28 Cdo 714/2002
Datum rozhodnutí: 22.05.2002
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 714/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S. d. n. d., družstva, zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 98/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.11.2001, č.j. 17 Co 304/2001-133, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 6.5.1998 u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhal se žalobce uložení povinnosti žalovanému vyklidit a vyklizený odevzdat byt blíže popsaný v petitu. Tvrdil, že je vlastníkem nemovitosti, v němž nájemnicí předmětného bytu byla babička žalovaného J. V. Žalovaný se však v předmětném bytě začal vyskytovat až po smrti své babičky, užívá jej tedy bez právního důvodu.

Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 5. 1999, č.j. 8 C 98/98-49 žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 17.2.2000, č.j. 17 Co 692/99-85, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dalším rozsudkem ze dne 21.7.2000, č.j. 8 C 98/98-113, pak soud prvního stupně rozhodl shodně, totiž žalobě vyhověl. Vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, v němž se předmětný byt nachází. Dospěl k závěru, že žalovanému se nepodařilo prokázat před smrtí své babičky vedení společné domácnosti a nepřešlo tedy na něj právo nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 o.z. Věc posoudil podle § 126 o.z.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20.11.2001, č.j. 17 Co 304/2001-133, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud převzal skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno a neprokázal svá tvrzení o naplnění zákonných podmínek pro přechod práva nájmu bytu podle § 706 odst. 1 o.z. Uzavřel, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu. Výrok o zamítnutí přípustnosti dovolání zdůvodnil odvolací soud tím, že pro posouzení přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 o.z. je rozhodující, zda tato osoba vedla společnou domácnost s nájemcem ještě před jeho hospitalizací. Tento závěr je v souladu s konstantní judikaturou.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 19.2.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), d) o.s.ř. Namítal nesprávnost skutkových zjištění, respektive jejich hodnocení s tím, že jeho soužití s babičkou ve společné domácnosti existovalo již před její hospitalizací. Podle dovolatele tak byly splněny podmínky pro přechod nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 o.z. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl odmítnutí dovolání s tím, že dovolání není přípustné.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 1, 15 a 17 zákona č. 30/2000 Sb.. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno ještě za účinnosti předpisů občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, důvodně proto i odvolací soud v souladu s bodem 15 zmíněných přechodných ustanovení projednal věc podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Pak ovšem i pro dovolací soud platí důsledky plynoucí z kogentního ustanovení bodu 17 přechodných ustanovení, podle nichž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. V tomto rozhodnutí jsou proto nadále uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.( dále jen ,, o.s.ř. ).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodává a ostatně to dovolatel ani netvrdí. Vzhledem k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo ani jeho dřívější odlišné rozhodnutí zrušené odvolacím soudem s důsledky vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Přípustnost dovolání nebyla založena ani výrokem odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá proto posoudit, zda je dána přípustnost dovolání z důvodu uplatněného dovolatelem podle § 239 odst. 2 o.s.ř.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu (č.l. 131 spisu) vyplývá, že v rámci závěrečného návrhu právní zástupce žalovaného pro případ potvrzení napadeného rozsudku žádal připuštění dovolání k výkladu § 706 odst. 1 a to otázce společné domácnosti v době, kdy nájemce bytu je hospitalizován.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují ) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.

V této souvislosti je třeba předeslat, že rozhodovací praxe soudů je zcela ustálena v právním názoru, že i když doba soužití nájemce a osob vyjmenovaných v § 706 odst. 1 větě první o.z., předcházející nájemcově smrti, není co do délky v zákoně stanovena, musí jít o dobu natolik dlouhou, aby bylo možno - se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu - učinit závěr, že mělo jít o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce. Pojem společné domácnosti použitý v § 706 odst. 1 větě první o.z. se vykládá ve smyslu ustanovení § 115 o.z., podle něhož společnou domácnost vedou ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Soužití se považuje za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o vůli vést takové společenství trvale, a nikoliv jen na přechodnou dobu. Podle ustálené judikatury se přitom u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první o.z. nevyžaduje, aby společně uhrazovaly náklady na své potřeby, důsledně však dále platí, že musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce. Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. rozhodnutí č. 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon.

Závěru, že byla naplněna podmínka existence společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v § 706 odst. 1 větě první o.z., není na překážku skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici či jiném léčebném zařízení po předcházející hospitalizaci; toto soužití však muselo vzniknout ještě před hospitalizací. V souzené věci - jak plyne ze skutkových zjištění odvolacího soudu - tomu ale tak nebylo, neboť před datem 18.12.1997, kdy byla babička žalovaného hospitalizována společná domácnost mezi nájemkyní a žalovaným (ve výše vyloženém smyslu) neexistovala. Dovolací soud se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu, že nebyl naplněn jeden ze dvou kumulativně stanovených předpokladů pro přechod nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. - totiž podmínka, aby v rozhodném okamžiku existovala společná domácnosti mezi nájemkyní a žalovaným.

S přihlédnutím k tomu, co bylo dosud uvedeno lze proto konstatovat, že v této věci odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou výkladovou praxí. Formulace otázky navržené žalovaným k dovolacímu přezkumu obsahově znamená polemiku se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jde o námitky skutkové povahy v jedinečném posuzovaném případu, které nelze podřadit pod pojem otázky zásadního právního významu. Pak je ovšem důvodný závěr odvolacího soudu, že podmínky pro založení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nebyly dány. Ani dovolací soud nemá za popsané situace důvod odchýlit se od této správné úvahy odvolacího soudu.

Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž nelze přípustnost dovolání dovodit z žádného ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud proto musel podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přistoupit k odmítnutí podaného dovolání, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v dovolání uvedených.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch, k nákladům spojeným s vyjádřením žalobce k dovolání žalovaného dovolací soud nepřihlédl, když toto nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. května 2002

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu