28 Cdo 776/2009
Datum rozhodnutí: 12.08.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 776/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) R. M., b) Mgr. G. Z., c) R. B., d) Doc. MUDr. I. H., CSc., a e) RNDr. R. V., CSc., zastoupených advokátem, proti žalované M. s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 71.947,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 3 C 167/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. října 2006, č. j. 24 Co 30/2006-275, takto:


Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 26. dubna 2005 č. j. 3 C 167/2002-201, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 71.947,20 Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.).


Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná provedla na základě smluv o dílo uzavřených se žalobci výstavbu tří vrtaných studní, včetně zaskružení. Zaskružení však bylo provedeno vadně a vada díla byla žalobci řádně reklamována. Náklady na odstranění vad díla spolu s rozbory vody ve výše uvedené částce pak představují náhradu škody, kterou je žalovaná povinna zaplatit, a proto soud žalobě vyhověl.





K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2006, č. j. 24 Co 30/2006-275, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že náhrada nákladů řízení je splatná k rukám Mgr. E. Z. (výrok I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III.).





Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné, i když věc jinak právně posoudil než soud prvního stupně. Odvolací soud na základě jím provedených nebo zopakovaných důkazů, které byly pro věc rozhodující, učinil závěr, že výstavba vrtů a následně i potrubí a AT stanice nebyla prováděna na základě smluv o dílo na výstavbu rodinných domků uzavřených s jednotlivými objednateli, neboť se jedná o samostatná vodohospodářská díla, ohledně nichž byla vlastníky pozemků uzavřena vždy samostatná ústní smlouva. Po právní stránce šlo o smlouvu o dílo podle § 631 a násl. obč. zák., a to o zhotovení věci na zakázku podle § 644 a násl. obč. zák. Tato díla měla však po předání vady, za které podle § 645 odst. 1 obč. zák. odpovídá žalovaná jako zhotovitel. Žalobci (s výjimkou žalobkyně R. B., u které byla věc posouzena jako bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. obč. zák., neboť odstranila vady díla, ač tak měla učinit žalovaná) mají tedy právo na slevu z ceny díla v žalované výši v souladu s § 648 odst. 1 a 2 obč. zák., když žalovaná v zákonné lhůtě vady neodstranila, přičemž náklady na odstranění zmíněných vad lze považovat za odpovídající přiměřené slevě z ceny díla. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odvozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatelka se domnívá, že ze strany soudů obou stupňů nebylo provedeno dokazování řádně s tím, že důkazy byly nesprávně hodnoceny, a proto soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům a k nesprávnému právnímu posouzení věci. Jde podle ní o věc, kterou je třeba posuzovat z odborného hlediska, a následně uvádí jednotlivé skutečnosti, jež soudy nezohlednily. Podle dovolatelky žalobci neprováděli pravidelnou údržbu a kontrolu kvality vody dle zákona; pro terénní úpravy mělo být vydáno stavební povolení a po dokončení provedena kolaudace; bylo vyvráceno, že terénní úpravy měly být součástí výstavby domů; žalovaná neprováděla a ani neměla provádět všechny práce spojené se zaskružováním studní; bylo prokázáno, že žádné ústní smlouvy o dílo neexistovaly; žalovaná nikdy žádné vady neuznala; neexistuje žádný přímý důkaz o způsobu znečištění studny, o plné moci pro žalobkyni Z. a o tom, že žalovaná společnost stavbu prováděla ve vztahu k žalobkyni B.; soudy nesprávně hodnotily důkazy a některé závěry nemají oporu v provedeném dokazování; soud prvního stupně neprovedl řízení a dokazování podle prvého zrušujícího usnesení Krajského soudu v Praze, když odůvodnění druhého rozhodnutí soudu prvého stupně v mnohém koresponduje s jeho prvním rozhodnutím; žalovaná prováděla pouze zaskružení, které bylo součástí kolaudace, a tak zajišťovala, aby nebyly vrty následnými terénními úpravami poškozeny; žádné další práce neprováděla a nebyla předložena ani žádná faktura znějící na provedení terénních úprav; žalované není známa skutečnost, že by korespondovala s úřady kvůli terénním úpravám po 7. 4. 1999; s žalobkyní Besedovou není žalovaná v žádném smluvním vztahu, stejně jako s jejím právním předchůdcem; žalovaná polemizuje s tvrzeními žalobců ohledně provedení terénních úprav a zpochybňuje zmocnění žalobce M. a žalobkyně Z.; na reklamace osob, které nebyly zmocněny, nemohla žalovaná reagovat; žalovaná by si nedovolila provádět stavbu bez stavebního povolení. Studny byly tedy vybudovány řádně, případné vady již nelze zjistit a znalce nelze považovat za nestranného. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobci se k dovolání nevyjádřili.


Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


Dovolání však přípustné není.


Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) či b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle písm. a) nepřichází v dané věci v úvahu a písm. b) se zde rovněž neuplatní, neb předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé bylo rovněž vyhovující (č. l. 76 spisu).





Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2, C 103 a 111).


Předpokládá se přitom, že dovolací soud bude při posuzování přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23, str. 203 a násl.). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými § 242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.


Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí (resp. jím řešená právní otázka) odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).





Zmíněný zásadní právní význam nemůže být vůči rozhodnutí nižší instance (právní otázce pro ně určující) dovolacím soudem přiznán také tehdy, jestliže tvrzení dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tímto skutkových základem je však dovolací soud jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem skutkovým resp. nalézacím vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů zejména k § 243a o. s. ř.). To se také stalo v tomto případě, kdy dovolatelka napadá skutková zjištění soudů a vytýká jim, že neprovedly dokazování řádně, zejména když provedené důkazy hodnotily nesprávně, nebo že jejich rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž následně uvádí výčet skutečností (viz výše), které soudy podle ní nesprávně posoudily.


Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci. K námitkám resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř.), tj. vady řízení (v tomto případě námitka dovolatelky, podle které soud prvního stupně neprovedl řízení a dokazování podle prvého zrušujícího usnesení Krajského soudu v Praze), které však v posuzované věci ani shledány nebyly, a skutkové námitky, v zásadě nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536).


Dovolání žalované postrádá obsahové vymezení (zejména otázky zásadního právního významu), jak vyplývá z výše citované judikatury. Dovolací přezkum podle příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání, relevantních pro tuto věc (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované odmítl.


Žalobcům vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložili.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. srpna 2009


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D, v. r.


předseda senátu