neúčinný právní úkon zůstává, na rozdíl od neplatného právního úkonu, platný. Rovněž je zde rozdíl v důsledcích odporovatelných a neplatných úkonů pro jednotlivé účastníky v průběhu konkursního řízení, kdy plnění z titulu neúčinného právního úkonu a plnění z neplatného právního úkonu má v konkursním řízení pro uvedené osoby zcela jiný dopad a jejich postavení je zásadně odlišné. Závěrem namítá v dané věci věcnou nepříslušnost soudu, jelikož jde o spor vyvolaný konkursem ve smyslu § 9 odst. 3 písm. t) o. s. ř., k jehož projednání je věcně příslušný v prvním stupni krajský soud, a podle ust. § 88 písm. i) o. s. ř. je pak místně příslušným soud, který projednává konkurs, tedy v daném případě Městský soud v Praze. Navrhl proto dovolacímu soudu, aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc postoupil soudu věcně a místně příslušnému.

Žalovaná svým vyjádření k dovolání brojí proti námitkám dovolatele na podporu právního posouzením věci odvolacím soudem a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1

o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu, které je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., je i důvodné.

Dovolací námitky směřují ke zpochybnění právního závěru odvolacího soudu, že dříve zahájené řízení, vedené Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 85/2006, zakládá ve vztahu k projednávané věci překážku litispendence podle § 83 odst. 1 o.s.ř.

Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již vícekrát vyjádřil k otázce totožnosti občanského soudního řízení, jež je dána totožností předmětů řízení

a totožností účastníků. Předmětem řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. O tentýž předmět řízení pak jde v případě, že v pozdějším, resp. později zahájeném řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za předpokladu, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Co do totožnosti osob (účastníků řízení) není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení, tedy např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 119, sešit 11, roč. 1999, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 10, ročník 2002, str. 348, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1773/2004, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 3, ročník 2005, str. 89, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 401, svazek 4, ročník 2001).

V přezkoumávané věci není předmětem dříve i později zahájeného řízení tentýž procesní nárok, neboť v později zahájeném řízení je nárok vymezen jiným předmětem nároku (žalobním petitem) a opírá se o jiný právní důvod. V řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 85/2006 se žalobce domáhá určení neúčinnosti smluv o půjčkách ze dnů 28. 12. 2001, 8. 4. 2002 a 24. 1. 2003 vůči věřitelům a zaplacení částky 641.394,- Kč s příslušenstvím. Nutným předpokladem odporovatelnosti právních úkonů ve smyslu

§ 16 zák. č. 328/1991 Sb. a § 42a obč. zák. je kladně vyřešená předběžná otázka jejich platnosti. Základem nároku je v tomto případě tvrzení žalobce, že byly uzavřeny platné smlouvy o půjčkách, na jejichž základě byly poskytnuty finanční prostředky žalobci, jenž v průběhu října 2003 převedl finanční prostředky v celkové výši částky 641.394,- Kč s odůvodněním splátek poskytnutých půjček, čímž došlo ke zkrácení majetku žalobce na úkor konkursních věřitelů, a proto vše, oč byl žalobcův majetek zkrácen, musí být vráceno do konkursní podstaty. Aktivně věcně legitimován k podání návrhu ve smyslu § 16 zák. č. 328/1991 Sb. a § 42a obč. zák. je pouze správce konkursní podstaty z titulu svého ustavení konkursním soudem a konkursní věřitelé z titulu podané přihlášky nebo z jiného důvodu, pro nějž jsou zákonem považováni za konkursní věřitele. Odlišnost nároků se odráží také v určení věcné příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí věci. Jelikož jde o spor vyvolaný konkursem (tzv. incidenční), je k projednání a rozhodnutí tohoto sporu podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. t) o. s. ř. v prvním stupni věcně příslušný krajský soud. V přezkoumávané věci vedené pod. sp. zn. 25 C 315/2006 se žalobce domáhá zaplacení částky 641.394,- Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že uzavřené smlouvy o půjčkách ze dne 28. 12. 2001, 8. 4. 2002 a 24. 1. 2003 jsou absolutně neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť jednatel úpadce se snažil převést majetek ze společnosti, která je v úpadku, na žalovanou, a tím došlo ke zkrácení věřitelů a k získání neoprávněného majetkového prospěchu žalovanou, která je povinna tento prospěch vydat. Aktivní věcná legitimace správce konkursní podstaty v tomto sporu, v němž správce konkursní podstaty vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, se v daném časovém úseku (po dobu konkursu) odvíjí od aktivní věcné legitimace věřitele - úpadce, aniž by se ovšem správce stal pro tuto dobu účastníkem hmotněprávních vztahů, v nichž dlužník (úpadce) vystupoval. Tento spor není sporem vyvolaným konkursním řízením (tzv. incidenčním sporem), k jehož k projednání a rozhodnutí by byl shodně jako v řízení o odpůrčí žalobě podle § 16 zák. č. 328/1991 Sb. věcně příslušný krajský soud. Ve sporu ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi podnikateli zapsanými v obchodním rejstříku, z nichž žádný neposkytuje půjčky

v rámci předmětu svého podnikání (činnosti), je k řízení v prvním stupni příslušný okresní soud; vzhledem ke shora uvedenému, není námitka věcné nepříslušnosti v posuzované věci odůvodněná. S ohledem na zmíněné odlišnosti uplatněných procesních nároků není dána totožnost předmětů obou řízení, a tedy ani překážka věci zahájené, rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně proto nejsou správná.

Z těchto důvodů tedy dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení, v němž bude vázán právním názorem dovolacího soudu, rozhodne soud prvního stupně též o nákladech řízení o dovolání.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. ledna 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu