28 Cdo 713/2009
Datum rozhodnutí: 03.06.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 713/2009


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. f. ČR, proti žalovanému J. Č., zastoupenému advokátem,


o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 232/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2008, č.j. 20 Co 298/2008-117, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 12.257,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora uvedeným byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2008, č.j. 19 C 232/2007-85, tak, že žaloba na určení, že ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce jsou: pozemek p.č. 402 zapsaný na listu vlastnictví (dále jen LV ) č. 207 pro obec


a katastrální území L., pozemky p.č. 296/3 a 539/41 zapsané na LV č. 546 pro obec a k.ú. M., pozemek p.č. 67 zapsaný na LV č. 243 pro obec P. a k.ú. K., pozemek p.č. 228/11 zapsaný na LV č. 541 pro obec O. a k.ú. O. nad C. a pozemek p.č. 69 zapsaný na LV č. 540 pro obec O. a k.ú. L. nad C., byla zamítnuta. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení ve prospěch žalovaného ve výši 45.338,- Kč.


Předmětné pozemky, ke kterým se žalobce domáhal určit vlastnictví ve svůj prospěch, byly převedeny na žalovaného kupní smlouvou, která byla uzavřena dne


23. 10. 2002, č. 1009700214, a to podle ustanovení § 8 zákona č. 95/1999 Sb.,


o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. Tento zákon v § 11 odst. 1 písm. b/ stanovil podmínku pro převod předmětných pozemků spočívající v prokázání, že nabyvatel není v prodlení s plněním svého dluhu vůči F. n. m. (dále jen FNM). Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalovaný předložil při uzavírání smlouvy potvrzení z 11. 6. 2002, které ke dni uzavření smlouvy již nemělo být aktuální, neboť od 1. 8. 2002 se stala splatnou kupní cena podle smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, uzavřené dne 1. 2. 1998 mezi FNM a žalovaným. Žalovaný kupní cenu v době uzavření smlouvy (23. 10. 2002) nezaplatil a měl tedy být v prodlení ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona


č. 95/1999 Sb.


Odvolací soud vycházel zejména ze smlouvy o převodu privatizovaného majetku ze dne 1. 2. 1998 uzavřené mezi žalovaným a tehdejším FNM. V této smlouvě se FNM zavázal k předání majetku žalovanému nejpozději do 30 dnů ode dne účinnosti smlouvy, žalovaný se pak zavázal zaplatit kupní cenu do 90 dnů od účinnosti kupní smlouvy. FNM však svou povinnost předat žalovanému předmět prodeje (objekt lékárny v Ch.) nesplnil a s ohledem na trvající nájemní vztah třetích osob k objektu ani splnit nemohl. K faktickému převzetí objektu žalovaným nikdy nedošlo a FNM nakonec o smlouvy odstoupil. Odvolací soud aplikoval ustanovení § 325 obchodního zákoníku


o synallagmatickém plnění, z čehož vyplývá, že pozdějšímu převodu pozemků od žalobce žádný dluh nepřekážel.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V dovolání zejména namítal, že odvolací soud neprávně vyložil ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. Dovolatel tvrdil, že kdyby věděl, že ke dni 23. 10. 2002 měl žalovaný vůči FNM dluh, nebyl by kupní smlouvu uzavřel. Dovolatel vycházel z potvrzení ze dne


10. 6. 2002 předloženého žalovaným, které však nebylo již od 1. 8. 2002 aktuální, neboť žalovanému nebyla ze strany FNM již prodloužena lhůta splatnosti kupní ceny za lékárnu. Dovolatel měl za to, že otázka závislosti zaplacení kupní ceny za lékárnu na předání tohoto objektu nebyla v příslušné smlouvě o převodu řešena, a proto samotné nezaplacení lékárny považuje za stav, kdy byl žalovaný v prodlení. Dovolatel se domníval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávného právního posouzení věci, a proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.


Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil. Tvrdil, že dovolání není důvodné, neboť podle žalovaného je jednoznačné, že to byl prodávající FNM, který zmařil po uzavření kupní smlouvy její základní účel, totiž aby žalovaný mohl zakoupené nemovitosti převzít a nakládat s nimi. Žalovaný se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu ohledně aplikace § 325 obchodního zákoníku. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.


Nejvyšší soud zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě prostřednictvím osoby s právnickým vzděláním (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b/


o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli odlišně (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle


§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.


Dovolání není důvodné.


Nejvyšší soud již v rozsudcích sp. zn. 28 Cdo 936/2008, 28 Cdo 189/2008


a 28 Cdo 4410/2008 (týkající se obdobných sporů mezi týmiž účastníky) judikoval, že ke dni 1. 8. 2002, kdy se žalovaný dostal do prodlení s platbou kupní ceny ze smlouvy s FNM ze dne 1. 2. 1998, vznikla specifická skutková a právní situace. FNM totiž nebyl schopen dostát své povinnosti předat žalobci plnění z posledně zmíněné smlouvy, jímž byl objekt lékárny v Ch. Za této situace, která přetrvala až do rozhodného dne 23. 10. 2002 (den sjednání smlouvy mezi stranami), nelze dospět k právnímu závěru, že se žalovaný dostal do prodlení s plněním dluhu vůči Fondu v intencích § 11 odst. 1 písm. b/ zákona č. 95/1999 Sb. Tento závěr by zcela opomenul skutečnost, že při žádoucí ekvivalenci práv a povinností smluvních stran - FNM, jako účastník smlouvy ze dne 1. 2. 1998, neposkytl sjednané plnění.


Odvolací soud správně aplikoval ustanovení § 325 obchodního zákoníku, podle něhož se při závazkovém vztahu se vzájemným plněním nemůže domáhat splnění závazku druhou stanou ta strana smlouvy, která nejen že svůj závazek nesplnila, ale ani nebyla v rozhodné době jej schopna splnit, resp. připravena jej splnit současně s protistranou. Proto nelze dovodit ani existenci dluhu žalovaného, který by byl překážkou pozdějšího převodu pozemků, jak dovolatel tvrdí.


Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy nebyl naplněn


a odvolací soud rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl


(§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).


Žalovaný má podle § 243c odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 dost. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 10.000,- Kč (§ 5 písm. b/, § 18 odst. 1 cit. vyhlášky). Poté je nutno přičíst režijní paušál v výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a 19% DPH.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 3. června 2009


JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.


předseda senátu