28 Cdo 744/2005
Datum rozhodnutí: 19.12.2005
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb., § 24 odst. 1 předpisu č. 5/1945Sb., § 4 odst. 1 předpisu č. 128/1946Sb.




28 Cdo 744/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobců: a) R. T. M. S., Španělsko, b) A. M., Kolumbie, c) C. M. M. Z., Francie, d) M. M., Kolumbie, e) R. M. Z., Kolumbie, všichni zastoupeni advokátem, proti žalovaným: 1) Městská část P., 2) Bytový podnik P., s.p., oba zastoupeni advokátem, 3) M. N., s.r.o., zastoupený obecným zmocněncem, 4) A. O., zastoupená advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 309/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2004, č.j. 64 Co 160/2004-174, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Původní žalobkyně A. M. procesní předchůdkyně žalobců se domáhala žalobou podanou na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. (dále jen zákon č. 87/1991 Sb.), vydání nemovitostí v katastrálním území S., domu čp. 541 se stavební parcelou č. 1088 a parcely č. 1089/1, zapsaných na LV č. 1032 u Katastrálního úřadu P.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. prosince 2003, čj. 18 C 309/95-136, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. února 2004, čj. 18 C 309/95-149, žalobu zamítl. Soud prvního stupně považoval za prokázané, že procesní předchůdkyně žalobců A. M. a její sestra H. M. byly spoluvlastnicemi výše uvedených nemovitostí a to každá podílu ideální jedné poloviny. V období nesvobody v důsledku rasové perzekuce z důvodu židovského původu obou spoluvlastnic přešly nemovitosti do německé správy byly převedeny na Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu a po skončení války na základě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. do národní správy. Další právní osud těchto podílů na nemovitostech se rozcházel, proto soud prvního stupně posuzoval právní vztahy k těmto podílům samostatně.

Vycházel ze zjištění, že ideální polovina nemovitostí původně vlastnicky patřící A. M., jí byla vydána zpět do vlastnictví v roce 1947 na základě zákona č. 128/1946 Sb. Svůj podíl na nemovitostech po té prodala trhovou smlouvou ze dne 17.4.1948 za kupní cenu 520.000,- Kč čtvrté žalované A. O. Z vlastnictví A. O. pak tato polovina nemovitostí přešla v roce 1959 do vlastnictví státu a posléze dohodou o vydání věci ze dne 14.2.1991 uzavřenou na základě zákona č. 403/1990 Sb. jí byla vydána zpět do vlastnictví. Dále soud prvního stupně zjistil, že ideální polovina nemovitostí původně patřící H. M., která zahynula v koncentračním táboře, přešla v roce 1953 do vlastnictví Československého státu. Kupní smlouvou ze dne 3.7.1992 ji pak od Městské části P. koupila čtvrtá žalovaná A. O., která tak získala vlastnictví k celým nemovitostem. Tyto posléze prodala kupní smlouvou ze dne 6.8.1992 třetímu žalovanému M., s.r.o., v jehož vlastnictví se nacházejí dosud. Původní žalobkyně A. M. v průběhu řízení zemřela a na její místo nastoupili její procesní nástupci závětní dědicové.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první ideální polovinu nemovitostí původně patřící A. M. nelze žalobcům vydat proto, že tato ideální polovina nemovitostí nepřešla do vlastnictví státu z vlastnictví původní žalobkyně, ale z vlastnictví čtvrté žalované A. O., která ji od A. M. koupila trhovou smlouvou v roce 1948 a žalobcům se nepodařilo prokázat, že by tato smlouva byla uzavřenou pod nátlakem a za nevýhodnou cenu, jak tvrdili. A. M. tedy zákonné podmínky postavení oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nesplňovala.

Rovněž u druhé ideální poloviny nemovitostí dospěl soud k závěru, že ji nelze vydat, neboť žalobcům se nepodařilo prokázat, že A. M., byla dědičkou po své zemřelé sestře H. M. a že podíl na nemovitostech zdědila, případně, že měla jako dědička na vydání věci nárok podle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a tedy nemohla být oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb.

Soud dále poukázal na skutečnost, že i kdyby se žalobcům podařilo prokázat, že původní žalobkyně byla dědičkou po své sestře H. M., ani tehdy by nebylo možné nemovitosti vydat s ohledem na ustanovení čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., podle kterého nelze vydat věc, která byla po 1.10.1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu. V dané věci k této situaci došlo, neboť polovina nemovitostí původně patřících H. M. byla prodána nejprve do vlastnictví A. O. a tato ji pak prodala třetímu žalovanému. Vůči prvním dvěma žalovaným soud žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. září 2004, č.j. 64 Co 160/2004-174, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a rovněž stejně jako soud prvního stupně posuzoval nárok na vydání každé ze dvou ideálních polovin nemovitostí samostatně. Ohledně první ideální poloviny nemovitostí původně vlastnicky patřící A. M. se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran platnosti trhové smlouvy ze dne 17.4.1948, kterou původní žalobkyně prodala svůj podíl na nemovitostech čtvrté žalované A. O., a to s tím důsledkem, že původní žalobkyně nemohla splňovat podmínky oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. k vydání této poloviny nemovitostí.

U druhé poloviny nemovitostí původně patřící H. M. odvolací soud konstatoval, že nedošlo k obnovení původního vlastnického práva na základě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. ani zákona č. 128/1946 Sb., a proto ji nemohla původní žalobkyně zdědit, ale mohla být oprávněnou osobou při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. V řízení se však žalobcům nepodařilo prokázat, že by tyto zákonné podmínky splňovala s tím, že i kdyby tyto podmínky splňovala, bránil by vydání této ideální poloviny čl. II. bod 2 zákona č. č. 116/1994 Sb., tj. ta skutečnost, že po 1.10.1991 byl tento podíl na nemovitostech nabyt do vlastnictví jiné osoby než státu.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost spatřovali v tom, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem pokud dovodil, že jejich babička původní žalobkyně není oprávněnou osobou k oběma polovinám předmětných nemovitostí.

V poměru k první ideální polovině nemovitostí žalobci setrvali na tvrzení, že v důsledku neplatnosti trhové smlouvy ze dne 17.4.1948 byla původní žalobkyně osobou, jejíž majetek ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. přešel do vlastnictví státu.

Ohledně druhé ideální poloviny nemovitostí jednak namítali, že původní žalobkyně byla právním nástupcem po své sestře H. M. a tudíž byla oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. a současně, že byla oprávněnou osobou podle § 3 odst. 4 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. jako její sestra.

První a druhý žalovaní ve svém společném vyjádření k dovolání žalobců uvedli, že považují napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně za správné, a proto navrhují zamítnutí dovolání.

Třetí žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobců uvedl, že navrhuje zamítnutí, případně odmítnutí dovolání, neboť soudní řízení bylo provedeno v souladu s právními předpisy a vydané rozsudky soudů obou stupňů jsou správné.

Čtvrtá žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně za správná a navrhuje zamítnutí dovolání. Poukázala na to, že žalobci neunesli důkazní břemeno a přes výzvy soudu neoznačili žádné důkazy na podporu pravdivosti svých tvrzení, dokonce v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) uváděli nové skutečnosti až v dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 OSŘ), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 OSŘ), se nejprve zabýval přípustností dovolání, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně vydaný jako první rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání se tedy řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ustanoven § 237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.1999, sp.zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, 2001, šes. č. 4).

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska přípustnosti dovolání k námitce dovolatelů, že odvolací soud řešil právní otázku postavení původní žalobkyně v rozporu s hmotným právem, pokud ji nepovažoval za oprávněnou osobu. V předeslaném směru dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem pokud ohledně první ideální poloviny nemovitostí původně vlastnicky patřící babičce žalobců A. M., tj. původní žalobkyni, dospěl k závěru, že původní žalobkyně není oprávněnou osobou, neboť se nepodařilo prokázat neplatnost trhové smlouvy ze dne 17.4.1948, na základě které se vlastnicí uvedeného podílu na nemovitostech stala čtvrtá žalovaná A. O., v důsledku čehož první ideální polovina nemovitostí přešla do vlastnictví státu z vlastnictví jiné osoby než původní žalobkyně (srov. § 3 odst 1 zákona č. 87/1991 Sb.).

Stejně tak dospěl dovolací soud k závěru, že nejsou v rozporu s hmotným právem závěry odvolacího soudu týkající se druhé ideální poloviny nemovitostí vlastnicky původně patřící H. M., neboť původní žalobkyně neprokázala, že by jí vznikl nárok na vydání věcí podle poválečných restitučních předpisů (§ 24 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a § 4 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb.), tedy že byla dědičkou právní nástupkyní po své sestře H. M. ve smyslu těchto předpisů (mimo jiné i vzhledem k možné konkurenci dalších zákonných či závětních dědiců) a tudíž i oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2 restitučního zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Rovněž není rozhodné tvrzení žalobců, že se původní žalobkyně stala vlastnicí podílu na nemovitostech po H. M. na základě výše zmíněných poválečných restitučních předpisů, neboť podle těchto předpisů nepřecházelo vlastnictví ze zákona, ale tak jak bylo konstatováno v rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 29.11.1994, sp.zn. 3 Cdo 352/93, publikovaném v časopise Právní rozhledy, 1995, č. 4, str. 8, teprve na základě kladného rozhodnutí příslušného orgánu vydaného ve správním řízení. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v ostatních závěrech je dnes již ustálenou judikaturou tento judikát překonaný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2002, sp.zn. 28 Cdo 1746/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H.Beck, 2001, svazek 3, č. C 247, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.8.2000, sp.zn. 28 Cdo 1726/2000). Konečně má dovolací soud zato, že přicházela-li původní žalobkyně v úvahu jako oprávněná osoba podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., nelze na ni aplikovat ustanovení § 3 odst. 4 písm. e) uvedeného zákona upravující speciální dědickou posloupnost, jak již bylo konstatováno v nálezu Ústavního soudu ze dne 12.2.1998, sp.zn. IV. ÚS 346/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 10, č. 22.

Ve shora uvedených souvislostech dovolacímu soudu nezbývá, než aby konstatoval, že nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ, neboť odvolací soud při hmotněprávním posouzení věci nepochybil a postavení původní žalobkyně jako oprávněné osoby posoudil v souladu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou. Dovolací soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ jako nepřípustné odmítl.

Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, nemohl dovolací soud přihlédnout k tvrzeným vadám řízení ( § 242 odst. 3 věta druhá OSŘ).

I pokud by odvolací řízení bylo shledáno přípustným, bylo by rozhodnutí odvolacího soudu otevřeno k přezkumu pouze otázek právních (§ 237 odst. 1 písm. c/ OSŘ) a nikoliv pro zkoumání, zda skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování.

Přesto, že dovolání bylo odmítnuto, nepřiznal dovolací soud úspěšným žalovaným podle § 146 odst. 3 OSŘ právo na náhradu nákladů vynaložených na vyjádření k dovolání a použil ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 OSŘ ustanovení § 150 OSŘ, přičemž přihlédl k povaze projednávané restituční věci i k obsahu zmíněných vyjádření žalobců rekapitulujících stanoviska žalovaných uvedená již v řízení před soudy nižších stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 19. prosince 2005

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu