28 Cdo 785/2013
Datum rozhodnutí: 29.08.2013
Dotčené předpisy: § 239 odst. 3 o. s. ř., § 43 odst. 1 o. s. ř., § 43 odst. 2 o. s. ř., § 79 odst. 1 o. s. ř.




28 Cdo 785/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelů: 1. B. S. , 2. T. K. , a 3. F. K. T. adresa pro doručení na adrese zástupce žalobců, všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr. ESq., advokátem, 14 Penn Plaza 225, West 34th Street, Suite 1800, New York 10122 (USA), proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. 64 Co 363/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 42/2011 (žalobců B. S., T. K. a F. K. T., zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr. Esq., advokátem, 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York 10122, USA, proti žalované České republice Ministerstvu financí , IČ 0000 6947, 118 10 Praha 1, Letenská 525/15, o náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobců, podané u soudu 9. 11. 2010, bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 5. 2012, č. j. 39 C 42/2011-42. Tímto usnesením soudu prvního stupně byl především zamítnut návrh žalobců na přerušení tohoto řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu; dalším výrokem tohoto usnesení soudu prvního stupně byla žaloba žalobců odmítnuta; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobců proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2012, č. j. 64 Co 363/2012-75. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 5. 2012, č. j. 39 C 42/2011-42, potvrzeno ve výroku o odmítnutí žaloby a ve výroku o nákladech řízení. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, a proto tento výrok o odmítnutí žaloby, jakož i správný akcesorický výrok o náhradě nákladů řízení, potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

Odvolací soud konstatoval (shodně se soudem prvního stupně), že se žalobci svou žalobou domáhali jen posouzení toho, zda byly postup i závěry Ministerstva financí ČR slučitelné s právem na spravedlivé odškodnění zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod ohledně identifikace movitého a nemovitého majetku, který byl v době převzetí státem ve vlastnictví žalobců a který jim měl být podle závěti zůstavitele Ing. M. K. vydán v řízení o dědictví ; žalobci se také domáhali, aby soud případně sám posoudil nárok žalobců na náhradu přiznáním ideálních podílů náhrady za 1/3 dotčeného majetku firmy Leo Czech a spol. a za celou část majetku někdejší firmy G. Kehn a syn . Soud prvního stupně svým usnesením ze dne 7. 11. 2011 (č. j. 39 C 42/2011-29) vyzval žalobce k odstranění vad žaloby a k upřesnění toho, čeho se žalobci domáhají. Podle názoru soudu prvního stupně žalobci sice svým podáním ze dne 18. 8. 2011 vylíčili průběh jiných soudních řízení, která se v jejich záležitostech vedou u soudů v České republice, ale žalobní návrh své žaloby ze dne 9. 11. 2010 neupřesnili a zároveň požádali o přerušení řízení do doby, než budou skončena jiná jimi uváděná soudní řízení, což soud prvního stupně neshledal důvodným. Řízení u soudu prvního stupně skončilo tedy vydáním usnesení ze dne 2. 8. 2012 (č. j. 39 C 42/2011-42 Obvodního soudu pro Prahu 1), jehož výrokem (označeným I.) byl zamítnut návrh na přerušení řízení jako neodpovídající ustanovení § 109 odst. 2 občanského soudního řádu a dalším výrokem (označeným II.) byla žaloba žalobců ze dne 9. 11. 2010 odmítnuta s poukazem na ustanovení § 42 odst. 2 občanského soudního řádu, když žalobní návrh nebyl přes výzvu soudu opraven a doplněn.

Odvolací soud za uvedených okolností dospěl k závěru, že lze uzavřít, že ani z odvolání žalobců proti usnesení soudu prvního stupně není zřejmé, jaká povinnost a v jaké výši požadavku na finanční odškodnění má být žalované uloženo, když tvrzení žalobců jsou ve vztahu ke konkrétním hmotněprávním ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. jen obecná, a proto podání žalobců nelze hodnotit jinak než jako neurčitá. Odvolací soud byl tedy toho názoru, že v řízení nelze pro vady podání žalobců pokračovat .

Bylo proto usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o odmítnutí žaloby a v akcesorickém výroku o nákladech řízení potvrzeno podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlížením k tomu, že žalobci neměli v odvolacím řízení úspěch a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Usnesení odvolacího soudu bylo dne 22. 10. 2012 doručeno advokátu, který žalobce v řízení zastupoval a dovolání ze strany žalobců bylo dne 13. 12. 2012 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé v úvodu svého dovolání uváděli, že svou žalobou ze dne 9. 11. 2010 sledovali záměr, aby byl soudem posouzen nárok, který byl projednáván ve správním řízení po dobu více než 10 let a nebylo v něm formálně rozhodnuto , přičemž jejich výchozí zásadou bylo dosáhnout realizace vůle českého státu zaručit návrh či kompenzaci majetku rodiny K. .

Jednalo se tedy, podle názoru dovolatelů, o určení výše náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb. za nemovitosti v katastrálních územích B. a Š. (obec Brno) původně zapsaných komanditní společnosti G. Kohn a syn v dřívějším katastrálním území M., původně vlastněné společenstvím Leo Czech a spol., jejímiž komplementáři (nikoli pouhými komandisty) byli P. K. a Ing. M. K., otec a praotec žalobců.

Dovolatelé zdůrazňovali, že uplatnili již 8. 7. 1999 svůj nárok vůči Ministerstvu financí ČR, a to jako nárok na finanční rehabilitaci podle zákona č. 87/1991 Sb. Posléze dne 9. 10. 2009 byli žalobci B. S., T. K. a T. F. K. informováni Ministerstvem financí o tom, že podmínky k přiznání nároku na poskytnutí finanční náhrady nejsou splněny . Dovolatelé mají za to, že šlo o stanovisko k podmínkám poskytnutí finanční náhrady a nikoli o rozhodnutí zamítající merit rehabilitačního nároku . Jejich následující žaloba u soudu navrhující posouzení samotného nároku na náhradu , jakož i zabývání se identifikací majetku, jehož se nárok týká, byl podložen popisem jejich nároků a byl doprovázen důkazními přílohami. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že odmítnutím jejich žaloby soudy obou stupňů tu pak došlo de facto i de iure k zamezení možnosti žalobců uplatňovat v této právní věci nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. a k odepření možnosti, aby nárok žalobců byl projednán soudem.

Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že tu je na místě vyřešit zásadní právní otázku, která dosud dovolacím soudem nebyla vyřešena, a to otázku propojenosti restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb. a nároků podle zákona č. 87/1991 Sb., jakož i právní otázku, řešenou rozdílně odvolacími soudy , zda řízení o přiznání finanční náhrady podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. končí vyjádřením Ministerstva financí ČR o přiznání či nepřiznání finanční náhrady .

Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali jednak to, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), zejména co do neumožnění žalobcům projednat jejich nárok na náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., a to i ohledně nezemědělských nemovitostí, které byly v rozhodném období (25. 2. 1948 1. 1. 1990) znárodněny v rozporu s platnými předpisy, byť i Ministerstvo financí ČR o tomto nároku po dobu delší než 10 roků meritorně nerozhodlo v náhradovém řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Přípustnost dovolání dovolatelů proti usnesení odvolacího soudu ze dne 1. 10. 2012 bylo tu třeba posoudit (ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení § 239 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož bylo přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Přitom však nelze přehlédnout důsledky plynoucí z ustanovení § 237 občanského soudního řádu, které tu platí obdobně.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je totiž přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Odvolací soud posoudil odmítnutí žalobního návrhu (shodně se soudem prvního stupně) podle ustanovení § 43 odst. 1 a 2 a § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 občanského soudního řádu předseda senátu usnesením vyzve účastníka řízení, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti, nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu není-li přes výzvu předsedy senátu podání účastníka řízení opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud odmítne usnesením podání, kterým bylo zahájeno řízení. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník řízení poučen.

Odvolacím soudem i soudem prvního stupně zmiňované ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (poukazující na možnost soudu přerušit řízení jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu) se v daném případě týkalo jen návrhu na přerušení tohoto řízení, uplatněného v doplňujícím návrhu žalobců ze dne 18. 8. 2011, a to s poukazem na další soudní řízení, probíhající u soudů v ČR, týkající se žalobců B. S., T. K. a F. K. T.

Pokud jde o návrh na zahájení občanského soudního řízení, pak jsou jeho náležitosti (srov. § 43 odst. 1 občanského soudního řádu) stanoveny v ustanovení § 42 odst. 1 a § 79 i § 80 občanského soudního řádu.

V ustanovení § 79 odst. 1 občanského soudního řádu je zejména stanoveno, že z návrhu na zahájení řízení musí být patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 80 písm. b) a c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména i o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, jakož i aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Kriteriem pro rozlišování, zda jde o žalobu o splnění povinnosti ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) občanského soudního řádu, je obsah žalobního návrhu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 115/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).

Žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle § 80 písm. b) občanského soudního řádu (viz k tomu č. 17/1972 a č. 53/1973, str. 187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Žalobu podle ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu lze v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podat rozhodl-li správní orgán podle zvláštního zákona o právu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci.
Z porovnání obsahu výroku a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a dovolání dovolatelů, jak bylo toto uplatněno, je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu na otázce, (o níž tvrdí dovolatelé, že jde o otázku zásadního právního významu) , nespočívá. Posouzení žaloby v této věci odvolacím soudem, shodně se soudem prvního stupně, vyznívají v závěr o její neprojednatelnosti. Tento závěr plyne z jasného a srozumitelného textu shora citovaných zákonných ustanovení a formulace žaloby a v ní obsaženého žalobního žádání (petitu). Dovolací soud nemá důvodu sdílet odlišné právní hodnocení závěrů, ke kterým dovolací soud dospěl a které nejsou ani soud vyššího stupně rozhodovány odlišně. Pak ovšem otázka předložená dovolacímu přezkumu, nesměřuje proti otázce, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Dovolací soud pro úplnost připomíná, že ani v žalobě podané žalobci u soudu 9. 11. 2010, ani v doplňujícím podání žalobců ze dne 18. 8. 2011, žalobci totiž neuvedli v souladu se zákonem vyžadovanými náležitostmi a konkrétnostmi ve smyslu ustanovení § 79 a § 80 občanského soudního řádu, čeho se svou žalobou domáhají a jaké konkrétní soudní rozhodnutí navrhují. Lze tu poukázat i na to, že ani ve svém dovolání dovolatelé neuvedli s odpovídající konkrétností, čeho se svou žalobou v podstatě domáhali (uváděli jen, že měli na zřeteli nárok, o němž nebylo orgánem výkonné moci rozhodnuto, jehož vyhověním by byla realizována vůle českého státu zaručit návrat či kompenzaci majetku rodiny K.).

Není nadbytečné poukázat v daném případě i na to, že novelizovaná úprava přípustnosti dovolání a důvodů podání dovolání (účinná od 1. 1. 2013) již neobsahuje jmenovitě přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby (návrhu).

Schází tak základní předpoklad existence otázky zásadního významu, jak to tvrdí dovolatelé. Dovolací soud tedy přikročil podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu svým usnesením (§ 243b odst. 6 o. s. ř.) k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované náklady v řízení o dovolání nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu