28 Cdo 714/2005
Datum rozhodnutí: 28.06.2005
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb., § 4 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb., § 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 714/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání N. p. ú., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 16.11.2004, sp.zn. 22 Co 298/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 7 C 118/2003 (žalobce Ing. J. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému N. p. ú., o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 22.7.1992, se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domku čp. 51 (dříve čp. 17), chaty č.059 (dříve čp. 18) a pozemků parc. č. 426/2, parc. č. 426/3, parc. č. 89 a parc. č. 90 v katastrálním území K. V žalobě bylo uvedeno, že původními vlastníky těchto nemovitostí byli od roku 1939 rodiče žalobce R. T. (která zemřela 29.12.1991) aj. T. (který zemřel 24.3.1967). Uvedené nemovitosti byly konfiskovány po roce 1950 a jsou nyní v užívání střediska žalovaného památkového ústavu. Ohledně vydání nemovitostí byla dne 18.9.1991 učiněna písemná výzva, ale bezvýsledně.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že žalobce nedoložil nabytí vlastnictví jeho právními předchůdci k nemovitostem, uvedeným v žalobě, a měl i za to, že o vlastnictví těchto nemovitostí bylo již soudem rozhodováno v právních věcech vedených u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 3 C 27/65 a sp.zn. 3 C 184/69 a tato soudní řízení byla pravomocně skončena.

Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku z 2.5.1995, čj. 6 C 840/93-27, byla zamítnuta žaloba žalobce Ing. J. T., CSc., aby Středisku památkové péče a ochrany Středočeského kraje bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domů čp. 17 a čp. 90 a pozemků parc. č. 426/3 (o výměře 600 m2) parc. č. 90 (o výměře 35 m2) a částí pozemku parc. č. 89 (o výměře 502 m2) v katastrálním území K. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 920 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 5.12.1995, sp.zn. 17 Co 326/95. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 360 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání proti tomuto rozsudku.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 30.6.1999, 2 Cdon 1465/96, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze z 5.12.1995, sp.zn. 17 Co 326/95, i rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 2.5.1995, čj. 6 C 840/93-27, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal soudům obou stupňů, že nesprávně posoudily platnost kupní smlouvy z 2.10.1939, uzavřené tehdy mezi R. T., matkou žalobce, a prodávajícím A. P., a také nesprávně posoudily žalobcem tvrzené vydržení vlastnictví k nemovitostem, o něž v tomto řízení jde, R. T. Dovolací soud poukazoval zejména na to, že tyto nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb. výměrem Magistrátu hlavního města Prahy z 9.10.1948, čj. 67632-NS/48/Živ.-Hil. Dovolací soud vytýkal také, že žalovaný ústav byl v tomto řízení i nesprávně označen. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby v dalším řízení byla tato pochybení odstraněna.

Okresní soud v Mělníku pak vynesl rozsudek z 22.3.2000, čj. 7 C 836/99-106, jímž žalobu žalobce opět zamítl. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 371,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. K tomuto rozsudku byl pak ještě vydán doplňující rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 10.1.2001, čj. 7 C 836/99-133, týkající se doplnění rozhodnutí o zamítnutí žaloby ohledně dalších žalobcem uváděných nemovitostí, které nebyly uvedeny ve výroku rozsudku z 22.3.2000.

O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku z 22.3.2000, čj. 7 C 836/9-106 (ve znění doplňujícího rozsudku z 10.1.2001, čj. 7 C 836/99-133) rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 9.10.2001, sp.zn. 22 Co 103, 405/2001. Rozsudek soudu prvního stupně (ve spojitosti s doplňujícím rozsudkem) byl změněn jen tak, že žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému nebyla přiznána ani náhrada nákladů odvolacího řízení.

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 9.10.2001, sp.zn. 22 Co 103, 405/2001, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 26.2.2001, 28 Cdo 231/2002.

K ústavní stížnosti Ing. J. T., CSc., Ústavní soud ČR nálezem ze 17.12.2002, II. ÚS 39/02, zrušil rozsudky Krajského soudu v Praze z 9.10.2001, sp.zn. 22 Co 103/2001 a sp.zn. 22 Co 405/2001, i rozsudky Okresního soudu v Mělníku z 22.3.2000, čj. 7 C 836/99-106, a z 10.1.2001, čj. 7 C 836/99-133. Ústavní soud ČR vytýkal uvedeným soudům obou stupňů, že při posouzení platnosti trhové smlouvy z 2.10.1939, uzavřené R. T., matkou žalobce Ing. J. T., CSc., a prodávajícím A. P., si nesprávně vyložil důsledky vládního nařízení č. 218/1938 Sb.; šlo tu zejména o to, že podle názoru Ústavního soudu ČR platnost dané smlouvy nemohl ovlivnit souhlas vyjádřený orgánem okupujícího státu v roce 1939 , kdy došlo k uzavření již uvedené trhové smlouvy z 2.10.1939.

V dalším průběhu řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR vydal Okresní soud v Mělníku usnesení z 3.7.2003, čj. 7 C 118/2003-209, jímž rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno jako se žalovaným s N. p. ú.

Poté bylo rozsudkem Okresního soudu v Mělníku z 30.4.2004, čj. 7 C 118/2003-222, rozhodnuto o zamítnutí žaloby žalobce Ing. J. T., CSc., s žalobním návrhem, aby žalovanému N. p. ú. bylo uloženo vydat mu tyto nemovitosti: pozemek-stavební parcelu č. 89 (o výměře 502 m2), pozemek-stavební parcelu č. 9O (o výměře 35 m2), pozemek parc. č. 426/3 (o výměře 600 m2) v katastrálním území K., a budovu-objekt bydlení čp. 51 na stavební parcele č. 89 a také budovu-individuální rekreační objekt čp. 59 na stavební parcele č. 90 v katastrálním území K. (obec K., část obce K. D.) zapsané na listu vlastnictví č. 44 pro katastrální území K., vedeném u Katastrálního úřadu pro S. kraj katastrální pracoviště M. Žalovanému N. p. ú. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že trhová smlouva z 2.10.1939, uzavřená ohledně nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, mezi A. P. a nabyvatelkou R. T., by tedy bez dalšího způsobila přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z A. P. na R. T. dnem 1.1.1951 v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (občanského zákoníku), který opustil princip intabulace do pozemkových knih (§ 562 zákona č. 141/1950 Sb.) . Avšak již před tím došlo výměrem Maggistrátu hlavního města Prahy z 9.10.1948, čj. 67 637-NS/48-Živ.Hil., ke konfiskaci nemovitostí dosud zapsanému knihovnímu vlastníku nemovitostí A. P., a to podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.; tato konfiskace došla již dnem účinnosti uvedeného dekretu (tj. 30. 10. 1945) svého uskutečnění. Žalobcem uváděné nemovitosti přešly tedy na stát ještě před 1. 1. 1951 tedy A. P. již nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, takže ani po účinnosti již uvedeného zákona č. 141/1950 Sb. (občanského zákoníku) nemohla smlouva z 2. 10. 1939 způsobit převod vlastnického práva k nemovitostem z A. P. na matku žalobce R. T.

Podle názoru soudu prvního stupně nezískala R. T. vlastnictví k nemovitostem, uváděným žalobcem, ani vydržením. Vydrždcí doba u nemovitostí tu byla podle ustanovení § 1460 obecného zákoníku občanského z roku 1811 třicetiletá, která tu však s ohledem na dobu uzavření trhové smlouvy z 2. 10. 1939 neuplynula. Vlastnictví ke sporným nemovitostem nenabyla R. T. vydržením ani podle občanského zákoníku z roku 1950 (zákona č. 141/1950 Sb.), protože tu nebyly dány zákonné předpoklady podle ustanovení § 115 a § 116 zákona č. 141/1950 Sb., zejména co do dobré víry držitele nemovitostí, že s věcí nakládá jako s vlastní. R. T. byla rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Praze z 2. 9. 1948, LS XIII 21583/48, odsouzena mimo jiné k trestu propadnutí veškerého majetku ve prospěch státu; realizace tohoto rozhodnutí byla provedena výměrem finančního odboru rady Ústředního národního výboru hlavního města Prahy z 20. 3.1956, čj. fin/3-813/56. Po vydání tohoto výměru již R. T. nemohla být v dobré víře, že by propadlé nemovitosti držela oprávněně. R. T. v době přechodu jejích nemovitostí na stát nebyla jejich vlastnicí, takže ji nelze považovat za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Nedošlo tu tedy k tomu, že by na stát přešly nemovitosti patřící R. T., nýbrž na stát tu přešly nemovitosti patřící ještě A. P.

Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl a při rozhodování o nákladech řízení použil ustanovení § 150 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 30. 4. 2004 rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Co 298/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný ústav je povinen vydat (do 15 dnů od právní moci rozsudku) žalobci pozemek parc. č. 89 (o výměře 502 m2), pozemek parc. č. 90 (o výměře 35 m2) a pozemek parc. č. 426/3 (o výměře 600 m2) v katastrálním území K. a také budovu objekt bydlení čp. 51 na pozemku parc. č. 89 a rovněž budovu individuální rekreační objekt čp. 59 na pozemku parc. č. 90 v katastrálním území K., zapsané na listu vlastnictví č. 44 pro katastrální území K., vedeném u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrálního pracoviště M. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 19.305,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.650,- Kč.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že dovolání žalobce bylo shledáno důvodným. Odvolací soud měl za to, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou správné, ale právní posouzení věci správné není.

Odvolací soud uváděl, že trhová smlouva z 2. 10. 1939, uzavřená mezi prodávajícím A. P. a kupující R. T. ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, je platným právním úkonem. Odvolací soud v této souvislosti uváděl, že jako perfektní tuto smlouvu hodnotil i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze 17. 12. 2002, II.ÚS 39/02 a tímto právním názorem je odvolací soud vázán. Vzhledem k ustanovení § 562 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb. (občanského zákoníku) se dovršily podmínky pro převod vlastnictví nemovitostí u smluv, které byly uzavřeny před 1. 1. 1951, ale nebyly vyznačeny v pozemkové knize; nabyvatele je tu třeba považovat za oprávněné vlastníky nemovitostí, pokud tomu nebrání změny, k nimž došlo ode dne uzavření smlouvy; k takovým změnám v daném případě nedošlo (takovou změnou nebyl ani konfiskační výměr z 9. 10. 1948, který byl vydán proti dosud v pozemkové knize zapsanému vlastníku A. P.).

Podle názoru odvolacího soudu byly nemovitosti, na které byl R. T. uplatněn nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., zapsaný v pozemkové knize vlastnicky na A. P. a konfiskovány byly fakticky až výměrem Okresního národního výboru v M. z 10. 12. 1951, čj. VZ 1022/1951-VIII/213. Na tento správní akt je však třeba, podle názoru odvolacího soudu, hledět jako na nicotný akt, neboť vlastníkem nemovitého majetku z K. d. byla ke dni 1. 1. 1951 R. T. a A. P. zemřel 19. 11. 1947, tedy již před vydáním tohoto správního aktu.

Pokud došlo ke konfiskaci majetku R. T. podle dekretu č. 108/1945 Sb. výměrem finančního odboru bývalého Ústředního národního výboru hlavního města Prahy z 20. 3. 1956, čj. fin./3-818/56, poukazoval odvolací soud na to, že R. T. aj. T. byli však už v roce 1955 v plném rozsahu v trestním řízení soudním zproštěni obžaloby (v důsledku obnovy řízení) za skutek, za který byli odsouzeni rozsudkem z 2. 9. 1948; přitom právě na tuto závadnou činnost obou jmenovaných bylo v konfiskačním výměru poukazováno. U J. T. a R. T. došlo pak i k soudní rehabilitaci někdejšího odsouzení jich obou pro trestný čin podle § 6 odst. 1 zákona č. 50/1923 Sb., a to rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 8. 8. 1994 , sp. zn. TZ 15/93. Nebylo tu tedy důvodu ke konfiskaci majetku.

Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že tu R. T., matka žalobce, byla (před svou smrtí 29. 12. 1991) oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, která učinila podle ustanovení § 5 tohoto zákona výzvu k vydání věcí, jež přešly na stát za okolností, na které se vztahují ustanovení § 6 odst. 4 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Po smrti R. T. je žalobce Ing. J. T., CSc., další oprávněnou osobu podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Žalobě žalobce bylo proto vyhověno změnou rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu, a to jako vůči povinné osobě, jež je právním nástupcem původní povinné osoby, která ke dni 1. 4.1991 (ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.) držela nemovitosti, na něž byl uplatněn uvedený nárok, jak to mají na zřeteli ustanovení § 4, § 5 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb.

O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému Národnímu památkovému ústavu dne 7. 12. 2004 a dovolání ze strany žalovaného bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Mělníku dne 7. 2. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatel vytýkal rozsudku odvolacího soudu především to, že nesprávně (podle názoru dovolatele) aplikoval na tuto právní věc ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb. Nemovitosti v K. D., o něž v tomto řízení jde, byly v rozhodné době majetkem původního vlastníka A. P. (nikoli R. T., matky žalobce) a majetek tohoto vlastníka (zejména jeho závod tesařský v P.) byl konfiskován bez náhrady výměrem Magistrátu hlavního města Prahy (čj. 67 637 NS/48 Živ. Hil./; výměr, jenž byl vydán podle § 1 odst. 3 dekretu č. 105/1945 Sb., byl doručen veřejnou vyhláškou a nabyl právní moci 29. 9. 1948. Předmětné nemovitosti tu tedy nebyly nemovitostmi ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobce v okamžiku jejich přechodu na stát a nemohla se tak stát oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. , dovozoval dovolatel v této souvislosti ve svém dovolání.

Dovolatel byl dále toho názoru, že rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu žalobce zamítl, není v rozporu se zrušovacím nálezem Ústavního soudu ČR ze 17. 12. 2002 (I ÚS 39/02). Podle názoru dovolatele Ústavní soud ČR zkoumal věc toliko z hledisek formálních náležitostí, za jakých mohlo dojít k perfekci trhové smlouvy z 2. 10. 1939 ke dni 1. 1. 1951 (v důsledku zrušení podmínky intabulace) a rovněž z hlediska vládního nařízení č. 218/1938 Sb. Otázka konfiskace majetku původního vlastníka A. P. na základě dekretu č. 108/1945 Sb. a její důsledky v projednávané věci nebyla součástí přezkumu ze strany Ústavního soudu ČR . Ústavní soud ČR nezkoumal náležitosti trhové smlouvy z 2. 10. 1939 rovněž z toho hlediska, zda splňuje náležitosti kupní smlouvy podle zákona č. 141/1950 Sb. . Dovolatel je přitom toho názoru, že trhová smlouva z 2. 10. 1939 neměla náležitosti platného právního úkonu.

Dovolatel byl posléze toho názoru, že tu nejsou splněny zákonné předpoklady podle ustanovení § 3 a § 6 odst. 2 i § odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., protože nemovitosti tu nepřešly na stát z vlastnictví matky žalobce R. T., neboť nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly konfiskovány jako majetek A. P.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhoval, aby dovolání dovolatele bylo zamítnuto jako nedůvodné.

Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z přechodných ustanovení podle zákona č. 30/2000 Sb. (tj. z části deváté, hlavy první, bodu 1 ve znění tohoto zákona), podle nichž ustanovení tohoto zákona (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád zákon č. 99/1963 Sb.) platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).

Dovolání dovolatele bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 3 odst. 1 a 4, § 4 odst. 1 a § 6 odst. 2 i § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., která se nepochybně na tuto právní věc vztahovala.V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení správně vyložil.

V daném případě se v této konkrétní právní věci jejím právním posouzením zabýval i Ústavní soud ČR ve svém zrušovacím nálezu ze 17. 12. 2002, II.ÚS 39/02.

Rozhodnutí Ústavního soudu ČR je podle ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, článek 83 a článek 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení § 226 občanského soudního řádu (viz nález Ústavního soudu ČR ze 14. 2. 1996, II.ÚS 156/95, uveřejněný pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR; s tímto nálezem byl obecné soudy seznámeny i v ročníku 1997, str. 149-151 /259-261/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Ve svém zrušovacím nálezu ze 17. 12. 2002, II.ÚS 39/02, Ústavní soud ČR se podrobně zabýval otázkou, zda R. T., matka Ing. J. T., CSc., nemovitosti jím uváděné skutečně nabyla do svého vlastnictví a mohla tedy být podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnou osobou, jejíž věc přešla do vlastnictví státu za splnění zákonem stanovených předpokladů . V uvedené otázce dospěl pak Ústavní soud ČR k závěru, že trhová smlouva z 2. 10. 1939, uzavřená mezi A. P. a R. T., byla co do náležitostí, vyžadovaných obecným zákoníkem občanským z roku 1811, zjevně perfektní; podmínka intabulace do pozemkové knihy k 1. 1. 1951 odpadla a odpadly tudíž všechny formální náležitosti, které se ke smlouvě z 2. 10. 1939 vztahovaly . V odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu ČR ze 17. 12. 2002, II,.ÚS 39/02, byla zmíněna i skutková okolnost, že v 50 letech došlo ke konfiskaci nemovitostí , jejichž vydání se Ing. J. T., CSc., domáhá. Nelze tedy spatřovat pochybení odvolacího soudu v tom, že ve svém rozsudku ze 16. 11. 2004, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, nepřevzal závěr soudu prvního stupně, který měl za to, že se nález Ústavního soudu ČR nezabýval otázkou konfiskačního výměru (srov. stranu 8 rozsudku Okresního soudu v Mělníku z 30. 4. 2004, čj. 7 C 118/2003-222). Odvolací soud také výslovně ve svém rozsudku ze 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Co 298/2004 Krajského soudu v Praze uvedl (na str. 4 rozsudku), že se cítí i v dalším řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR vázán právním názorem Ústavního soudu ČR v tom smyslu, že smlouva z 2. 10. 1939, uzavřená mezi A. P. a R. T., jako prodávajícím a kupující, je smlouvou perfektní a že tedy nemovitosti uvedené v žalobě žalobce přešly na stát z majetku R. T.

Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že si ustanovení § 3, § 4, § 5 a § 6 vyložil odvolací soud nesprávně, když vycházel z právního názoru, obsaženého ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR ze 17. 12. 2002, II.ÚS 39/02, jímž byl vázán.

Nemohl proto shledat dovolací soud dovolání dovolávajícího se N. p. ú. důvodným, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Nezbylo tedy než toto dovolání zamítnout podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel zejména k povaze projednávané právní věci i k průběhu řízení o jejím řešení v období od podání žaloby žalobce dne 22. 7. 1992.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. června 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu