28 Cdo 773/2011
Datum rozhodnutí: 24.05.2011
Dotčené předpisy: § 6 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 773/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1) L. K. , a 2) Ing. V. M. , zastoupených JUDr. Irenou Wenzlovou, 412 01 Litoměřice, Sovova 709/5, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 15. 9. 2010, sp. zn. 9 Co 179/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 231/2007 (žalobkyně Obce Mlékojedy, IČ 0052 6151, Mlékojedy č. 41, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem, 130 00 Praha 3, Náměstí W. Churchila č. 2, proti žalovaným: 1) L. K. . a 2) Ing. V. M. , zastoupeným JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou, a 3) Pozemkovému fondu České republiky . 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:


I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalující Obce Mlékojedy, okres Litoměřice, podané u soudu 23. 11. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze 7. 1. 2009, č. j. 9 C 231/2007-201. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalovaní L. K. a žalovaný Ing. V. M. nejsou podílovými spoluvlastníky (každý z nich z jedné poloviny) budovy čp. 41, pozemku parc. č. 26/1, pozemku parc. č. 30/3 a pozemku parc. č. 34 v katastrálním území M., zapsaných na listu vlastnictví č. 252 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrálního pracoviště Litoměřice). Bylo také uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně vysloveno, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR Pozemkového úřadu Litoměřice ze 14. 9. 2007, č. j. 996/2007-9687. Žalovaným L. K. a Ing. V. M. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalující Obci Mlékojedy 16.539,- Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaných L. K. a Ing. V. M. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 15. 9. 2010, sp. zn. 9 Co 179/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze 7. 1. 2009, č. j. 9 C 231/2007-201, potvrzen. Žalovaným L. K. a Ing. V. M. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně 8.959,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení žalující Obci Mlékojedy do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, odvolací soud přezkoumal, ale neshledal odvolání žalovaných důvodným.

Odvolací soud vycházel z toho, že žalobce je dotčen rozhodnutím správního orgánu (ve smyslu ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu), který rozhodoval o sporu, jenž vyplývá z občanskoprávních vztahů uvedeným rozhodnutím správního orgánu byl žalobce na svých právech zkrácen a má za to, že tuto újmu lze odstranit tím, že o věci bude rozhodnuto soudem. Tvrzení o tom, že rozhodnutí správního orgánu tu nepříznivě zasáhlo sféru subjektivních oprávnění a povinností žalující obce vyplývalo v tomto případě z jí podané žaloby. Podle názoru odvolacího soudu byla žalující Obec Mlékojedy bezpochybně dotčena ve svých právech rozhodnutím správního orgánu, protože od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví a rozhodnutím správního orgánu bylo určeno, že vlastníky těchto nemovitostí jsou žalovaná L. K. a Ing. V. M. ; žalující obec má tedy, podle názoru odvolacího soudu, aktivní legitimaci k vedení tohoto sporu.

V daném případě však z listinného důkazu z prohlášení o vzdání se přídělu nemovitostí, učiněného V. M., matkou žalovaných, vyplývá, že V. M. vůči Národního pozemkovému fondu pobočce Litoměřice učinila prohlášení, kterým se vzdává přídělu nemovitostí, jež byly zapsány ve vložce č. 306 pozemkové knihy pro katastrální území M., a to ve prospěch Československého státu a svolila také, aby na základě tohoto prohlášení bylo vloženo v uvedené vložce pozemkové knihy vlastnictví pro Čs. stát. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že podle ustanovení § 132 odst. 1 a 2 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb. (dřívějšího občanského zákoníku) se vlastnictví pozbývalo i tím, že se jej vlastník vzdá (s výjimkou věcí, které nelze podle zvláštních předpisů volně zcizit), a to buď tak, že věc převede na jiného (dvoustranný právní úkon) anebo že věc opouští (jednostranný právní úkon). Odvolací soud byl toho názoru, že vzdání se přídělu nemovitostí, je třeba posuzovat jako jednostranný právní úkon vlastníka, kterým se zříká vlastnictví k přídělu. Takový přechod majetku státu sám o sobě však není, dovozoval odvolací soud, důvodem pro vydání nemovitostí podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ledaže by bylo prokázáno, že se tak stalo za podmínek uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. (tj. v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody).

V této souvislosti odvolací soud byl toho názoru, že v daném případě nedošlo vůči matce žalovaných, která se vzdala přídělu nemovitostí, k politické perzekuci nebo k postupu porušujícímu obecně uznávaná lidská práva a svobody; odvolací soud v této souvislosti odkazoval na obsáhlé a přesvědčivé zdůvodnění provedené soudem prvního stupně . Odvolací soud dodával, že provedl v odvolacím řízení důkaz fotokopiemi listin předložených soudu v dovolacím řízení; ani z těchto důkazů nevyplynuly žádné skutečnosti, jež by byly způsobilé zvrátit posouzení věci soudem prvního stupně.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (včetně rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně) jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (přičemž ve vztahu žalobce k žalovanému Pozemkovému fondu ČR měl za to, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení).

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 19. 10. 2010 advokátu, který žalované v řízení zastupoval, a dovolání ze strany těchto dovolatelů bylo podáno u soudu 17. 12. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu z 15. 9. 2010 (sp. zn. 9 Co 179/2009 Krajského soudu v Ústí nad Labem) i rozsudek soudu prvního stupně ze 7. 1. 2009 (č. j. 9 C 231/2007-201, Okresního soudu v Litoměřicích) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu z 15. 9. 2010 spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Podle názoru dovolatelů došlo v daném případě ze strany soudů k mylné aplikaci právních předpisů, a to tím, že sice tu byl použit správný právní předpis zákon č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě), avšak o důvodech a způsobech aplikace konkrétního ustanovení § 6 odst. 1 tohoto zákona se lze z odůvodnění rozsudků soudu jen dohadovat, když soud prvního stupně jen naznačil, že se zabýval v tomto případě důvody podle § 6 odst. 1 písm. h/ anebo podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r/ zákona č. 229/1991 Sb. , a odvolací soud své stanovisko nijak blíže nezdůvodnil a učinil zcela nové, ale rovněž nesprávné právní závěry, které opřel v dovolacím řízení opatřené listinné důkazy . Dovolatelé mají za to, že tu nelze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že původní vlastnice nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, Věra Masopustová dala svým písemným prohlášením z 30. 9. 1951, kterým se vzdala přídělu nemovitostí, najevo svou vůli převést bezplatně nemovitosti do majetku Čs. státu Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství , tedy že tu vlastně šlo o darování nemovitostí čs. státu, třebaže tu nedošlo k uzavření žádné darovací smlouvy a charakter tohoto právního úkonu odvolací soud opomněl uvést . Podle názoru dovolatelů tu tedy byl naplněn restituční důvod uvedený v § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. (převzetí nemovitostí bez právního důvodu), pročež bylo nadbytečné zabývat se otázkou případně tísně či politické perzekuce původní vlastnice .

Dále podle názoru dovolatelů nelze pokládat za správný právní závěr odvolacího soudu, že tu ze strany původní vlastnice nemovitostí V. M. šlo o jednostranný právní úkon, kterým vlastník věc opouští a že v důsledku vzdání se přídělu nemovitostí tu došlo k obnovení vlastnického práva státu k tomuto přídělu nemovitostí, a to ve smyslu ustanovení § 132 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. (dřívějšího občanského zákoníku). Nemovitosti, které tu byly zapsány ve vložce č. 306 pozemkové knihy pro katastrální území M. nabyla totiž V. M. v dědickém řízení po K. M. na základě odevzdací listiny a nikoli přídělem. O vzdání se vlastnického práva tu nemohlo jít, neboť šlo o nemovité věci, které podle předpisů k tomu vydaných nebylo možné volně zcizit , nešlo tu také o vzdání se vlastnického práva ve prospěch určité osoby v listině označené ve stanovené písemné formě ve smyslu ustanovení § 40 a § 132 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že zmíněné prohlášení V. M. z 30. 9. 1951 lze posoudit výhradně jen jako projev vůle obsahující nabídku bezúplatného převodu vlastnictví, adresovanou čs. státu Národnímu pozemkovému fondu při Ministerstvu zemědělství; tato nabídka však nebyla čs. státem přijata a k uzavření smlouvy (darovací) tu nedošlo; nešlo tu rovněž o vkladnou listinu podle § 11 zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek. K přechodu vlastnictví na čs. stát došlo podle názoru dovolatelů v daném případě bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 231/2007 Okresního soudu v Litoměřicích), že by odvolací soud svým rozsudkem z 15. 9. 2010 (sp. zn. 9 Co 179/2009 Krajského soudu v Ústí nad Labem) řešil některou právní otázku, že by odvolací soud řešil některou otázku způsobem uvedeným ve shora uvedeném ustanovení.
která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.


Dovolatelé v tomto případě uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).

V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) a § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v souvislosti s dříve platným ustanovením § 132 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. (dřívějšího občanského zákoníku).

Podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona, pokud jsou státními občany České republiky, děti a manžel původní oprávněné osoby rovným dílem (nešlo-li o případě, že tu byl dědic ze závěti).


Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Podle ustanovení § 132 odst. 1, 2 zákona č. 141/1950 Sb. (dřívějšího občanského zákoníku, učiněného do 1. 1. 1964) se vlastnictví pozbývalo zejména také tím, že ho nabyl někdo jiný nebo se ho vlastník vzdal. Vzdát se vlastnictví nebylo možné k věcem, které podle předpisů o tom vydaných nebylo možné volně zcizit.

K tomuto ustanovení bylo ve Sbírce soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem, pod č. 1/1970 (str. 13 odst. 2 5) vyloženo, že k opuštění (derelikci) věci může dojít i u vlastníka, který je znám a který se tímto způsobem vzdává svého vlastnického práva. Opuštěné věci připadaly do vlastnictví státu okamžikem, kdy je vlastník opustil, tedy samotnou derelikcí, jež však (jako každý právní úkon) musela mít všechny náležitosti předepsané zákonem pro platnost právního úkonu. V těchto případech měl stát postavení vlastníka. Věci opuštěné připadaly do vlastnictví státu ze zákona.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 41/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že vzdání se přídělu zemědělských nemovitostí, jež bylo učiněno písemně a jež bylo státem také přijato, lze považovat za smlouvu o darování nemovitostí státu, k němuž může dojít i v tísni ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. ze strany toho, kdo se takto uvedeného přídělu vzdal.


V daném případě lze v souvislosti s citovaným publikovaným závěrem z judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), poukázat na to, že V. M., původní vlastnice nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, se podle obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 231/2007 Okresního soudu v Litoměřicích) dne 30. 9. 1951 vzdala přídělu zemědělských nemovitostí (které zdědila po zemřelém synovi K. M., zemřelém 6. 8. 1950, a to na základě odevzdací listiny sp. zn. D 32750 bývalého Lidového soudu v Litoměřicích) ve prospěch Čs. státu a podle tohoto prohlášení o vzdání se přídělu, učiněného V. M., byl povolen v pozemkové knize pro katastrální území M. ve vložce č. 306 vklad vlastnického práva pro Československý stát na základě usnesení bývalého Lidového soudu v Litoměřicích. Tyto údaje jsou i s citovanými prameny, z nichž jsou údaje čerpány, konstatovány v rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze 7. 1. 2009, č. j. 9 C 231/2007-201, na str. 3. V rozsudku odvolacího soudu z 15. 9. 2010 (sp. zn. 9 Co 179/2009 Krajského soudu v Ústí nad Labem) pak odvolací soud uvedl (na str. 7 uvedeného rozsudku), že podle obsahu soudního spisu nevyplývají z řízení před soudem prvního stupně žádná zjištění o tom, že by V. M. byla v souvislosti s prohlášením o vzdání se přídělu nějakým způsobem perzekuována a ani z listin, které byly předloženy v odvolacím řízení, nevyplynuly skutečnosti, které by měnily souvisící závěry soudu prvního stupně.

Vzhledem k těmto uváděným právním předpisům i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v tomto případě a které měl v podstatě na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 9. 2010 (sp. zn. 9 Co 179/2009 Krajského soudu v Ústí nad Labem) nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud v tomto svém rozsudku řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Nebyly tedy u dovolání dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

U dovolání nepřípustného již nenáleží dovolacímu soudu posuzovat (srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu: Je-li dovolání přípustné.... ) v dovolání uplatněné dovolací důvody. Vzhledem k výtkám, týkajícím se skutkových zjištění v tomto řízení, hodnocení provedených důkazů a vycházejí ze zjištění soudů nemajících oporu v provedeném dokazování, jak byly tyto výtky obsaženy v dovolání dovolatelů, lze tu ještě poukazovat na to, jak jsou výtky tohoto druhu posuzovány v dovolacím řízení podle uveřejněné soudní judikatury. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu (nyní v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolacím důvodem nejsou vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno pro realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.

Dovolací soud tedy v daném případě přikročil k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání odvolatelů, žalující obci pak v náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. května 2011

JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu