28 Cdo 712/2003
Datum rozhodnutí: 26.02.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 712/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A. N., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18.10.2002, sp. zn. 13 Co 498/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 254/2001 (žalobkyně A. N., zastoupené advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu financí ČR, 118 11 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb.), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 5.9.1997, aby žalované České republice Ministerstvu financí ČR bylo uloženo poskytnout jí finanční náhradu podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. za nemovitosti (dům čp. 837 a pozemek parc. č. 578 /původně 1176/ v P.-N. M.), které patřily dříve původním vlastníkům R., F. a J. F. sdruženým ve veřejné obchodní společnosti F, a A. Tito původní vlastníci zahynuli za druhé světové války v koncentračním táboře O,; za okupace byl tento majetek tzv. arizován a byl převeden na jiné osoby. Po válce vznesl H. N., synovec původních vlastníků, restituční návrh ohledně tohoto majetku podle zákona č. 128/1946 Sb., ale tento návrh nebyl po 25.2.1948 uspokojen (byl zamítnut usnesením bývalého Lidového soudu civilního v Praze ze 4.9.1956, sp. zn. Nc 348/52), když už navrhovatel H. N. byl v té době v emigraci. Žalobkyně je vdovou po H. N., který zemřel v roce 1993. Dům čp. 837 v P.-N. M. byl v roce 1993 demolován (kromě čelní fasády) a na jeho místě vznikla nová budova; po 1.10.1992 nabyla vlastnictví uváděných nemovitostí jiná osoba než stát, takže je nelze žalobkyni vydat podle ustanovení § 8 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. a podle článku II. bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. Ministerstvo financí odmítlo finanční náhradu za nevydané nemovitosti poskytnout.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10.11.2000, čj. 25 C 93/97-24, bylo žalované České republice Ministerstvu financí ČR uloženo poskytnout žalobkyni finanční náhradu 1.696.943 Kč ve formě cenných papírů nemajících povahu státního dluhopisu, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně, pokud jím bylo požadováno poskytnuté finanční náhrady částkou vyšší. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobkyně i žalovaného státu Ministerstva financí ČR rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 15.3.2001, sp. zn. 20 Co 28/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyně o zaplacení 1.696.943 Kč (ve formě cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů) byla zamítnuta. V zamítavém výroku o věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem z 5.9.2001, 28 Cdo 1463/2001, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 15.3.2001, sp. zn. 20 Co 28/2001, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10.11.2000, čj. 25 C 93/97-29, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu byl uváděn právní názor, že ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je ve vztahu k ustanovení § 5 odst. 1, věta třetí, téhož zákona ustanovením speciálním, které více navazuje na specifické ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jež svým slovním zněním klade důraz na obecný pojem nárok na věc bez konkretizace nároku na vydání věci. Ještě výrazněji se tato speciální úprava, obsažená v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., projevuje v případech, kdy jde o nárok na finanční náhradu za věc, kterou nelze vydat, podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb je tedy speciálním ustanovením, které se týká výlučně osob postižených z důvodů rasové perzekuce při uplatňování nároků daných dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb. Pro rozdílný názor, který zaujal odvolací soud ve svém rozhodnutí, zrušil dovolací soud jeho rozsudek a vytýkal, že dosud v tomto řízení nebyla plně objasněna a všestranně posouzena otázka opodstatněnosti výše nároku žalobkyně na finanční náhradu, takže v dalším řízení bude třeba provést v součinnosti s účastníky řízení odpovídající šetření a dokazování k doložení toho, v jaké výši náleží žalobkyni finanční náhrada ve smyslu ustanovení § 13 odst. 4, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb.

V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 1 po doplnění dokazování posudkem znalce o ceně domovní nemovitosti, sporné mezi účastníky řízení, rozhodl rozsudkem ze 16.5.2002, čj. 13 C 259/2001-57. Žalovanému bylo uloženo poskytnout žalobkyni finanční náhradu 1.696.943 Kč ve formě cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů, do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně další žalobkyní požadované částky 498.303.057 Kč byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozsudku ze 16.5.2002 soud prvního stupně uváděl, že nárok žalobkyně na finanční náhradu vyplývá, podle výsledků provedeného dokazování, z ustanovení § § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a je nárokem týkajícím se celého majetku původních vlastníků F., J. a R. F., kteří byli společníky veřejné obchodní společnosti F. a A.; tito původní vlastníci byli za války odtransportováni z rasových důvodů do koncentračního tábora, odkud se nevrátili. Po těchto původních vlastnících uplatnil v poválečném období nárok H. N., syn zemřelé sestry původních majitelů, a V. P., závětní dědička R. F., a to podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb.; jejich návrh na tuto poválečnou restituci byl však zamítnut s tím, že údajně původní vlastníci nebyli uznáni osobami státně spolehlivými, neboť dobrovolně převedli firmu do rukou nacistů bez nátlaku , třebaže bratři F. byli oběťmi nacistů a rozhodně nikoli jejich spolupracovníky. Soud prvního stupně pokládal dále za doloženo, že V. P. ani po uzavření dědické dohody a H. N. ohledně majetků F. neuplatnila nárok podle zákona č. 87/1991 Sb.; pro výši finanční náhrady platí cenové předpisy platné ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1.4.1991). V daném případě žalobkyně obdržela za požadovanou nemovitost již finanční částku, která byla polovinou z hodnoty nemovitosti, oceněné znalcem na 3.393.885 Kč; soud prvního stupně byl toho názoru, že žalobkyni náleží finanční náhrada i za zbývající polovinu uvedené nemovitosti, a to částkou 1.696.943 Kč (ve formě cenných papírů nemajících povahu státních dluhopisů); ve zbytku žalobního návrhu, jímž žalobkyně požadovala finanční náhradu částkou převyšující 1.696.943 Kč, byla žaloba žalobkyně zamítnuta.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 16.5.2002 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 18.10.2002, sp. zn. 13 Co 498/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadené zamítavé části výroku rozsudku, jakož i ve výroku o nákladech řízení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud uváděl v odůvodnění svého rozsudku, že odvolání žalobkyně důvodné není. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, který je nesporný . Mezi účastníky řízení byl však spor ohledně výše žalobkyní vymáhaného plnění, tedy to, zda mají být pro určení výše finanční náhrady použity cenové předpisy, které byly stanoveny v § 13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. (tedy platné v době počátku účinnosti tohoto zákona) nebo předpisy platné v době účinnosti zákona č. 116/1994 Sb. a nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., na základě nichž se žalobkyně stala oprávněnou osobou; žalobkyně je toho názoru, že nemovitost by takto měla být oceněna podle tržní ceny. Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně správně dovodil, že ustanovení § 13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba vykládat tak, že pro ocenění se použije předpisů platných v době nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy ke dni 1.4.1991. Zákon č. 116/1994 Sb. a nález č. 164/1994 Sb. novelizovaly pouze okruh oprávněných osob a nikoli pravidla pro přiznávání finanční náhrady za nevydávané nemovitosti; také zákon č. 196/1994 Sb., měnící a doplňující zákon č. 87/1991 Sb., nic nezměnil na ustanovení § 13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval dne, 25.11.2002 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno na poště dne 2.1.2003 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože rozsudek odvolacího soudu řešil právní otázku zásadního významu, a to otázku v jaké výši má být oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb. poskytnuta náhrada podle § 13 tohoto zákona, když se oprávněnou osobou stala až na základě zákona č. 116/1994 Sb., popřípadě na základě nálezu č. 164/1994 Sb. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka zdůrazňovala, že se stala oprávněnou osobou na základě novelizace zákona č. 87/1991 Sb., provedené zákonem č. 116/1994 Sb., a dále na základě nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.; tato novelizovaná právní úprava nabyla účinnosti dnem 1.7.1994. Proto je třeba, podle názoru dovolatelky, vykládat ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. v tomto případě tak, že pro oceňování nemovitosti za účelem vyplacení náhrady se použijí cenové předpisy platné až ke dni účinnosti uvedené změněné právní úpravy, na jejímž základě se žalobkyně stala oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. Šlo by tu tedy o cenové předpisy, jež byly platné ke dni 1.7.1994, respektive k 1.11.1994. O takovém ocenění předložila žalobkyně soudu znalecký posudek, vyjadřující tržní cenu k uvedenému časovému období. Dovolatelka přitom byla i toho názoru, že podobný závěr vyplýval i z předchozího rozsudku dovolacího soudu z 5.9.2001, 28 Cdo 1463/2001.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož tento zákon, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), pokud není zákonem č. 30/2000 Sb. stanoveno jinak (srov. body 15 a 17 zmíněných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).

Dovolání dovolatelky směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení (odvolacím soudem) rozsudku soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by toto dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu). Přípustnost dovolání dvolatelky bylo proto možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu soudního spisu v daném případě (sp. zn. 13 C 254/2001 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. V dovolacím řízení bylo třeba ještě dále posoudit, zda tu v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, popřípadě zda některá právní otázka byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem.

Šlo ovšem o případ, v němž bylo třeba mít na zřeteli i ustanovení § 243d odst. 1 a ustanovení § 226 občanského soudního řádu o vázanosti soudu prvního stupně i odvolacího soudu právním názorem dovolacího soudu, který rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) zrušil.

Dovolací soud tu rozhodl ve svém rozsudku z 5.9.2001, 28 Cdo 1463/2001, tak, že zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 15.3.2001, sp. zn. 20 Co 28/2001, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10.11.2000, čj. 25 C 93//9729, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedeného rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno: V dalším řízení provede soud prvního stupně v součinnosti s účastníky řízení odpovídající šetření a dokazování k doložení toho, v jaké výši náleží finanční náhrada ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb., když nebylo možné bez dalšího pokládat za spolehlivý údaj, že je nesporné, že cena nemovitosti činí 3.393.835 Kč.

V dalším průběhu řízení odvolací soud vycházel z toho, co dovolací soud takto pro toto další řízení ukládal. Vyšel z ustanovení § 13 odst. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož finanční náhrada podle § 13 odst. 1 téhož zákona se stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti tohoto zákona (jak tento počátek doby účinnosti zákona je stanoven v § 35 zákona č. 87/1991 Sb.) a v řízení provedl důkaz konstatováním obsahu posudku znalce, jenž provedl ocenění nemovitosti, uváděné v žalobě žalobkyně, podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášek č. 316/1990 Sb., č. 589/1990 Sb. a č. 40/1991 Sb.). Odvolací soud k tomuto postupu soudu prvního stupně a k námitkám žalobkyně dodával, že je třeba vycházet z ustanovení § 13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., že pro ocenění se tu použije předpisů platných ke dni účinnosti zákona (tj. k 1.4.1991), a to s uvážením toho, že zákon č. 116/1994 Sb. a nález č. 164/1994 Sb. novelizovaly pouze okruh oprávněných osob a nikoli pravidla pro přiznávání finančních náhrad za nevydávané nemovitosti.

Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud shledat splněnými ani další hlediska přípustnosti dovolání, a to, zda tu jde v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky, jež by byla v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, anebo že by v rozhodnutí byla některá právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem (tedy v daném případě jmenovitě s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.).

Dospěl proto dovolací soud k výslednému závěru, že u dovolání dovolatelky nejsou splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Přistoupil proto odvolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. února 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu