28 Cdo 717/2006
Datum rozhodnutí: 17.07.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 717/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského


a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra o dovolání dovolatele Z. B., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25. 5. 2005, sp. zn. 19 Co 145/2005, vydanému v právní věci vedené


u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 24/2002 (žalobce Z. B., zastoupeného v řízení před soudy obou stupňů advokátem, proti žalovaným: 1. České republice-Ministerstvu financí ČR, 2. I. R. O. P., i. a r. o., 3. K. P., státnímu podniku v likvidaci, a 4. Ing. R. B., zastoupenému advokátkou, o 2,174.870,- Kč s příslušenstvím), takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení


o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobce, podané u soudu 3. 7. 2000, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 6. 12. 2004, čj. 20 C 24/2002-101. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o zaplacení 2,178.870,- Kč (s 12% úrokem z prodlení od 21. 2. 2000 do zaplacení) vůči žalované inženýrské a realitní organizaci I. R. O. P. P. Rovněž byla zamítnuta žaloba žalobce o zaplacení 2,178.870,- Kč (s 12% úrokem z prodlení od 21. 2. 2000 do zaplacení) vůči žalovanému


Ing. R. B. Stejně tak byla zamítnuta žaloba žalobce o zaplacení 1,644.807,- Kč (s 12% úrokem z prodlení od 21. 2. 2000 do zaplacení) vůči žalované České republice Ministerstvu financí ČR. Bylo zastaveno řízení o žalobě žalobce proti žalovaným K. P., státnímu podniku v likvidaci. Bylo také zastaveno řízení


o žalobě žalobce proti žalovaným o vydání náhradních nemovitostí v katastrálním území P. v hodnotě 1,096.753,- Kč. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému


Ing. R. B. na náhradu nákladů řízení 32.325,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným I. R. O. P. P. i žalovanými K. P. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.


O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 25. 5. 2005, sp. zn. 19 Co 145/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavých výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Ing. R. B. na náhradu nákladů odvolacího řízení 64.280,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobce a žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí ČR a žalované K. P. nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce není opodstatněné.


Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav v daném případě ohledně spoluvlastnictví nemovitostí (pozemků parc. č. 2818/1, parc. č. 2820, parc. č. 2817 a parc. č. 2818/3 se skladem čp. 1499 v katastrálním území P.) rodičů žalobce A. B. a M. B., ohledně odsouzení žalobce k trestu propadnutí majetku pro tehdy trestný čin opuštění republiky a ohledně výsledků dědického řízení vedeného po zůstaviteli A. B. (když žalobce po něm, jako po svém otci, nabyl 1/8 nemovitostí, zatím co bratr žalobce J. B. nabyl 3/8 nemovitostí v katastrálním území L.) a dědického řízení po M. B.


a také ohledně odnětí nemovitostí v rozsahu 3/8 bratru žalobce J. B.


a v rozsahu 4/8 matce žalobce M. B. podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Odvolací soud měl rovněž za to, že se soud prvního stupně správně zabýval touto právní věcí i z pohledu ustanovení § 5 odst. 5, § 8 odst. 1, 3 a 4 a § 13 zákona č. 87/1991 Sb.


i ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. Při uzavírání dohod o vydání uvedených nemovitostí v katastrálním území Libeň v roce 1991 vydaly povinné osoby, a to právní předchůdce žalované inženýrské a realitní organizace I. R. O. P. a státní podnik K. P., tehdejším oprávněným osobám, tj. žalobci a jeho bratrovi J. B. (který je otcem žalovaného Ing. R. B.) nemovitosti v podílech, které v rámci dohody o vydání nemovitostí oprávněné osoby samy navrhovaly; žalobce tedy požadoval vydání ¼ a jeho bratr ¾ vydávaných nemovitostí. Soud prvního stupně správně posoudil (podle názoru odvolacího soudu), že v daném případě byla žalobci odňata 1/8 nemovitostí podle rozhodnutí bývalého Lidového soudu trestního v Praze z 21. 10. 1953 (sp. zn. T XXVI 379/50) a nikoli na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Byl-li žalobce Z. B. pravomocně rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. ke dni 1. 3. 2000 a byl-li takto zrušen jemu uložený trest propadnutí majetku, stal se teprve tímto dnem oprávněnou osobou ohledně podílu jedné osminy nemovitostí, o něž jde v tomto řízení; ohledně této jedné osminy nemovitostí byla však již uzavřena v roce 1995 dohoda o vydání nemovitostí bratru žalobce J. B.


Odvolací soud tu byl toho názoru (shodně se soudem prvního stupně), že současná právní úprava neumožňuje poskytnutí finanční náhrady za nemovitosti vydané tu v rozsahu 1/8 J. B., bratru žalobce, tak, aby tuto povinnost měly nyní žalovaný státní podnik Klenoty Praha a žalovaný I. R. O. P. P. (jako právní nástupce státního podniku Výstavba inženýrských staveb P.), neboť povinnost k poskytnutí finanční náhrady podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. má


(za podmínek uvedených v tomto ustanovení) stát a žalovaný I. R. O. P. P. a žalované K. P. nejsou ve sporu o takovou finanční náhradu pasivně legitimováni. Není opodstatněný nárok žalobce na poskytnutí finanční náhrady za nevydání jedné osminy nemovitostí ani proti žalovanému Ing. R. B., protože nárok na poskytnutí takové finanční náhrady tu není dán podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., které se týká jen osob, jimž byla věc vydána, a taková povinnost tu nedopadá na osoby, které nabyly nemovitosti jiným způsobem, jako tomu bylo i v daném případě, když nemovitosti převzal žalovaný Ing. R. B. od svého otce Jaromíra Bednáře


na základě darování.


Dospěl proto odvolací soud k výslednému právnímu závěru, že žaloba žalobce byla v tomto případě soudem prvního stupně správně zamítnuta proti žalovanému I. R. O. P. P. i proti žalovanému Ing. R. B., pokud šlo o žalobu vůči nim, a to o zaplacení částky 2,174.870,- Kč s příslušenstvím od každého z nich.


Správně také, podle názoru odvolacího soudu, byla zamítnuta žaloba žalobce vůči žalované České republice - Ministerstvu financí o poskytnutí náhrady


za nemovitosti, vydané jiné osobě, co do částky 1,096.538,- Kč a za tzv. 50% tržní navýšení ceny nemovitostí v částce 548.269,- Kč, když tento nárok nemá oporu v hmotném právu. Odvolací soud měl však za to, že nárok žalobce vůči žalované České republice - Ministerstvu financí je opodstatněn co do vyplacení náhrady za 1/8 odstraněných staveb, kterou žalobce vyčíslil částkou 534.063,- Kč; žalobce ovšem


při mimosoudních jednáních a ani v průběhu tohoto sporu nepředložil Ministerstvu financí ČR listinné doklady tak, aby bylo možné rozhodnout o výši požadované finanční náhrady. Odvolací soud ještě dodával, že lze rovněž odkázat na argumentaci soudu prvního stupně, uvedenou v rozsudku ze 6. 12. 2004 (čj. 20 C 24/2002-101 Obvodního soudu pro Prahu 1, který je rozsudkem částečným), že totiž nadále předmětem řízení zůstává částka 534.269,- Kč, kterou uplatňuje žalobce z titulu náhrady za 1/8 odstraněných staveb ve vztahu vůči žalované České republice - Ministerstvu financí ČR (k této otázce bylo pak Obvodním soudem pro Prahu 1 vydáno usnesení


ze 14. 9. 2005, čj. 20 C 24/2002-145, podle něhož řízení ve věci žaloby o náhradu


za 1/8 odstraněných staveb ve výši 534.063,- Kč proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR se vylučuje k samostatnému řízení, které bude nadále vedeno pod sp. zn. 20 C 104/2005 Obvodního soudu pro Prahu 1 ).


Odvolací soud uváděl posléze, že potvrdil jako správné i nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a co do náhrady nákladů odvolacího řízení poukazoval na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci (zmocněnci), který žalobce v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, dne 9. 9. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 13. 9. 2005, tedy ve lhůtě stanovené


v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. K výzvám Obvodního soudu pro Prahu 1, obsaženým v usnesení z 1. 11. 2005, čj. 20 C 24/2002-176, a v usnesení téhož soudu


ze 7. 12. 2005, čj. 20 C 24/2002-184, bylo dne 26. 1. 2006 podáno (ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně) u Obvodního soudu pro Prahu 1 advokátkou JUDr. I. P. (na základě plné moci od žalobce Z. B. z 20. 12. 2005) jí sepsané dovolání navazující na dovolání žalobce, došlé soudu 13. 9. 2005, které bylo sepsáno zmocněncem žalobce JUDr. A. K., který není advokátem.


Dovolávající se žalobce Z. B. navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 25. 5. 2005 (sp.zn. 19 Co 145/2005 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně ze 6. 12. 2004 (č.j. 20 C 24/2002-101 Obvodního soudu pro Prahu 1) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí


ve věci samé a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatel především zdůrazňoval, že jím vytýkaná vada řízení spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť nebyly provedeny a vyhodnoceny veškeré důkazy navrhované žalobcem; zejména soudy obou stupňů nenechaly na opakované návrhy žalobce vypracovat znalecký posudek o výši náhrad za nemovitosti, respektive jejich osminový podíl, který nelze žalobci (třebaže je oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb.) vydat, a dále o výši náhrad za odstraněné stavby (jejich osminový podíl) .


Dovolatel dále vytýkal, že odvolací soud nesprávně dovodil, že veškerý nárok žalobce byl vykryt již v roce 1991 při uzavření dohod o vydání věci povinnými osobami se žalobcem Z. B. a jeho bratrem J. B.; odvolací soud ovšem opomenul, že čtvrtinový podíl žalobce na nemovitostech, který mu byl vydán v roce 1991, korespondoval přesně s jeho v roce 1991 existujícím nárokem z dědictví


po matce, ale nikoliv s jeho v roce 1991 ještě neexistujícím nárokem z dědictví po otci v rozsahu další ideální osminy podle zákona č. 87/1991 Sb., který žalobci Z. B. vznikl až v roce 2000 , kdy nabylo právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 z 21. 2. 2000, sp.zn. 3 Rt 1/2000, jímž bylo rozhodnuto, že Z. B. je účasten soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., a bylo zrušeno usnesení bývalého Lidového soudu trestního v Praze z 21.10.1953, sp.zn. T XXVI 379/50,


a usnesení téhož soudu z 21. 12. 1956 sp.zn. 8a Nt 1992/56, kterými bylo rozhodnuto, že zajištěný majetek žalobce připadá státu. Podle názoru dovolatele teprve potom mohl žalobce Z. B. vyzvat povinné osoby o vydání věcí, případně požádat


o poskytnutí náhrad podle zákona č. 87/1991 Sb., a to v rozsahu jedné ideální osminy z dědictví po svém otci A. B. Tím, že v daném případě došlo k vydání spoluvlastnického podílu J. B. (bratru žalobce Z. B.)


ve větším rozsahu než to odpovídalo jeho zákonnému nároku, došlo tu ze strany povinné osoby k pochybení a na straně J. B. došlo k bezdůvodnému obohacení; v důsledku tohoto pochybení nelze již žalobci přiznat jeho nárok, který mu vznikl v roce 2000, a to na vydání spoluvlastnického podílu v rozsahu jedné ideální osminy na vydávaných nemovitostech. Dovolatel je přesvědčen, že tu pro toto pochybení má žalobce Z. B. na náhradu nárok v odpovídající formě.


Žalovaná Česká republika Ministerstvo financí ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhovala, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Žalovaná ČR tu není povinnou osobou k vydání věci (podílu na nemovitostech), na niž žalobce Z. B. uplatňuje nárok. Mezi žalobcem a ČR Ministersvem financí ČR není spor o podstatu náhrady za jednu osminu odstraněných staveb v katastrálním území L., ale pouze o rozsah této náhrady, takže je na žalobci, aby předložil Ministerstvu financí ČR potřebné listiny a prokázal tak rozsah svého nároku. Ministerstvo financí ČR nyní již samo usiluje o získání znaleckého posudku ohledně ocenění demolovaných staveb, kterými jsou zejména administrativní a provozní budova čp. 1499 v P. L., kotelna, obytný objekt, provozní budova, sklad, lednice, prodejna, WC, studna, oplocení, komín, vše na pozemku parc. č. 2818, dále část zastavěného pozemku parc č. 2817, dům čp. 1499, konírna, studna, kůlna, zpevněná plocha, vše v katastrálním území L., a tedy i jedna ideální osmina uvedených nemovitostí, nárokovaná žalobcem Z. B., které převzal stát v důsledku odsouzení Z. B. v roce 1953 mimo jiné i k trestu propadnutí majetku.


Ve vyjádření žalované inženýrské a realitní organizace I. R. O. P. k dovolání dovolatele Z. B. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože při uzavírání dohod o vydání nemovitosti v roce 1991 v daném případě bylo postupováno podle výzvy Z. B., který ani tehdy neupozorňoval na případný další nárok kromě nároku na vydání dílů nemovitostí, jichž se týkalo opatření podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. K dalšímu vydání osminového podílu žalobce


na nemovitostech po zrušení usnesení bývalého Lidového soudu trestního v Praze s účinností od 1. 3. 2000 nemohlo již být ze strany žalovaného I. R. O. P. P. přihlíženo, neboť vše, co bylo možné vydat z nemovitostí po původních vlastnících A. B. a M. B., bylo již oprávněným osobám vydáno.


Také ve vyjádření žalovaného Ing. Richarda Bednáře k dovolání dovolatele Z. B. bylo navrženo, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Žalovaný


Ing. R. B. zdůrazňoval, že sporné nemovitosti nezískal v restituci, nýbrž část jich získal od svého dnes již zemřelého otce darem na základě darovací smlouvy


a pouze část jich po otci zdědil společně se svou neteří . Podle názoru tohoto žalovaného tu neexistuje právní důvod, pro který by měl žalobci vyplácet finanční částku ve výši přes dva miliony Kč .


Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání


i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně


ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li odvolací soud ve svém rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 20 C 24/2002 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 25.5.2005 (sp.zn. 19 Co 145/2005 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud


ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Z uvedeného rozsudku odvolacího soudu z 25.5.2005 (sp.zn. 19 Co 145/2005 Městského soudu v Praze), napadeného dovoláním dovolatele, vyplývalo, že spor mezi žalobcem Z. B. a žalovanou Českou republikou Ministerstvem financí ČR, žalovanou inženýrskou a realitní organizací I. R. O. P. P., žalovaným státním podnikem K. P. a žalovaným Ing. R. B. byl odvolacím soudem posouzen zejména podle ustanovení § 13 a § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatel ve svém dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu připomínal, že se na tuto právní věc vztahovalo i ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.


Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (tedy že jejich věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 /ale i v § 20 odst. 1/ tohoto zákona, pokud jsou občany České republiky).


Podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. byla-li věc podle tohoto zákona vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.


Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada poskytuje jen za nemovitost, kterou nelze oprávněné osobě vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle § 7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. (jde-li


o nemovitost znehodnocenou, nebo o nemovitost zhodnocenou anebo o věc, která se stala neoddělitelnou součástí jiné věci). Písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moc nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci (§ 13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.).


Z ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. jednoznačně vyplývá, že nárok podle tohoto ustanovení je nárokem na náhradu, kterou poskytuje stát.


V rozhodnutí uveřejněném pod č. 37/1996 Sbírky soudních rozhodnutí


a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že finanční náhrada podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se poskytuje oprávněné osobě nejen


za nemovitost, kterou jí nelze vydat, ale i za stavbu zaniklou (včetně stavby demolované).


Z ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá, že nárok podle tohoto ustanovení lze uplatnit jen proti osobám, kterým byla věc vydána, nikoliv i proti dalším osobám (na rozdíl např. od právní úpravy obsažené v závěru ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Nárok podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. nelze již uplatňovat proti povinným osobám, jež jsou jmenovitě uvedeny v § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (tj. vůči státu nebo právnickým osobám, které věci držely ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy k 1. 4. 1991 ve smyslu ustanovení § 35 zákona


č. 87/1991 Sb.).


Za těchto uvedených okolností, vyplývajících z citovaných ustanovení zákona


č. 87/1991 Sb. i z jejich výkladu obsaženého v uveřejněné judikatuře soudů, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 25.5.2005 (sp.zn. 19 Co 145/2005 Městského soudu v Praze), napadeným dovoláním dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud v daném případě neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.


Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanou inženýrskou a realitní organizací I. T. R. O. P. a žalovaným Ing. R. B. na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu a náhradu nákladů řízení nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněných vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujících v podstatě procesní vyjádření obou uvedených žalovaných, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů. Dalším účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 17. července 2007


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu