28 Cdo 784/2006
Datum rozhodnutí: 27.07.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





28 Cdo 784/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně S., a.s., s. p. ú. r., akciová společnost, proti žalovanému Ing. M. D., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 77.524,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 45/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.10.2005, č.j. 20 Co 376/2005-231, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobou podanou dne 17.2.2004 u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhala se žalobkyně zaplacení částky ve výši 77.524,- Kč s příslušenstvím.


Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25.3.2005, č.j. 7 C 45/2004-204, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 77.524,- Kč s 0,05 % úrokem od 15.9.2003 do zaplacení. Vyšel ze zjištění, že žaloba byla podána na základě pohledávky, kterou mělo vůči žalovanému společenství vlastníků a kterou postoupilo žalobkyni. Vzal za prokázané, že se jedná o zaplacení částky za okna, která byla do bytu žalovaného dodána firmou R., s.r.o. na základě toho, že nadpoloviční většina vlastníků bytů s tím souhlasila. Dále zjistil, že mezi účastníky nedošlo k žádnému smluvnímu ujednání ohledně rekonstrukce bytové jednotky žalovaného, přesto mu firma R., s.r.o., která tvoří sdružení se žalobkyní, zaslala zálohové faktury na zaplacení částek 51.682,- Kč a 165.068,- Kč. Též vzal za prokázané, že žalovaný požadoval učinění konkrétní cenové nabídky na dokončení jeho bytové jednotky a společných prostor domu č.p.560. Rovněž zjistil, že dopisem ze dne 6.1.2004 byla žalovanému zaslána mimo jiné faktura na zaplacení částky 77.524,- Kč, která zněla na S. v. S. 560, přičemž tuto fakturu žalovaný vrátil s tím, že mu nenáleží. Zjistil též, že žalobkyně uzavírala s některými vlastníky bytových jednotek tzv. dílčí smlouvy, jejichž předmětem byla rekonstrukce bytových jednotek a k nim náležející ideální spoluvlastnický podíl na společných částech domu, avšak tyto smlouvy byly uzavřené bez souhlasu ostatních spoluvlastníků a žalobkyně provedla rovněž i rekonstrukci bytových jednotek proti vůli některých vlastníků, což se týká i žalovaného. Dovodil, že smlouva ze dne 4.2.2004, uzavřená mezi S.-R. a S. v. S. 560 nebyla schválena členskou schůzí vlastníků, tedy potřebnou většinou vlastníků bytových jednotek. Dospěl k závěru, že žalobkyně prováděla rekonstrukce protiprávně a ceny stanovila bez smluvního ujednání. Vyslovil závěr, že v dané věci nelze vycházet z ustanovení § 15 zákona č. 72/1994 Sb., neboť toto ustanovení se týká nákladů spojených se správou domu a pozemku a nelze podle něj uložit vlastníku bytové jednotky, aby zaplatil za rekonstrukci bytu, která byla provedena bez jeho souhlasu.


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12.10.2005, č.j. 20 Co 376/2005-231, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu v dané věci žalobkyně požadovala zaplacení částky 77.524,- Kč jako zálohy na náklady, o kterých rozhodlo společenství vlastníků podle § 15 zákona č. 72/1994 Sb., nikoliv jako pohledávku z uzavřené smlouvy se společenstvím vlastníků dne 4.2.2004. Dovodil, že se tedy nejedná o plnění z uzavřené smlouvy, nýbrž o plnění z postoupené pohledávky, kterou byla záloha na náklady rekonstrukce. Zaujal názor, že žalobkyně neprokázala, že by vlastníci bytových jednotek usnesením na shromáždění vlastníků schválili výši zálohy, kterou mají zaplatit dopředu tak, aby byly kryty předpokládané náklady rekonstrukce domu. Zaujal názor, že pokud výbor společenství vlastníků vyzval žalovaného k zaplacení částky 77.524,- Kč dne 6.1.2004, nemohlo se jednat o zálohu vztahující se k odsouhlasení smlouvy o dílo shromážděním vlastníků, které se konalo až dne 11.1.2004. Odvolací soud vyslovil závěr, že v době postoupení nebyla prokázána existence pohledávky, kterou žalobkyni postoupilo společenství vlastníků. Dospěl k závěru, že k existenci pohledávky zálohy na náklady rekonstrukce musí být splněny všechny podmínky stanovené v ustanovení § 15 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., přičemž z těchto podmínek žalobkyně prokázala pouze skutečnost, že výbor vlastníků jednotek vyzval žalovaného dne 6.1.2004 k zaplacení žalované částky podle ustanovení § 13 až 15 zákona č. 72/1994 Sb. Podle odvolacího soudu ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a společenstvím vlastníků lze považovat za prokázané, že byla postoupena pohledávka podle § 15 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., tedy pohledávka nesplacené zálohy na náklady opravy (rekonstrukce) domu.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 29.12. 2005 dovolání, jehož přípustnost dovozovala zřejmě z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v zákoně č. 72/1994 Sb. a je v rozporu s jinými právními normami. Poukazovala na ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. s tím, že vlastníci jednotek jsou povinni přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku a pokud dohoda neurčuje jinak, nesou ze zákona náklady poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 72/1992 Sb. Dále tvrdila, že z ustanovení § 15 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. plyne, že výši částky a den její splatnosti sdělí vlastníkům jednotek výbor společenství vlastníků po společném projednání věci shromážděním vlastníků a nikoli na základě usnesení shromáždění vlastníků. Namítala, že společenstvím vlastníků postoupená pohledávka je navíc zálohou, která není podle zákona o účetnictví úhradou podílu z vyúčtování nákladů za opravy společných částí domu a podle § 15 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb. je do vyúčtování nákladů, na jejichž krytí je určena, závazkem společenství vlastníků vůči vlastníkovi bytové jednotky a zůstává do vyúčtování vlastnictvím žalovaného. Dále namítala, že ze zákona č. 72/1994 Sb. neplyne, jak má být konkrétně formulován projev vůle společenství vlastníků, vedoucí v daném případě ke způsobilosti užívat dům. Podle dovolatelky vlastník bytu je vždy povinen složit zálohu na podíl na nákladech souvisejících se zajištěním způsobilosti užívat byty a společné části domu ve výši odpovídající ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., a to před zajištěním činnosti a prací, na které je určena, aniž by k tomu bylo nutné usnesení shromáždění vlastníků. Nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu, že ke vzniku závazku žalovaného vůči společenství vlastníků dojde až na základě usnesení takového shromáždění vlastníků, ve kterém by žalovaná částka byla konkrétně uvedena s tím, že tento závěr nemá oporu v § 15 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. a je odůvodněno, jen pokud výše takové zálohy je vyšší než podle § 8 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. Tvrdila též, že usnesením ze dne 29.5.2005 schválilo společenství vlastníků S. s. č.p. 560 sdružením R. S. provedené dílčí vyúčtování skutečných nákladů spojených ze zajištěním způsobilosti užívat společné části domu včetně stanovení podílu takto dosud vzniklých nákladů připadajícího na žalovaného a novou výši zálohy připadající na žalovaného. Vytýkala soudům obou stupňů, že nepřihlédly k tomu, že společenství vlastníků jako právní subjekt ustanovený podle § 9 odst. 1 zákona č. 72/1996 Sb. nic nevlastní, nemá základní kapitál, bez souhlasu 100 % vlastníků nemůže získat úvěr a veškerá jeho činnost je proto financována ze záloh na výdaje složených členy společenství vlastníků. Nepřihlédly ani k tomu, že žalovaná pohledávka není vyúčtováním nákladů souvisejících se zajištěním způsobilosti užívat společné části domu připadající na byt žalovaného, ale zálohou na budoucí výdaje. Konstatovala, že členové společenství vlastníků (mezi nimi i žalovaný) získali neoprávněný majetkový prospěch, neboť v krajní tísni donutili jiné, aby za ně nesli úhradu těchto nákladů. Dále poukazovala na skutečnost, že žalovaný vědomě protiprávně užívá nezaplacené části domu, které jsou vlastnictvím sdružení R. S., v čemž spatřovala rozpor s dobrými mravy. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2001, sp.zn. 28 Cdo 1638/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 148, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23.8.1995, sp.zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, pod číslem 19).


Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999, sp.zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod číslem 27, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2001, sp.zn. 20 Cdo 2956/2000).


Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 932/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 2, pod číslem 12, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 13, pod číslem 101).O takový případ v posuzované věci nejde.


V tomto směru ovšem platí, že kladný závěr o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. předpokládá, že je v dovolání jasně vymezena právní otázka (otázky), jež se má stát, v rámci vázanosti dovolacího soudu, příslušným obsahem dovolání, respektive dovolacího přezkumu. Takové vymezení však v dovolání absentuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004 nebo nález ÚS ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 29, č. 23).


Z povahy uplatněného dovolacího důvodu předně plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání žalobkyně, pokud se nesla k jejich nesouhlasu se zjištěními soudů obou stupňů.


Dále je nutné uvést, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.


Na základě výše uvedeného dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.


Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, žalovanému pak v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. července 2006


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.


předseda senátu