28 Cdo 769/2013
Datum rozhodnutí: 29.08.2013
Dotčené předpisy: § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb., § 11a předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 769/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele Ing. T. G., P., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, 160 00 Praha 6, Bělohorská č. 262/35, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 9. 2012, sp. zn. 35Co 239/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6C 234/2010 (žalobce Ing. T. G., P., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, 160 00 Praha 6, Bělohorská č. 262/35, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, nyní ČR Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle ke smlouvě o převod nemovitostí), t a k t o:

I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobce, podané u soudu 12. 5. 2010, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 9. 2. 2012, č. j. 6C 234/2010-166. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se, aby bylo uloženo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 149/1 (o výměře 0,1049 ha), parc. č. 190/1 (o výměře 0,3005 ha), parc. č. 211/1 (o výměře 0,2308 ha), parc. č. 250/1 (o výměře 0,3970 ha), parc. č. 254 (o výměře 0,1784 ha) a parc. č. 793/5 (o výměře 0,3229 ha) v katastrálním území Š. M. (obec Špindlerův Mlýn), zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj (katastrální pracoviště Trutnov). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 18. 9. 2012, č. j. 35Co 239/2012-192. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 z 9. 2. 2012, č. j. 6C 234/2010-166, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaného dovolání, včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně si opatřil dostatek důkazů, z nichž vyvodil správné skutkové závěry.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce se svou žalobou domáhal nahrazení projevu vůle k bezúplatnému převodu náhradních pozemků od žalovaného pozemkového fondu ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Svůj nárok, uplatněný v žalobě, odvozuje žalobce jednak z jemu nevydaných pozemků o výměře 0,539025 ha v hodnotě 4.291,- Kč jako původnímu restituentu podle ustanovení § 11 a § 11a zákona č. 229/1991 Sb.; pak ještě žalobce dovozoval další nárok z postoupených pohledávek od svých příbuzných, když získal zbylé tři čtvrtiny týchž uvedených pozemků o výměře 1,617075 ha v hodnotě 12.873,- Kč a dále od postupitelů J. (v hodnotě pozemků 715.723,23 Kč), Ch. (v hodnotě pozemků 158.319,- Kč) a C. (v hodnotě pozemků 240.000,- Kč). Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně důvodně zamítl žalobu žalobce ohledně postoupených nároků, neboť žalobci postoupený nárok na vydání náhradních pozemků zanikl k 31. 12. 2005 (srov. § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb.). Žalobce sice zdůrazňoval, že uzavřením postupních smluv pro získání práva na poskytnutí náhradních pozemků sledoval cíl provozovat zemědělskou výrobu jako soukromně hospodařící zemědělec, ale soud prvního stupně dospěl k závěru, že není na místě vyjmout žalobce z postavení postupníka, neboť měl za to, že uzavřením smluv pro získání práva na poskytnutí náhradních pozemků sledoval žalobce komerční zájem a nikoli zmírnění majetkových křivd způsobených příslušníkům jeho rodiny v souladu se smyslem a účelem zákona o půdě, když totiž žalobce převedl postupními smlouvami získané pozemky pak kupními smlouvami z 1. 4. 2008 na společnosti Petrosun, a. s., Tiresia, a. s., Dainty, a. s., Badnenia Real, a. s. a Airion, a. s.; uvedený závěr soudu prvního stupně nepokládal odvolací soud za nesprávný. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že nechce vyhovět žalobě žalobce ani ohledně jeho nároku jako původního restituenta na poskytnutí náhradního pozemku na nevydané pozemky o výměře 0,539025 ha (v hodnotě 4.291,- Kč), neboť cena náhradního pozemku stanovená podle § 28a zákona č. 229/1991 Sb., musí být zásadně rovnocenná hodnotě původně odňatých pozemků, ale hodnota pozemků, jejichž převodu se žalobce domáhal, činila podle znaleckého posudku (znalce Ing. H.) k 24. 6. 1991 částku až 1,111.424,10 Kč, takže požadované náhradní pozemky tu nejsou v přiměřené výměře a kvalitě, v jaké byly pozemky odňaté.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení). O nákladech odvolacího řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlížením k tomu, že v řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 25. 10. 2012 doručen žalobci a dovolání dovolatele, zastoupeného advokátem, bylo dne 21. 12. 2012 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a uplatňoval dovolací důvody, jež byly stanoveny v § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že mohl v této právní věci uplatnit druhou žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného až po účinnosti tzv. restituční tečky, tedy z důvodů stojících mimo jeho vůli, a je proto toho názoru, že se na něho měl vztáhnout režim restituční tečky ; opačný závěr soudů obou stupňů v této právní věci je za hranicí dobrých mravů a jde tu o odepření soudní ochrany proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR.
Dovolatel je přesvědčen, že v jeho případě obvyklý výklad, založený na povaze restitučního zákonodárství (že tu jde jen o zmírnění některých křivd) nemůže ospravedlnit deformaci základního principu a smyslu restitučního zákonodárství, jímž je naturální restituce .
Pokud jde o otázku, zda je důvodné zamítnutí i té části žalobce, opřené o originální restituční nárok, jak to učinily soudy obou stupňů, jde o zcela nesprávný závěr těchto soudů, když ostatně finanční hodnota pozemků nedosahuje hodnoty pozemků, jež žalobce požadoval vydat . Toto nedůvodné zamítnutí žalobního návrhu představuje rovněž odepření soudní ochrany.
Pokud soudy dospěly k závěru, že žalobce jako postupník sledoval komerční cíl, pak se soudy obou stupňů v této právní věci spokojily jen s předpokladem na místo skutkového zjištění.
V uvedených řešených právních otázkách šlo, podle názoru dovolatele, o nesprávný postup soudu obou stupňů, který vedl k nesprávnému rozhodnutí, a pokud soudy takto postupovaly, je tu dán dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Ve vyjádření Státního pozemkového úřadu (jako nástupce původně žalovaného Pozemkového fondu ČR) k dovolání žalobce bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť soudy obou stupňů posoudily danou věc správně. Podle názoru žalovaného je prvořadou otázkou posouzení postavení žalobce. Žalobce je postupníkem restitučních nároků z rozhodnutí pozemkového úřadu. Žalovaný má za to, že není na místě vyjmutí žalobce z postavení postupníka, když uzavřením postupních smluv nelze na straně žalobce vyloučit komerční zájem při získání práva na bezúplatný převod náhradních pozemků, což by bylo (podle názoru žalovaného) v rozporu se smyslem a účelem sledovaným zákonem č. 229/1991 Sb.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozhodnutí odvolacího soudu z 18. 9. 2012 (sp. zn. 35Co 239/2012 Městského soudu v Praze) tu bylo třeba posoudit (ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí) podle dříve platných (do 30. 12. 2012) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů /§ 22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní pozemkový úřad).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která byla soudy rozhodována rozdílně, nebo mělo-la být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíželo .
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 11 odst. 2, § 11a i § 13 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě), ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech uvedených v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (tedy v případech, v nichž pozemky nebo jejich části nelze oprávněným osobám vydat) pozemkový fond převede bezúplatně do jejich vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. oprávněným osobám uvedeným v § 4 zákona č. 229/1991 Sb., kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby ne bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.
Podle ustanovení § 13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) měla oprávněná osoba právo na převod pozemku do dvou let ode dne právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu. Podle ustanovení § 13 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. po uplynutí doby uvedené v § 13 odst. 6 téhož zákona právo na převod pozemku zaniklo.
Podle ustanovení článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., účinného od 6. 8. 2003, pokud rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci anebo nárok na převod byl uplatněn před účinností zákona č. 253/2003 Sb., lhůta pro převod pozemku končila dne 31. 12. 2005.
Soudy obou stupňů se v této právní věci musely zabývat i otázkou souvislosti ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušovacím ustanovením § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl.ÚS 6/05 (vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. a uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR Pl.ÚS 6/05 bylo uvedeno: Smyslem i účelem konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 488 - § 853) a tudíž je lze postoupit na základě ustanovení § 524 občanského zákoníku, je to, že lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadly i na postupníky . Rovněž tu bylo uvedeno (pod VII/h nálezu) co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení § 11 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 251/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 253/2000 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (t. j. původní restituenti) a jejich dědici, ale nejsou jimi postupníci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno: Postupník práva na vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění .
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/22008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo i vyloženo, že právo o p r á v n ě n é o s o b y na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem šlo-li o pozemek v h o d n ý, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné soudní judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nebylo možné přisvědčit názoru, že by tu odvolací soud, který měl na zřeteli při rozhodování svým rozsudkem z 18. 9. 2012 (sp. zn. 35Co 239/2012 Městského soudu v Praze) v podstatě tytéž právní závěry, řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobce rozsudkem soudu prvního stupně, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR); odvolací soud tu neřešil svým rozsudkem z 18. 9. 2012 ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo tedy možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jež byly uvedeny v § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění platném do 31. 12. 2012). Nešlo tu také o řešení otázky hmotného práva, při němž by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak to nyní pro další období zdůrazňuje novelizované ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 404/2012 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud (ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu) k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 (ve znění účinném do 31. 12. 2012) a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. srpna 2013

JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu