28 Cdo 711/2013
Datum rozhodnutí: 27.08.2013
Dotčené předpisy: § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř.




28 Cdo 711/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) nezl. J. D., b) nezl. N. K. D., c) M. D., všech bytem v H. K., N. O. 976, zastoupených JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému F. M., bytem v P., K. 52/V, zast. Mgr. Janem Hrazdírou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15, o zaplacení 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 142/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013, č.j. 21 Co 218/2011-442, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013, č.j. 21 Co 218/2011-442, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. března 2011, č.j. 10 C 142/2010-194, se ruší a věc se postupuje Krajskému soudu v Praze jako věcně příslušnému soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, č.j. 10 C 142/2010-194, žalovanému uložil, aby každému z žalobců zaplatil 1.000.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výroky II., III.). Dovodil přitom, že žalovaný, kterému Ing. L. D. (právní předchůdce žalobců zesnulý dne 7. 3. 2007) dne 20. 9. 2006 složil zálohu na úhradu kupní ceny obchodního podílu v obchodní společnosti Miláček a spol. s r. o. ve výši 3.000.000,- Kč, se za situace, kdy k převodu obchodního podílu následně nedošlo, o uvedenou částku na úkor složitele bezdůvodně obohatil přijetím plnění bez právního důvodu (§ 1 odst. 2 obchodního zákoníku, § 451 občanského zákoníku, dále jen obč. zák. ).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2011, č.j. 21 Co 218/2011-297, rozsudek soudu prvního stupně nejprve změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Současně rozhodl o poplatkové povinnosti a o nákladech řízení (výroky II., III.). Dospěl totiž ke zjištění, že částka ve výši 3.000.000,- Kč byla právním předchůdcem žalobců dne 20. 9. 2006 složena v hotovosti k rukám žalovaného nikoliv jako záloha na úhradu kupní ceny jím vlastněného obchodního podílu, nýbrž jako záloha kupní ceny pozemků vlastněných obchodní společností Miláček a spol. s r. o., kterou žalovaný přijal za tuto společnost jako její jednatel. Dovodil proto, že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím složené zálohy v situaci, kdy nedošlo k následnému uzavření kupní smlouvy, není pasivně věcně legitimován žalovaný ale obchodní společnost Miláček a spol. s r. o. Z uvedeného důvodu žalobě nevyhověl.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1267/2012, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že skutkový závěr, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, nemá oporu v dosud provedeném dokazování.
Odvolací soud shora označeným rozsudkem následně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se po zopakování a doplnění dokazování ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalobců dne 20. 9. 2006 složil u žalovaného, jakožto fyzické osoby, zálohu na úhradu kupní ceny obchodního podílu v obchodní společnosti Miláček a spol. s r. o. ve výši 3.000.000,- Kč. Jelikož k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu následně nedošlo, dospěl odvolací soud k závěru, že zaplacenou zálohu je třeba vypořádat podle zásad o odpovědnosti za bezdůvodné obohacení. Bezdůvodným obohacením se přitom stala v okamžiku, kdy již bylo zřejmé, že k uzavření zamýšlené smlouvy nedojde. Žalovaný, jenž složenou zálohu převzal, je tudíž povinen ji žalobcům vydat, coby majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen obč. zák. ). Odvolací soud proto žalobě vyhověl. K námitce žalovaného stran nedostatku věcné příslušnosti odvolací soud dovodil, že se v posuzované věci (žaloba o vydání bezdůvodného obohacení z neuskutečněného převodu obchodního podílu) nejedná o případ uvedený v ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), jenž dopadá pouze na vnitřní poměry obchodních společností, ani o případ uvedený v ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. Shledal tudíž, že k projednání věci byl v prvním stupni věcně příslušný okresní soud. Navrhoval-li žalovaný v odvolacím řízení doplnění dokazování, odvolací soud jeho návrhu nevyhověl, neboť důkazy byly označeny po koncentraci řízení a v rozporu se zákazem provádění nových důkazů v odvolacím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Přípustnost dovolání spatřoval ve skutečnostech, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na vyřešení otázky věcné příslušnosti soudů ve sporech o vrácení zálohy složené za účelem zamýšleného převodu obchodního podílu, jež nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, otázky přípustnosti důkazů označených v systému neúplné apelace v odvolacím řízení, jež měla být vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a otázky, zda právní vztah z bezdůvodného obohacení vzniklý v souvislosti s vypořádáním zálohy na zamýšlenou koupi obchodního podílu, je vztahem obchodněprávním či občanskoprávním, jež měla být rovněž vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Konkrétně namítal, že věc byla projednána a rozhodnuta věcně nepříslušným soudem, neboť o sporech týkajících se převodu obchodního podílu rozhoduje v prvním stupni jako věcně příslušný krajský soud (§ 9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř.). Namítal rovněž, odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, že v řízení před soudy nižšího stupně nebyl poučen ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit důkazy. Uvedl taktéž, že soudem prvního stupně nebyl řádně poučen ani podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. Z uvedených okolností dovozuje, že v řízení měly být provedeny i důkazy, které označil až v odvolacím řízení. Postup odvolacího soudu, jenž doplnil dokazování o důkazy navržené žalobci v řízení před soudem prvního stupně, pak dle názoru dovolatele neodpovídá systému neúplné apelace. Dovolatel zpochybňuje také podřazení vztahu z bezdůvodného obohacení, vzniklého v souvislosti s poskytnutím zálohy na koupi obchodního podílu, režimu obchodního zákoníku. Poukazuje přitom na okolnost, že žádná z jednajících osob nebyla podnikatelem. Za situace, kdy mezi účastníky řízení nebyla uzavřena žádná smlouva, považuje za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že poskytnuté peněžní prostředky měly povahu zálohy. Dle názoru dovolatele přitom v projednávané věci nelze použít závěry podávající se z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 968/99 či 33 Odo 459/2001, neboť v době poskytnutí peněžních prostředků nebyl mezi jednajícími osobami zřejmý následný právní vztah. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť při řešení procesní otázky věcné příslušnosti se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně - mimo jiné - i ve sporech z právních vztahů mezi společníky obchodních společností, jde-li o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dovodil, že ve sporech ze smluv, jimiž se převádí obchodní podíl společníka společnosti s ručením omezeným (a to i tehdy, není-li žalobce společníkem dotčené společnosti), je věcně příslušným krajský soud jako soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 1571/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 128). Dle judikatury dovolacího soudu je přitom krajský soud jako soud prvního stupně věcně příslušným též k projednání a rozhodnutí sporu, v němž se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění poskytnutém za převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2053/2008).
Jestliže se tedy žalobci v projednávané věci domáhají vrácení zálohy (jakožto majetkového prospěchu získaného plněním z právního důvodu, který posléze odpadl) poskytnuté jejich právním předchůdcem žalované fyzické osobě na zamýšlenou koupi obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, je k projednání sporu bez ohledu na to, zda následně k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu došlo či nikoliv, v prvním stupni věcně příslušným krajský soud. Závěr odvolacího soudu, že k projednání předmětného sporu jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy, je tudíž nesprávný. K argumentaci odvolacího soudu, že ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. dopadá pouze na vnitřní poměry obchodních společností, přitom nezbývá než uvést, že při posuzování věcné příslušnosti nelze činit rozdílu mezi případem, kdy je obchodní podíl převáděn mezi dvěma stávajícími společníky, a případem převodu obchodního podílu mezi stávajícím společníkem a novým nabyvatelem obchodního podílu.
K ostatním dovolacím námitkám sluší se uvést následující. Namítá-li žalovaný, že měl být odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzván k označení dalších důkazů a poučen o následcích neuposlechnutí výzvy (neunesení důkazního břemene), je nutno uvést, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je přitom umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst.1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 301/2009 apod.). O takový případ se ale v projednávané věci nejedná. Soudy nižšího stupně totiž nerozhodly na základě toho, že by snad některý z účastníků stran určité právně významné skutečnosti neunesl důkazní břemeno, ale rozhodly na základě skutkového stavu zjištěného provedenými důkazy. Vzaly totiž za prokázané, že právní předchůdce žalobců dne 20. 9. 2006 složil u žalovaného, jakožto fyzické osoby, zálohu na úhradu kupní ceny obchodního podílu v obchodní společnosti Miláček a spol. s r. o. ve výši 3.000.000,- Kč. Povinnost poskytnout žalovanému poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. tudíž odvolací soud v posuzovaném případě nestíhala. Z obsahu spisu dále vyplývá, že účastníci řízení byli soudem prvního stupně při jednání konaném dne 3. 3. 2011 též řádně poučeni ve smyslu ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. Námitky dovolatele, že v řízení měly být (jakožto výjimka ze systému neúplné apelace) provedeny též důkazy, které označil v odvolacím řízení (§ 205a odst. 1 o. s. ř.), tudíž neobstojí. Odvolací soud nepochybil ani potud, provedl-li v souladu s ustanovením § 213 odst. 4 o. s. ř. důkazy označené žalobci v řízení před soudem prvního stupně. Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu, že poskytnuté plnění mělo charakter zálohy, když mezi jednajícími osobami nedošlo k uzavření žádné smlouvy, dlužno dodat, že ustanovení § 498 obč. zák. zakládá vyvratitelnou právní domněnku, podle které se za zálohu považují veškerá plnění, jež byla poskytnuta před uzavřením smlouvy jejími účastníky. Z hlediska posouzení poskytnutého plnění jako zálohy je tudíž zcela lhostejno, zda jejímu složení předcházelo určité smluvní ujednání či nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 2/2001 pod č. C 107 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 459/2001 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 48/2005). Neobstojí přitom ani námitky dovolatele, že snad v okamžiku poskytnutí peněžitých prostředků nebyl mezi jednajícími osobami zřejmý následný právní vztah, neboť ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že plnění mělo být použito jako záloha na zamýšlenou koupi obchodního podílu.
Bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl, má přitom povahu obchodního závazkového vztahu nejen ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, ale také ve vztazích, do nichž vstupují osoby uvedené v ustanovení § 261 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/2004). Námitky dovolatele stran právního posouzení nároku uplatněného žalobci tudíž rovněž neobstojí.
Vzhledem k nedostatku věcné příslušnosti ovšem Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Praze jako soudu věcně i místně příslušnému (§ 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. srpna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu