28 Cdo 749/2013
Datum rozhodnutí: 29.08.2013
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb., § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 749/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelky J. H., Č. u B., zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 601 00 Brno, Poštovská č. 8c, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 27. 9. 2012, sp. zn. 18Co 288/2011, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37C 38/2006 (žalobců: a) B. S. , B., b) T. K. , C., c) M. A. E. K., N. J., a d) M. P. K., C. Ch. D. W. G., zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr. Esq., 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, N.Y. 1022, USA, a dalších účastníků řízení: 1. J. H., Č. u B., zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 601 00 Brno, Poštovská č. 8c, 2. Statutárního města Brna, 600 00 Brno, Dominikánské náměstí č. 1, 3. České republiky Ministerstva obrany ČR, 160 00 Praha 6, Tychonova 1, 4. Ředitelství silnic a dálnic ČR, 140 00 Praha 4, Na Pankráci č. 56, 5. Karoserie, a. s. 600 00 Brno, Heršpická č. 758/13, 6. Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, 110 00 Praha 1, Prvního pluku č. 367/5, a 7. Pozemkového fondu České republiky, nyní ČR Státnímu pozemkovému úřadu, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem), t a k t o :

I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobců, podané u soudu 6. 2. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 15. 11. 2007, č. j. 37C 38/2006-112. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalobci B. S., T. K., F. K. a účastnice řízení B. S. nejsou vlastníky části pozemků p. č. (PK) 1280/2 role (o výměře 1538 m2) v katastrálním území H. H., dále části pozemku p. č. (PK) 1280/4 role (o výměře 365 m2) v katastrálním území H. H., části pozemku p. č. (PK) 1291/1 role (o výměře 1070 m2) v katastrálním území H. H., části pozemku 1287 role (o výměře 829 m2) v katastrálním území H. H., celého pozemku p. č. (PK) 1314/1 role (o výměře 336 m2) v katastrálním území H. H. (nyní v katastrálním území Š.), také části pozemku p. č. (PK) 1314 role (o výměře 1763 m2) v katastrálním území H. H. (nyní v katastrálním území Š.), části pozemku p. č. (PK) 1320/2 role (o výměře 1931 m2) v katastrálním území H. H. (nyní v katastrálním území Š.), části pozemku p. č. (PK) 1330/4 role (o výměře 2515 m2) v katastrálním území H. H. (nyní v katastrálním území Š.), jakož i části pozemku p. č. (PK) 1335/2 role (o výměře 1883 m2) v katastrálním území H. H. (nyní v katastrálním území Š.), neboť jejich vydání brání překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 229/1991 Sb.; nárok oprávněných osob byl však prokázán. Náhrada za nevydané části pozemků bude uvedeným oprávněným osobám poskytnuta v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., každé z nich v rozsahu 1/4 . Výrokem (označeným II.) uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo také vysloveno, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Brno z 15. 12. 2005, č. 3239/92/40-RNP, RN. Bylo rovněž rozhodnuto (výrokem III.), že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání účastnice řízení J. H. (jež bylo podáno ještě její právní předchůdkyní B. S.) proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 27. 9. 2012, č. j. 18 Co 288/2011-208. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 15. 11. 2007, č. j. 37 C 38/2006-112, změněn (ve výrocích označených I. a II.) jen tak, že žalobci B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. a účastnice řízení J. H. nejsou vlastníky pozemků uvedených ve výroku I. soudu prvního stupně, mají však právo na náhradu za tyto pozemky, které nelze vydat, a to B. S. z 1/4, T. K. z 1/4, M. A. E. K. z 1/8, M. P. K. z 1/8 a J. H. z 1/4 ; tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Brno ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3239/92/40-RNP, RN . Dále odvolacím soudem bylo rozhodnuto, že ve výroku III. se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně. Výrokem (označeným II.) bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že práva účastníků řízení, jak byla určena rozsudkem soudu prvního stupně, nebylo třeba rozhodnutím odvolacího soudu měnit, takže rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen (jen s formulační změnou výroku) podle § 219 občanského soudního řádu, včetně výroku o nákladech řízení.
Odvolací soud poukazoval především na to, že po úmrtí odvolatelky B. S. (4. 2. 2008) a po úmrtí žalobce F. K. (15. 7. 2008) bylo usnesením Městského soudu v Brně z 10. 10. 2011, č. j. 37 C 38/2006-175, rozhodnuto, že místo zemřelé B. S. bude v řízení pokračováno s J. H. a místo zemřelého F. K. bude v řízení pokračováno s M. A. E. K. a M. P. K.
Odvolací soud poukazoval dále na to, že žalobci v tomto soudním řízení uváděli, že v řízení před pozemkovým úřadem, které předcházelo řízení soudnímu, zjistil pozemkový úřad skutkový stav věci správně, ale že oni se cítí rozhodnutím správního orgánu dotčeni na svých právech tím, že mají společně s B. S. právo na finanční náhradu za pozemky, jejichž vydání brání překážka podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., tedy že, ač splňují zákonné požadavky jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., nebylo jim společně s B. S. přiznáno právo na věcnou náhradu za pozemky, které nelze vydat, uvedené ve správním rozhodnutí.
Ve vztahu k právní nástupkyni původní účastnice řízení B. S. měl odvolací soud za to, že při projednání této právní věci v soudním řízení přichází v úvahu pouze odnětí správním rozhodnutím přiznaného práva nebo jeho omezení v rozsahu, v jakém soud shledá dotčení práv žalobců správním rozhodnutím, nikoli však přiznání práva kvalitativně jiného (např. fyzické vydání původních pozemků oproti náhradě za ně) ; nejde tu, dovozoval odvolací soud, o vypořádání vztahu mezi účastníky vztahu, vyplývající z právního předpisu. Přitom také v tomto řízení soudním (podle páté části občanského soudního řádu) je kvantitativně vymezen rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu, dovozoval dále odvolací soud. To se týkalo námitky účastnice řízení B. S. (právní předchůdkyně odvolatelky J. H.) i žalobců, vyslovené v odvolacím řízení, že ne všechny pozemky, respektive jejich části, o jejichž vydání oprávněným osobám bylo v tomto řízení rozhodováno, jsou zastavěny, a že se touto okolností soud prvního stupně nezabýval a pouze převzal závěry správního orgánu; podle názoru odvolacího soudu přesahují tyto námitky žalobou uplatněný rozsah znovuprojednání věci soudem a nelze je proto vyřadit ze zákonem uváděných v odvolání nově uplatněných skutečností a důkazů (ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 občanského soudního řádu) . V dané právní věci proto mohl odvolací soud (jak ve svém rozhodnutí uváděl) přezkoumávat odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně pouze ohledně existence restitučního nároku žalobců podle zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.) ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.) .
Odvolací soud ještě dodával, že na zjištěný skutkový stav v této právní věci lze aplikovat ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.), takže žalobci mají stejné restituční nároky po P. K. jako B. S., a tyto nároky uplatnili v zákonem stanovené lhůtě .
Odvolací soud proto shledal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. Při formulování výroku rozhodnutí odvolacího soudu byla ovšem zohledněna skutečnost, že původní účastníci řízení B. S. a F. K. v průběhu řízení zemřeli; dědičkou po zemřelé účastnici řízení B. S. je její neteř J. H. a dědici zemřelého žalobce F. K. byli v řízení o dědictví zjištěni jeho manželka M. A. E. K. a syn M. P. K. Uvedení dědicové jsou, dovozoval odvolací soud, nejen procesními nástupci zemřelých dřívějších účastníků řízení, ale také nositeli samotných restitučních nároků původních oprávněných osob B. S. a F. K. Odvolací soud, jak uváděl, označil své rozhodnutí jako rozhodnutí potvrzující podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, neboť práva účastníků řízení tak, jak byla určena odvoláním napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, se rozhodnutím odvolacího soudu nezměnila; také ve výroku o náhradě nákladů řízení byl shledán rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem správným.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že odvolatelka J. H. nebyla v odvolacím řízení úspěšná a ostatním účastníkům řízení v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 22. 10. 2012 doručen advokátu, který účastnici řízení J. H. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo podáno u soudu prvního stupně dne 20. 12. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně z 27. 9. 2012, č. j. 18 Co 288/2011-208, i rozsudek Městského soudu v Brně z 15. 11. 2007, č. j. 37 C 38/2006-112, a aby řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení , eventuálně, aby dovolací soud zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení .
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu/ a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu/.
Dovolatelka především poukazovala na to, že v průběhu řízení před odvolacím soudem změnila odvolání, podané její procesní předchůdkyní, v tom smyslu, že již nebránila nárokům žalobců na vydání podílů na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, ale poukazovala na to, že předmětné nemovitosti měly být fyzicky vydány oprávněným osobám namísto přiznání náhrady za tyto nevydané pozemky, protože vydání řady z nich nebránila žádná překážka.
Dovolatelka má za to, že nesprávné právní posouzení věci soudem v daném případě spočívá v tom, že nebylo využito toho, že v tomto případě zákon č. 229/1991 Sb. přesně stanoví, jakým způsobem se vypořádají restituční nároky oprávněných osob a soudy mohly a měly také přihlédnout ex lege k neexistenci překážky pro vydání původních pozemků. Z ustanovení § 6 zákona č. 229/1991 Sb. zřejmě vyplývá, podle názoru dovolatelky, že primárním vypořádáním nároku oprávněných osob je vydání pozemků samotných; ustanovení § 11 zákona č. 229/1991 Sb. pak uvádí ty výjimečné situace, kdy nelze nárok oprávněných osob takto uspokojit, a proto musí být přistoupeno k poskytnutí náhrady za ně. Podle názoru dovolatelky tu tedy byl dán prostor pro přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně nad rámec podané žaloby ve smyslu podání, jímž dovolatelka změnila podané odvolání. Dovolatelka dodávala, že otázka, zda jí bude přiznán nárok na vydání ideální 1/4 pozemků anebo poskytnuta náhrada za ně, je podstatnou otázkou, neboť hodnota samotných pozemků je tu značná a nelze očekávat, že by se eventuální náhrada svou reálnou výší rovnala více než zlomku tržní ceny předmětných nemovitostí.
Dovolatelka nadále také má za to, že důvodně ve svém dovolání namítá i nedostatek podmínek tohoto řízení, když v daném případě došlo k podání žaloby a k vedení soudního řízení za dovolatelku, zastoupenou opatrovníkem, což není běžnou záležitostí při správě majetku zastoupené osoby a je k nim třeba schválení soudem. Právní předchůdkyně dovolatelky J. H. B. S. byla totiž zbavena způsobilosti k právním úkonům rozsudkem Městského soudu v Brně z 23. 8. 1999-34 (rozsudek nabyl právní moci 10. 9. 1999); Městský soud v Brně dne 16. 9. 1999 ustanovil B. S. opatrovníkem jejího manžela J. S. (který byl ustanoven opatrníkem B. S. pak ještě usnesením Městského soudu v Brně z 11. 9. 2002 pod sp. zn. 22P 422/99). Když pak J. S. zemřel, byl opatrovníkem B. S. ustanoven R. U., a to usnesením německého soudu Okresního soudu v Altöttingen (pod sp. zn. XVII 0355/98); opatrovník R. U. potom v předcházejícím průběhu tohoto soudního řízení (sp. zn. 37 C 38/2006 Městského soudu v Brně) udělil plnou moc k zastupování B. S. v řízení JUDr. Filipu Horákovi, advokátu se sídlem v Brně, Radnická 11. Dovolatelka J. H. je toho názoru, že opatrovník R. U. nebyl oprávněn udělit plnou moc advokátu k vedení soudního řízení jménem B. S. a tím spíše nebyl oprávněn zmocnit jinou osobu k podání odvolání a k procesnímu zastoupení v odvolacím řízení jinou osobou (byť by touto osobou byl advokát). B. S. nebyla pro nezpůsobilost k právním úkonům schopna před soudem jako účastnice řízení samostatně jednat a nebyl jí soudem pro toto řízení ustanoven opatrovník; soud tedy po celou dobu řízení až do úmrtí B. S. jednal jako s účastníkem řízenou s osobou, která neměla procesní způsobilost, respektive s jejím zástupcem, který k jejímu zastupování nebyl oprávněn; nebyly tedy, podle názoru dovolatelky, splněny podmínky, za nichž může soud rozhodovat ve věci samé. Dovolatelka má za to, že tu ve smyslu ustanovení § 101 občanského soudního řádu mělo být řízení zastaveno pro nedostatek podmínek řízení. Dovolatelka má za to, že i závěť B. S. z 1. 5. 1997 je neplatná, neboť je opatřena podpisem, jenž pravděpodobně není pravým podpisem B. S. (podle závěru posudku znalce z oboru písmoznalectví z 22. 11. 2008).
Ve vyjádření žalobců B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. k dovolání J. H. bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 27. 9. 2012 (sp. zn. 18 Co 288/2011 Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení, a to za účelem hodnověrného a pečlivého posouzení zaměřeného na to, zda oprávněné osoby v této právní věci mají nárok na vydání pozemků do spoluvlastnictví, a to jako věcí vydatelných. Žalobci mají za to, že by v jejich žalobě uvedené pozemky měly být přiznány k vydání žalobkyni B. S. jednou čtvrtinou, žalobci T. K. jednou čtvrtinou, žalobkyni M. A. E. K. jednou osminou, žalobci M. K. jednou osminou a účastnici řízení J. H. jednou čtvrtinou, neboť vydatelnost těchto pozemků měla být těmto oprávněným osobám přiznána. Podle názoru žalobců je neslučitelné se zákonem č. 229/1991 Sb., aby nezastavěná zemědělská půda či pozemky, které jsou dosud součástí zemědělského půdního fondu, byly přiznány pouze náhradou . Došlo tu k tomu, že žádný z 58 pozemků, o něž šlo v tomto řízení, nebyl restituentům vydán a místo toho jim za všechny pozemky byla globálně určena pouze symbolická náhrada, což je v rozporu s deklarovaným účelem zákona o půdě.
Ve vyjádření účastnice řízení České republiky Státního pozemkového úřadu (která podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, vstoupila do práva povinností Pozemkového fondu ČR) k dovolání dovolatelky J. H. bylo uvedeno, že rozhodnutí o tomto dovolání spočívá na úvaze dovolacího soudu . Vyjadřující se Česká republika Státní pozemkový úřad je účastníkem tohoto soudního řízení (podle páté části občanského soudního řádu) nikoli jako povinná osoba, nýbrž jako účastník řízení podle ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. z toho důvodu, že ze zákona poskytuje oprávněným osobám náhrady za nevydané nemovitosti.
Ve vyjádření účastníka řízení Statutárního města Brna k dovolání dovolatelky J. H. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Pokud dovolatelka namítá nesprávný výklad ustanovení § 6 a násl. zákona č. 229/1991 Sb. odvolacím soudem v této právní věci, má účastník řízení Statutární město Brno za to, že odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru, že v ustanovení § 11 zákona č. 229/1991 Sb. je dána úprava jen pro případ, kdy pozemky nelze oprávněným osobám vydat. Ustanovení § 6 a násl. zákona č. 229/1991 Sb. však neupravuje způsob vypořádání vztahů mezi oprávněnými osobami a povinnou osobou. Pokud dovolatelka namítá v tomto řízení nedostatek oprávnění opatrovníka zemřelé B. S., právní předchůdkyně dovolatelky J. H., je vyjadřující se účastník řízení Statutární město Brno toho názoru, s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu (sp. zn. 28 Cdo 2696/2011 Nejvyššího soudu) v obdobné právní věci, že tu nejde o postižení řízení takovou vadou, která by měla za následek odnětí účastníku řízení možnosti jednat před soudem.
Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu z 27. 9. 2012 bylo tu třeba posoudit (ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a to i vzhledem ke znění výroku I. rozsudku odvolacího soudu, označeného sice jako měnícího výroku ve vztahu k výroku rozsudku soudu prvního stupně, ale samotným odvolacím soudem chápaného (srov. stranu 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z 27. 9. 2012) jako rozhodnutí potvrzující výrok rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li některou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo právní otázku, která byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 11 odst. 1 a 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti s ustanovením § 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.) a také v souvislosti s ustanoveními § 245, § 246 odst. 2, § 250d, § 250e a § 250f občanského soudního řádu.
V ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) jsou uvedeny případy, kdy pozemky nebo jejich části nelze oprávněným osobám vydat k uspokojení jejich restitučních nároků. Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je pak stanoveno, že v případech nevydání pozemků podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Podle ustanovení § 14 odst. 1, věta druhá, zákona č. 229/1991 Sb. náleží oprávněné osobě náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydává a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.
V ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. bylo stanoveno zejména, že pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo po převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn (stavbou, která byla zahájena před 24. 6. 1991); podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. je překážkou vydání pozemku nebo jeho části, bylo-li dříve k pozemku zřízeno právo osobního užívání.
Podle ustanovení § 246 odst. 2 občanského soudního řádu musí žaloba, podaná u soudu v řízeních o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, obsahovat zejména údaje o tom, v čem žalobce spatřuje, že byl rozhodnutím jiného (správního) orgánu dotčen na svých právech, dále označení důkazů, které by měly být v řízení před soudem provedeny, jakož i to, v jakém rozsahu má být spor nebo jiná právní věc soudem projednána a jak má být spor nebo jiná právní věc před soudem rozhodnut.
Podle ustanovení § 205a odst. 1 občanského soudního řádu (srov. i § 245 občanského soudního řádu) jsou skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím soudem provedeny jen tehdy, jestliže se týkají okolností, uvedených jmenovitě v § 205a odst. 1 písm. a) až f) občanského soudního řádu.
Vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 občanského soudního řádu, nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení § 250f občanského soudního řádu soud projedná věc v řízení podle části páté občanského soudního řádu v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci (o níž bylo již rozhodnuto jiným orgánem) v řízení před soudem.
Soudy obou stupňů v této právní věci ve svých rozhodnutích vycházely z toho, že v rozhodnutí vydaném podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Ministerstvem zemědělství Pozemkovým úřadem Brno dne 15. 2. 2005, č. j. 3239/92/40-RNP, RN, které předcházelo tomuto soudnímu řízení, dospěl správní orgán k závěru, že tu jsou překážky ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Žalobci ve své žalobě podle § 244 a § 246 občanského soudního řádu uvedli (jak na to poukázal odvolací soud na str. 8 svého rozsudku z 27. 9. 2012), že skutkový stav věci zjistil pozemkový úřad správně, oni se však cítí dotčeni na svých právech tím, že jim rozhodnutí nepřiznalo postavení oprávněných osob, a proto navrhli, aby bylo soudem rozhodnuto, že mají společně s B. S. právo na náhradu za pozemky, jejichž vydání brání překážka podle § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.; stejný návrh učinili i při jednání u soudu dne 15. 11. 2007 . Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl pak v soudnímu řízení k závěru, že na zjištěný skutkový případ dopadá ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění č. 212/2000 Sb.), takže žalobci mají stejné restituční nároky po svém právním předchůdci P. K. jako B. S. a že tyto nároky uplatnili v zákonem stanovené lhůtě. S poukazem na ustanovení § 246 odst. 2 a § 205a odst. 1 občanského soudního řádu odvolací soud přezkoumával odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně pouze ohledně existence restitučního nároku žalobců podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.) Odvolací soud vycházel z právního názoru, že podle slovního a obsahového znění § 9 odst. 4 a § 11 zákona č. 229/1991 Sb. v řízení o určení vlastnictví oprávněné osoby ke konkrétním pozemkům nejde o vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývající z právního předpisu (jako je tomu např. v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle ustanovení § 142 občanského zákoníku).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že u dovolání dovolatelky jsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (kterých tu bylo třeba použít ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu). Nešlo tu v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním, o řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným právem, ani o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a ani o řešení právní otázky, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu.
Nešlo tu také o odchýlení se odvolacího soudu při řešení otázky hmotného nebo procesního práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak to nyní pro další období zdůrazňuje novelizované ustanovení § 237 občanského soudního řádu).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 (srov. § 243f odst. 1 v novelizovaném občanském soudním řádu) a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a dalším účastníkům řízení v tomto dovolacím řízení náklady řízení nevznikly anebo z jejich strany nebyly náklady řízení k úhradě požadovány a dokládány.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 29. srpna 2013 JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu