28 Cdo 713/2014
Datum rozhodnutí: 05.08.2014
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 137 obč. zák., § 98 o. s. ř., § 31 předpisu č. 289/1995Sb.



28 Cdo 713/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně J. L., zastoupené JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou se sídlem v Karviné Fryštátu, K. Śliwky 125, proti žalovaným 1. Ing. J. P. , a 2. M. R. , zastoupeným JUDr. Emilem Švingerem, advokátem se sídlem v Písku, Smetanova 78/1, o zaplacení částky 60.904,- Kč, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 38/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. května 2013, č. j. 6 Co 883/2013-296, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 6 C 38/2007-237, uložil žalovaným (krom 1. žalovaného a 2. žalované i M. P., jejímiž právními nástupci se posléze stali žalovaní v záhlaví uvedení) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 15.671,- Kč (výrok I.), co do částky 60.904,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Svůj nárok na požadovanou částku žalobkyně zdůvodňovala tím, že zesnulý právní předchůdce žalovaných J. P. nechal v roce 2005 vykácet stromy na pozemcích, jichž byli (žalobkyně a J. P.) rovnodílnými podílovými spoluvlastníky, a nezaplatil jí odpovídající podíl z částky získané prodejem dřeva. Soud na základě provedeného dokazování přitakal tvrzení žalobkyně, že J. P. v roce 2005 vytěžil dřevo na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví jeho a žalobkyně. Od hodnoty vytěženého dřeva soud odečetl částku vynaloženou na zajištění těžby i osázení a takto získaný rozdíl označil za bezdůvodné obohacení, k němuž došlo na straně právního předchůdce žalovaných na úkor žalobkyně, pročež v tomto rozsahu žalobě vyhověl a uložil žalovaným solidární povinnost zaplatit žalobkyni částku 15.671,- Kč, ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž je rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, č. j. 6 Co 883/2013-296, v napadených výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně správná a odmítl opodstatnění námitek žalobkyně směřujících proti zjištěním stran množství a kvality vytěženého dřeva. K tvrzení žalobkyně, že žalovaní neprokázali náklady vynaložené na těžbu a neprovedli úkon započtení, soud uvedl, že žalobkyně nezpochybňovala, že s vytěžením dřeva jsou spojené náklady, jejichž vynaložení žalovaní dokládali předloženými listinami a jež vyplývají ze znaleckého posudku i vyjádření znalce. Žalovaní přitom poukazovali na náklady spojené s těžbou od počátku řízení, což nelze posuzovat jinak, než jako jejich procesní obranu, kterou uplatnili k započtení své pohledávky do výše pohledávky žalobkyně ve smyslu § 98 o. s. ř. Odvolací soud rovněž přitakal kvalifikaci žalovaného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 obč. zák. a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež pokládá za přípustné s ohledem na v rozhodnutí řešenou problematiku výkonu spoluvlastnických práv. Soudům obou stupňů vytkla, že ve svém posouzení zohledňovaly náklady vynaložené na práce spojené s těžbou dřeva. Zdůraznila dále, že v souladu s § 139 obč. zák. jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Z uvedeného ustanovení dle dovolatelky vyplývá, že náklady vynaložené jedním ze spoluvlastníků v souvislosti s těžbou, údržbou a výsadbou lesa nelze po druhém spoluvlastníku požadovat po dobu trvání spoluvlastnického vztahu, pročež soudy pochybily, ponížily-li cenu vytěženého dřeva o zmiňované náklady. V řízení předložené důkazy (znalecký posudek i listiny předložené žalovanými) navíc nedokládají, že tyto náklady byly vynaloženy podílovým spoluvlastníkem, ani jejich skutečnou výši. Soudy přitom pochybily i ve svém procesním postupu, odečetly-li zmiňované náklady od obnosu získaného prodejem dřevní hmoty, aniž by byl ze strany žalovaných či jejich právních předchůdců učiněn jakýkoliv procesní úkon. Nenachází-li se ve spise vzájemná žaloba nebo námitka započtení, neměly soudy důvodu učinit tuto částku předmětem řízení. Pouhé tvrzení, že náklady byly vynaloženy, totiž nelze pokládat za řádnou procesní obranu. S ohledem na uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V daném případě však nelze mít za to, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na otázce ve smyslu citovaného ustanovení. Výtka, že soudy nerespektovaly ustanovení § 139 odst. 1 obč. zák., dle nějž jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně, se zde jako případná nejeví. Z odůvodnění rozhodnutí je předně zřejmé, že soudy obou stupňů pohlížely zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 509/2003) na vytěženou dřevní hmotu jako na užitek z pozemku, jenž náleží podílovým spoluvlastníkům tohoto pozemku v rozsahu odpovídajícím jejich podílům. Přisvojí-li si oddělené plody jeden ze spoluvlastníků (bez dohody s druhým spoluvlastníkem) nad rámec svého podílu, je pak možné jej pokládat za bezdůvodně obohaceného. Došlo-li k prodeji spoluvlastněného dřeva právním předchůdcem žalovaných, přičemž otázka platnosti prodeje nebyla součástí dovolacích námitek, svědčilo žalobkyni právo na ekvivalentní protiplnění, jak shodně a v souladu s úpravou institutu spoluvlastnictví dle § 137 a násl. obč. zák. dovodily soudy obou stupňů.

Domněnka dovolatelky, že náklady vynaložené v souvislosti s těžbou by měly být zohledněny až při vypořádání podílového spoluvlastnictví, opomíjí, že náklady vynaložené jedním ze spoluvlastníků na společnou věc je třeba důsledně diferencovat dle jejich povahy, účelu a okolností, za nichž byly vynaloženy. Nejvyšší soud se touto otázkou důkladně zabýval zejména ve svém rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91, ročník 2012 (na nějž lze v bližším pro stručnost odkázat), ve kterém vyslovil a odůvodnil závěr, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení nabyté v souvislosti s vynaložením nákladů na nutnou opravu nebo údržbu společné věci jedním spoluvlastníkem bez souhlasu druhého spoluvlastníka vzniká za trvání spoluvlastnického vztahu. Jednalo-li se v daném případě o náklady na těžbu dřeva, bez nichž by nebylo možno docílit žalobkyní požadovaného zisku a jež (jak se podává z obsahu spisu; viz např. č. l. 25 a 29 spisu) musely být vynaloženy již s ohledem na požadavek orgánů dozírajících na řádnou péči o les odstranit škůdci napadené porosty, pak se jeví adekvátní hodnotit je jako nutné a přihlédnout k nim i při stanovení výše výsledného nároku žalobkyně vůči žalovaným. Vzhledem k povinnostem uloženým vlastníku lesa v § 31 a násl. zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), týkajícím se zajištění řádné obnovy lesních porostů by pak bylo možné do kategorie nutných řadit i zmiňované náklady na výsadbu lesa. Hovoří-li dovolatelka o tom, že v řízení provedené důkazy nedokládají skutečnou výši nákladů a jejich uhrazení podílovým spoluvlastníkem, přehlíží, že dovolacímu soudu není zákonem umožněno přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nalézacích a dovozovat odlišné závěry o skutkovém stavu, tedy i o otázce, kým byly náklady spojené s těžbou vynaloženy a v jaké výši. Na okraj lze podotknout, že případná odlišnost osoby uvedené na listinách dokládajících vynaložení nákladů spojených s těžbou od osoby spoluvlastníka bez dalšího jednoznačně nevylučuje, že realizací těchto plateb došlo k úbytku v jeho majetkové sféře.

Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z výtek v procesní rovině zpochybňujících zohlednění nákladů vynaložených v souvislosti s těžbou dřeva při určení výše pohledávky žalobkyně vůči žalovaným, neboť žalobkyně ani v tomto směru neformuluje otázku týkající se výkladu procesního předpisu, jež by odpovídala požadavkům ustanovení § 237 o. s. ř. V tomto směru je záhodno podotknout, že již z podané žaloby je patrné, že žalobkyně výši svého nároku dovozovala z rozdílu mezi cenou vytěženého dřeva a náklady spojenými s jeho vytěžením, čemuž v průběhu řízení uzpůsobila svá tvrzení i strana žalovaná, a v rámci dokazování pak byla (jak je zřejmé zejména z protokolů o jednání) řešena především otázka výše částek, jejichž rozdíl měl odpovídat výši obohacení získaného na úkor žalobkyně. Občanský soudní řád navíc neklade na uplatnění obrany formou námitky započtení zvláštní procesní nároky, judikaturou je pak akceptováno, že započtení lze učinit v průběhu řízení přímo vůči žalující straně, podáním soudu, ústně při jednání či jiném soudním roku (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011). Námitka započtení je hmotněprávním úkonem, pro nějž zákon nevyžaduje žádnou konkrétní formu a jímž ten, kdo takový právní úkon učinil, projevil vůli k započtení své pohledávky na pohledávku toho, komu je úkon adresován (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3799/2007). Lze-li vyjádření činěná žalovanou stranou (a to i na jednání) interpretovat tak, že se proti žalobkyní uplatňovanému nároku brání vznesením svého práva na peněžité plnění vůči její osobě (což dovolatelka v podstatě nesporuje), není poukaz na to, že ve spise není založena ani protižaloba, ani započtení , způsobilý vést k pochybnostem o správnosti postupu soudů nižších stupňů. Rovněž je možné podotknout, že předmětem řízení zůstal žalovaný nárok, jehož část ovšem zanikla důvodně uplatněnou námitkou započtení (k této problematice srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1177/2009).

Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalovaných, jež by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. srpna 2014 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu