28 Cdo 741/2014
Datum rozhodnutí: 15.07.2014
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



28 Cdo 741/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně STATKU DOUBRAVKA, s. r. o., IČ 46508431, se sídlem v Chotěboři, Riegrova 27 , zastoupené JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Králodvorská 16, proti žalované H. K. , zastoupené JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, o zaplacení 55.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 56/2010, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2013, č. j. 24 Co 255/2013-225, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací zrušil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 26. 11. 2012, č. j. 8 C 56/2010-203 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 55.200 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud takto rozhodl s odkazem na ustanovení § 451 odst. 1 o. z., § 456 věty první o. z. a § 458 odst. 1 o. z. Zdůraznil přitom, že kdo je v právním vztahu zavázán k vydání předmětu bezdůvodného obohacení (a kdo je tedy v případném sporu osobou pasivně legitimovanou), plyne z ustanovení § 451 odst. 1, kdo je oprávněným podává se z § 456 o. z.
Je proto třeba rozlišovat mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, jak to plyne z ustanovení § 451 odst. 2 o. z. Při plnění z neplatné smlouvy nastupuje povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, přitom tato povinnost vzájemného vztahu platí pouze pro účastníky . Tento důsledek platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. V tomto směru odvolací soud poukazoval na závěry již ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jmenovitě rozsudek ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, nebo rozsudek ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. 33 Odo 351/2004).
Odvolací soud proto neshledal správným posouzení věci soudem prvního stupně, který dospěl k závěru, že žalovaná ve sporu věcně legitimována není, když majetkový prospěch získával (na úkor žalobce) konečný uživatel, jemuž žalovaná věci přenechala do užívání na základě s ním uzavřené nájemní smlouvy.
Odvolací soud přitom poukazoval na skutková zjištění shromážděná soudem prvního stupně, podle nichž soubor movitých věcí ve vlastnictví žalobce byl užíván třetí osobou (J. M.) na základě nájemní smlouvy, již tato osoba (v postavení nájemce) uzavřela se žalovanou coby pronajímatelkou a tehdejší držitelkou souboru movitých věcí (podle kvalifikace soudu prvního stupně šlo o držbu neoprávněnou).
Odvolací soud vyslovil, že v případě absence oprávnění žalované k pronájmu věci a následné z toho plynoucí neplatnosti takového právního úkonu, vznikl vztah z bezdůvodného obohacení ( kterým je podle odvolacího soudu majetkový prospěch vzniklý plněním z neplatného právního úkonu), takže pouze mezi těmito účastníky vzniká vzájemná restituční povinnost podle ustanovení § 457 o. z . Odvolací soud tyto nároky hodnotil tak, že na straně žalované půjde o vrácení inkasovaného nájemného, na stran uživatele o poskytnutí peněžité náhrady za užívání věci ve smyslu § 458 odst. 1 o. z.).
Podle odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobcem a zmíněným nájemce logicky právní vztah nemohl vzniknout, což se vztahuje i na vztah z bezdůvodného obohacení.
Z toho odvolací soud dovodil, že v právním vztahu k žalobci je právě žalovaná, jež nakládala s předmětnými věcmi v žalobcově vlastnictví jako s vlastními (tedy jako jejich držitelka ve smyslu § 129 odst. 1 o. z.) a takto je přenechala do užívání třetí osobě.
Šlo-li o držbu neoprávněnou (jak okresní soud přesvědčivě uzavřel s ohledem na zjištění o chybějící dobré víře žalované ve smyslu § 130 odst. 1 o. z.), je pak žalovaná spolu s vydáním věci vlastníkovi (žalobci) povinna vydat též všechny její plody a užitky, jakož i nahradit škodu, jež neoprávněnou držbou vznikla, po odpočtu nutných nákladů pro provoz a údržbu věci ve smyslu § 131 odst. 1 o. z.
Za plody a užitky považoval odvolací soud nejen plody přirozené, ale i právní, které mohou spočívat i v dosažení majetkového prospěchu, jenž držitel získal přenecháním věci do užívání jiné osobě. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobné věci, tedy zpravidla formou nájmu a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy. Důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemné. V tomto směru odkazoval odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud z toho dovodil pro posuzovanou věc, že jde o majetkový prospěch, jehož hodnota zde koresponduje i výši peněžité náhrady, kterou je současně povinna poskytnout žalované zmíněné třetí osoba, za přenechání věci do užívání z titulu bezdůvodného obohacení. Výše plnění, jehož se žalované reálně dostalo na základě neplatné smlouvy (a které je sama povinna druhé straně vydat podle § 457 o. z.) majetkovým vyjádřením získaného prospěchu není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny nebo byly řešeny jen nedostatečně . V dovolání dovolatelka posuzovala argumentaci odvolacího soudu, když ostatní skutečnosti v této fázi řízení považovala za nepodstatné. Za první spornou otázku považovala to, zda ,,nájemné , kterého se neoprávněnému držiteli dostalo pronajmutím věci třetí osobě, je užitkem, který je neoprávněný držitel povinen vydat vlastníku věci. Podle dovolatelky žalobkyně nemá žádný nárok vůči žalované, a to ani z titulu vydání užitku neoprávněně držených věcí, neboť kvazinájemné není takovým užitkem. Dále dovozovala, že pokud by kvazinájemné bylo užitkem, za druhou spornou otázku je třeba považovat, zda takový užitek nemůže být zároveň bezdůvodným obohacením. V této souvislosti vytýkala odvolacímu soudu, že obojí zjevně rozlišuje. Třetí sporná otázka podle dovolatelky spočívá v tom, zda užitkem, který má neoprávněný držitel vydat vlastníku věci, je plnění, kterého se mu dostalo od třetí osoby (tj. reálně obdržené ,,nájemné ) nebo plnění, kterého by se mu za obvyklých podmínek mohlo dostat od třetí osoby (tj. obvyklé nájemné). Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že užitkem je obvyklé nájemné. Podle dovolatelky jde o reálný užitek, t. j. jedná se o to, co se neoprávněnému držiteli opravdu dostalo s odůvodněním, že žádný další užitek neoprávněný držitel nedostal, proto jej není povinen vydat. V závěru dovolání poukazovala na znění žaloby a tvrzení žalobkyně s tím, že žalobkyně požaduje částku odpovídající nájemnému, kterého se dostalo žalované od třetí osoby, tedy požaduje něco, k čemu není aktivně legitimována (bezdůvodné obohacení z neplatné nájemní smlouvy). Navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Připomínala, že uvedeným usnesením odvolacího soudu nebyla věc pravomocně skončena, dovolací námitky žalované jsou předčasné, dovolací petit směřující ke zrušení usnesení odvolacího soudu by vedl ke stejnému výsledku, když odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně se závazným právním pokynem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. (dále jen o. s. ř. ), které je pro posouzení věci rozhodné.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena , musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) k projednání dovolání nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzdor tomu, že dovolání v této věci podrobně otázku přípustnosti neobsahuje, bral dovolací soud do úvahy důsledky plynoucí z ustanovení § 412 odst. 2 o. s. ř., které je zajisté použitelné i pro dovolací řízení (srov. § 243b o. s. ř.). Při úzkém sepětí dovolacích důvodů, jak je dovolatelka uplatnila, je zřejmé, že přípustnost dovolání spatřovala v jí vytýkaném odlišném právním posouzení těch otázek, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, a to dílem jako řešení odchylujícího se od dosavadní judikatury, dílem jako závěr, který nebyl dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešen. Dovolací soud proto považuje tvrzení o přípustnosti dovolání za dostatečně formulovaná, argumentům dovolatelky však nemohl spolehlivě přisvědčit, takže ve svém důsledku shledává dovolání nepřípustným.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. žalovaná uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění shromážděných soudem prvního stupně do doby odvolacího přezkumu, jeho rozhodnutí navazuje na zjištěný skutkový stav a přiléhavě jej podřazuje pod skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, jak plynou z úpravy účinné v době vzniku těchto nároků Posouzení vztahů mezi jednotlivými subjekty (vystupujícím v tomto řízení), jakož i zúčastněnými v průběhu vzniku nároků, tak jak je vyložil odvolací soud, odpovídá závěrům soudní praxe a jak jsou podrobně v odůvodnění odvolacího soudu vyložena. Senát dovolacího soudu příslušný k posouzení dovolání v této věci, nemá důvodu od tam uvedených závěrů se odchýlit a pro stručnost na podrobné odůvodnění usnesení odvolacího soudu odkazuje. Závěry odvolacího soudu jsou tak zcela srozumitelné, tvrzení o existenci dovolacího důvodu uplatněného dovolatelkou, podle něhož neplynou explicitně z rozhodnutí odvolacího soudu je nutno považovat za nepřípadné, neboť z podrobného přečtení odvolacím soudem citovaných rozhodnutí jsou naopak zřejmé.
Dovolací soud proto nemohl přisvědčit tvrzením dovolatelky o existenci jí uplatněných dovolacích důvodů, takže na dovolání nebylo možno pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Přistoupil proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. k jeho odmítnutí.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1, věta první před středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. července 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu