28 Cdo 770/2016
Datum rozhodnutí: 27.09.2016
Dotčené předpisy: § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



28 Cdo 770/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Statutárního města Brna , se sídlem Magistrátu města Brna v Brně, Dominikánské náměstí 1, IČ 449 92 785, zastoupeného JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 2, proti žalované Eligo a.s. , se sídlem v Ostřešanech, Bláhova 308, IČ 609 14 211, zastoupené JUDr. Janou Heroldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zaplacení částky 284.340,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 105 C 98/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 22. září 2015, č. j. 22 Co 202/2015-418, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 284.340,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které jí vzniklo tím, že v období od 16. 4. 2007 do 16. 4. 2009 bezesmluvně užívala pozemky v jeho vlastnictví, zapsané na listu vlastnictví č. 10001 pro obec B. a katastrální území K., jež jsou součástí oploceného areálu, v němž žalovaná vlastní další pozemky a budovy, ve kterých podniká.

Okresní soud v Pardubicích mezitímním rozsudkem ze dne 8. 2. 2013, č. j. 105 C 98/2009-249, pravomocným dne 6. 3. 2013, rozhodl, že žalobcův nárok je co do základu opodstatněn a že o výši dlužné částky a o nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném .

Odvolání žalované proti tomuto rozsudku bylo pro opožděnost odmítnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. 7. 2013, č. j. 23 Co 223/2013-262.

Okresní soud v Pardubicích následně rozsudkem ze dne 30. 1. 2015, č. j. 105 C 98/2009-390, žalobu co do částky 13.600,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 270.740,- Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 16. 4. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 9,25 %, od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 8,5 %, od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 8 %, od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010 ve výši 7,75 %, od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011 ve výši 7, 75 %, od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011 ve výši 7,75 %, od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012 ve výši 7,75 %, od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 7,5%, od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013 ve výši 7,05 %, od 1. 7. 2013 do 30. 1. 2015 ve výši 7,05 % a od 31. 1. 2015 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (výrok II.), dále žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady, které platila ve výši 3.774,- Kč (výrok III.), a povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 237.707,- Kč k rukám jeho advokátky (výrok IV.).

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, č. j. 22 Co 202/2015-418, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II., pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 270.740,- Kč za období od 16. 4. 2009 do 14. 8. 2009, změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok I.), ve zbývající části výroku II. a ve výroku III. jej potvrdil (výrok II.), ve výroku IV. jej změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 236.159,90 Kč k rukám Mgr. Vladimíry Odehnalové (výrok III.), a dále žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 26.541,- Kč k rukám Mgr. Vladimíry Odehnalové (výrok IV.).

Rozsudek odvolacího soudu (vyjma výroku I.) napadla žalovaná dovoláním, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení následujících otázek hmotného a procesního práva, které podle jejího názoru nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny a které mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak, než učinil odvolací i nalézací soud , a to:

1) zda za situace, kdy vlastník (žalobce) svých oplocených pozemků v něm sám vymezí pozemek o ploše větší než je plocha na něm stojící budovy, a jde o budovu zastřešující energetické zařízení sloužící veřejnému prospěchu, s níž vlastník vyslovil souhlas, ke kterému přináleží právním předpisem stanovené ochranné pásmo (ust. § 68 zákona č. 458/2000 Sb.), je tímto ochranným pásmem vlastník pozemku pod touto budovou a současně sousedního pozemku v jeho užívání omezen či vlastník budovy tímto ochranným pásmem sousední pozemek užívá, a to s ohledem na promítnutí těchto principů do stanovení výše takové náhrady ,

2) zda za situace, kdy mezitímním rozsudkem soud rozhodl výrokem ve znění Žalobcův nárok je co do základu opodstatněn. , aniž by ve výroku byl uveden vůči komu a zejména v jakém rozsahu, je takovým pravomocným výrokem mezitímního rozsudku soud vázán i co do sporného rozsahu žalobcova nároku ,

3) zda při formulaci výroku mezitímního rozhodnutí výlučně podle doslovného znění procesní právní normy Žalobcův nárok je co do základu opodstatněn. jde z hledisek právní jistoty a materiální pravdy vždy o zcela zkonzumovaný stav, a je tak vadou řízení anebo naopak není, jestliže nalézací soud své neúplné mezitímní rozhodnutí v dalším řízení doplní, opatří a provede důkazy a výsledek dokazování zobrazí v konečném rozhodnutí, anebo jde o vadu řízení, pokud tak nalézací soud v konečném rozhodnutí neučiní, nepřihlédne k obsahu provedeného řízení a důkazům v řízení provedeným, je nevyhodnotí, a nepromítne svou důkazy hodnotící úvahu do výroku rozhodnutí a omezí odůvodnění konečného rozhodnutí pouze na konstatování existujícího znaleckého posudku, aniž dále přistoupil k jeho hodnocení .

Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu (vyjma výroku I.) a rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výroku I.) byly zrušeny a aby věc byla vrácena k novému projednání soudu prvního stupně.

Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 - dále jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění). Otázky, které se týkají základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku; jestliže se tak nestalo, je vyloučeno, aby k nim soud přihlédl při rozhodování o výši nároku. Pojmově může být vydán pouze kladný mezitímní rozsudek, který určuje, že právní základ nároku je dán , byť jen v nepatrné části (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3656/2009, ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010, ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2180/2005, jakož i dovolatelkou citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 609/2002, a ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod č. 27/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 1284/2006). Z odborné literatury dále srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s. Soud je mezitímním rozsudkem vázán, přičemž v tom rozsahu, v jakém bylo o základu nároku pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 o. s. ř.), se jedná o věc rozhodnutou, kterou již nelze znovu přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4563/2010, a rozsudek ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4617/2014).

Jestliže se v posuzované věci žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo bezesmluvním užíváním (bez právního důvodu) označených pozemků ve vlastnictví žalobce, které jsou součástí oploceného areálu, v němž žalovaná vlastní další pozemky a budovy, v nichž podniká, přičemž mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 2. 2013, č. j. 105 C 98/2009-249, pravomocným dne 6. 3. 2013, bylo ve vztahu mezi těmito účastníky rozhodnuto, že žalobcův nárok je co do základu opodstatněn (a že o výši dlužné částky a o nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném), pak právní názory odvolacího soudu, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila užíváním celých označených pozemků v předmětném období, že nárok žalobce nezanikl, že nelze přihlížet k námitkám žalované, že neužívala celé pozemky či že jejich užívání je omezeno existencí plynové regulační stanice plynovodu a ochranným pásmem, že pravomocný mezitímní rozsudek je závazný pro účastníky řízení i pro soud a že v následném řízení po vydání pravomocného mezitímního rozsudku soud rozhoduje (již) jen o výši uplatněného nároku, jsou zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Naopak nesprávný je názor dovolatelky, že pravomocným a závazným je mezitímní rozsudek jen v rozsahu legitimace žalobce jako vlastníka předmětných pozemků . Dovolatelkou formulované otázky proto přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají.

Námitky dovolatelky proti soudem vyžádanému znaleckému posudku znalce Ing. Šímy ke stanovení výše obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků v daném místě a čase, ve znění jeho dodatku, a proti hodnocení tohoto posudku mají skutkový charakter a nelze proto o ně opírat přípustnost dovolání, neboť nepředstavují způsobilý dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2517/2011).

K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelka sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu (vyjma výroku I.) i v nákladových výrocích, ve vztahu k nim však žádnou argumentaci v dovolání nevznesla.

Protože dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, a ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo. V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady řízení, s přihlédnutím k povaze sporu i úkonu žalobce (vyjádření k dovolání) je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelně vynaložené, neboť u statutárních měst lze zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva i zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, či ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014 ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2016


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu