28 Cdo 780/2011
Datum rozhodnutí: 01.11.2011
Dotčené předpisy: § 4 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb., § 4 odst. 2 předpisu č. 403/1990Sb., § 120 odst. 1 obč. zák.




28 Cdo 780/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) MUDr. I. S., CSc. , b) MVDr. P. Č. , c) MUDr. M. Č. , d) L. Č. , e) MUDr. M. Š. , f) M. Š. , g) M. S. , h) G. O. , ch) J. Š., i) E. S. , j) B. K., k) JUDr. R. V. , a l) J. K. , žalobců a) až d) a g) až l) zastoupených JUDr. Antonínem Kočendou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Františkánská 172, žalobkyní e) a f) zastoupených Václavem Křivánkem, bytem v Praze 4, Milevská 1119/36, proti žalované M. S. , astoupené JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Moravské nábřeží 1208, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti , vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 55/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 24. září 2010, č. j. 60 Co 249/2009-489, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně (dále jen odvolací soud ) potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. února 2009, č. j. 17 C 55/2000-439, ve výroku I, jímž byla žalované uložena povinnost uzavřít s žalobci dohodu o vydání nemovitosti spoluvlastnického podílu o velikosti 2940/14400 domu čp. 367 v kat. území M., obec Uherské Hradiště (ve výroku označenou jako Dohoda č. 1 , podle zákona č. 87/1991 Sb.), a dále pak dohodu (podle zákona č. 403/1990 Sb., označenou jako Dohoda č. 2 ), jejímž předmětem je vydání zbylého podílu o velikosti 11460/14400 téže nemovitosti. Dále byl rozsudek potvrzen i ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok III), změněn ve výroku IV o náhradě nákladů vzniklých státu a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že /označení/ právní předchůdci žalobců byli podílovými spoluvlastníky domu č. p. 367 v kat. území M., obec Uherské Hradiště (dále jen předmětná nemovitost nebo dům ), který jim byl odňat podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky ministerstva financí č. 88/1959 Ú.l., resp. zneužitím dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., aplikovaným po 25. 2. 1948 (jde-li o podíly náležející předchůdcům žalobců i/ až l/). Předmětnou nemovitost stát převedl kupní smlouvou ze dne 14. 4. 1982 na O. a A. A. (rodiče žalované), za kupní cenu ve výši 48.388,- Kč, ačkoliv celková hodnota domu zjištěná dle tehdy platných cenových předpisů byla podstatně vyšší, jelikož byla zvyšována o hodnotu nástěnných maleb (uměleckých fresek), které byly jeho součástí. Podle výsledků znaleckého dokazování šlo nejméně o částku 37.000,- Kč, přičemž na zvýhodnění nabyvatelů při koupi domu lze usuzovat i z toho, že za jedinou z fresek (po jejím oddělení od stavby domu) při jejím prodeji v roce 1985 utržili částku 30.000,- Kč. Darovací smlouvou z 23. 3. 1999 manželé A. dům darovali své dceři, žalované. Při právním posouzení věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci a) až ch) jsou oprávněnými osobami podle § 3 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a žalobci i) až l) podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (při naplnění restitučního titulu podle § 1 zákona č. 403/1990 Sb., resp. dle § 6 zákona č. 87/1991 Sb.). Žalovaná je povinnou osobou podle § 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. (resp. podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), jež je povinna nemovitost vydat žalobcům, neboť její rodiče manželé A. a O. A., kteří ji nemovitost darovali nabyli dům na základě protiprávního zvýhodnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně pak zpochybňovala závěr odvolacího soudu o své pasivní legitimaci ve sporu, tvrdíc, že při naplnění restitučního důvodu je darovací smlouva, jíž se svými rodiči uzavřela, podle § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. absolutně neplatná; dovozovala, že ustanovení § 4 odst. 2 shora uvedených zákonů dopadá pouze na převody mezi blízkými osobami, k nimž došlo před nabytím účinnosti obou zmíněných zákonů. Za nesprávný označila i závěr odvolacího soudu, že nástěnné malby oddělené od zdiva a osazené v ocelových rámech byly při prodeji nemovitosti jejím rodičům součástí domu ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák.; pokládá je za věci samostatné, jejichž oddělením by dům nebyl nijak znehodnocen. Dále pak namítala, že při stanovení kupní ceny nebylo přihlédnuto k investicím, jež do domu vložili její rodiče před jeho koupí, a za nesprávné označila i postup vedoucí k určení ceny domu a hodnoty uměleckých maleb, z nichž pak soud činí závěry o protiprávním zvýhodnění jejích rodičů. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že i dříve vydaným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. října 2003, č.j. 17 C 55/2000-312, jež byl usnesením odvolacího soudu ze dne 30. ledna 2008, č.j. 60 Co 234/2006-383, zrušen, bylo žalobě vyhověno), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Jelikož dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), i při úvaze o přípustnosti dovolání může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil
Otázkou věcné /pasivní/ legitimace osoby blízké jako osoby povinné se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 540/2001 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. I. ÚS 701/01), v němž uzavřel, že převede-li osoba definovaná v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. věc nárokovanou k vydání na základě restituce na osobu sobě blízkou, není právní pozice osoby oprávněné oslabena, neboť osoba blízká, na kterou byla věc převedena, má rovněž postavení osoby povinné, stejně jako původní nabyvatel. Dovodil přitom, že dané ustanovení není časově vázáno k jakémukoliv časovému bodu a nelze proto vycházet z toho, že by dopadalo pouze na převody učiněné před účinností zákona č. 87/1991 Sb. Citovaný závěr pokládá Nejvyšší soud za aplikovatelný i na případ nabytí nemovitosti osobou blízkou osobě povinné podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. (jehož znění je prakticky totožné). K tomuto závěru se v dané věci přihlásil již v rozsudku ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 3044/2005, zdůrazňuje přitom, že otázka platnosti převodu věcí ze strany povinných osob na jim blízké osoby má význam toliko pro posouzení právního vztahu mezi těmito osobami navzájem, ale nelze jen tuto okolnost posuzovat samu o sobě jako důvod zániku nároku oprávněných osob, pokud tyto nároky podle předpisů restituční (rehabilitační) povahy existují.
I v otázce výkladu a aplikace ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. lze zásadně odkázat na ustálenou judikaturu, dle níž požadavek ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. vymezujícího součást věci nevylučuje možnost faktické separace věci od věci hlavní, přičemž znehodnocením (věci hlavní) nemusí být jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné; znehodnocením se tu rozumí každý stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně (srov. například názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, uveřejněném v časopisu Právní rozhledy č. 10/2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/1999, uveřejněném pod č. 22 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002; z právní teorie pak Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 658 a násl.). Závěr odvolacího soudu, že nástěnné malby zajištěné v ocelových rámech a na své původní místo znovu vsazené byly v roce 1982 součástí domu převáděného na rodiče žalované, je v souladu s názory zastávanými v judikatuře i v právní teorii a je přiměřený v dané věci učiněným skutkových zjištěním.
K dalším námitkám žalované sluší se uvést, že je v zásadě nerozhodné, zda a v jaké míře se nabyvatel na případném protiprávním zvýhodnění (ve smyslu užívaném restitučními předpisy; § 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., resp. § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) sám podílel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1220/98) a stejně tak není rozhodující, zda věděl o tom, že nemovitost je na něj převáděna za nižší cenu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 1999, sp. zn. 28 Cdo 792/1999). K otázce investic nabyvatele do nemovitosti lze pak odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 28 Cdo 208/99, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že náklady vynaložené kupujícím před uzavření kupní smlouvy na opravy a úpravy kupované nemovitosti nelze při stanovení kupní ceny brát v úvahu; bylo však možné je zohlednit při zúčtování mezi účastníky kupní smlouvy. Zpochybňuje-li pak žalovaná závěry soudu o určení hodnoty nemovitosti, spolu se všemi jejich součástmi (jež jsou výsledkem znaleckého dokazování), přehlíží, že jde o závěry skutkové, nikoliv právní, a že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ji zde k dispozici není.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu který je v souladu s ustálenou /nerozpornou/ judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci není rozhodnutím, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o .s. ř.), a dovolání proti němu přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalobcům v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. listopadu 2011
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu