28 Cdo 7/2007
Datum rozhodnutí: 22.08.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 7/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelek: a) A. D., a b) M. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Co 204/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 167/2005 (žalobkyň A. D. a M. H., zastoupených advokátem, proti žalované s. s r. o. K., zastoupené advokátem, o určení spoluvlastnictví k nemovitostem), takto:


I. Dovolání dovolatelek se odmítají.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě, podané v této právní věci u soudu 27. 3. 2000, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Příbrami z 29. 11. 2005, čj. 12 C 167/2005-341. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že jsou spoluvlastnicemi (z jedné ideální poloviny a z jedné ideální čtvrtiny stavby) původně označené jako sedlářská či truhlářská nebo sklenářská dílna) na pozemku parc. č. 7/3 v katastrálním území N. K., okres P. Bylo také rozhodnuto, že žalující jsou povinni nahradit žalované společnosti K., s. r. o., společně a nerozdílně náklady řízení částkou 45.096,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo rozhodnuto, že žalujícím se ukládá zaplatit na účet Okresního soudu v Příbrami na náhradu placených nákladů řízení 8.085,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.


O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Co 204/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami z 29. 11. 2005, čj. 12 C 167/2005-341 (ve znění opravného usnesení z 23. 3. 2006, čj. 12 C 167/2005-363) potvrzen. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalované společnosti s ručením omezeným na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.770,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň nebylo shledáno důvodným.


V řízení o určení spoluvlastnictví žalobkyň ke stavbě (původně označené jako sedlářská či truhlářská a sklenářská dílna) na pozemku vyznačeném na geometrickém plánu č. 257-5/2003, vypracovaném Ing. E. S., jako parc. č. 7/3 v katastrálním území N. K., bylo třeba se především zabývat tím, zda je na straně žalobkyň dán naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení. Podle názoru odvolacího soudu tu byla dána aktivní legitimace žalobkyň v tomto řízení s tím, že údaje v katastru nemovitostí nesvědčí o tom, že by žalující byli spoluvlastníky předmětné nemovitosti .


Odvolací soud dále poukazoval na to, že ze zjištění, provedených v tomto řízení vyplývá, že původní žalobce Ing. J. D. (jehož právní nástupkyní se v průběhu řízení stala žalobkyně A. D.) a žalobkyně M. H. jsou právními nástupci původních vlastníků domu čp. 4 v N. K. s pozemky parc. č. 6 a parc. č. 7 v katastrálním území N. K. Původní vlastník MUDr. J. M. zemřel 6. 2. 1961; jeho dědici ze zákona se stali manželka J. M., syn MUDr. J. M. ml. a dcera M. H. (MUDr. J. M. zemřel 28. 6. 1989 a J. M. zemřela 18. 8. 1975). Žalujícími osobami v tomto řízení jsou nyní jako právní nástupci původních vlastníků žalobkyně M. H. a A. D.


Odvolací soud poukazoval i na to, že u Okresního soudu v Příbrami probíhala pod sp. zn. 6 C 426/93 a sp. zn. 56 C 427/93 řízení o žalobách právních nástupců původních vlastníků nemovitostí v katastrálním území N. K. - domu čp. 4 s pozemky parc. č. 7/1, parc. č. 7/2 a parc. č. 6; v těchto řízeních bylo rozhodnuto o povinnosti Obce N. K. uzavřít se žalujícími dohodu o vydání nemovitostí.


Odvolací soud poukazoval rovněž na to, že sice ve svém předchozím rozsudku, vydaném v této právní věci (sp. zn. 12 C 59/2000 a později 12 C 167/2005 Okresního soudu v Příbrami) dne 17. 12. 2003, sp. zn. 30 Co 535/2003, měl za to, že již uvedená sedlářská, truhlářská či sklenářská dílna byla příslušenstvím věci hlavní - budovy čp. 4 v N. K., ale nyní ve svém dalším rozhodnutí vychází z právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu z 12. 7. 2005, 22 Cdo 2394/2004. V uvedeném rozsudku dovolacího soudu bylo totiž uváděno, že příslušenství hlavní věci tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů, a jejich právní režim nesleduje bez dalšího ze zákona osud věci hlavní, takže je tu zřejmé, že příslušenství věci hlavní bez dalšího nepřechází na nabyvatele věci hlavní. Dovolací soud pak dospěl ve svém uvedeném zrušujícím rozsudku ze 17. 12. 2003 k závěru, že žalobkyně sice prokázaly, že jsou tu spoluvlastnicemi věci hlavní - domu čp. 4 v N. K., ale neprokázaly současně, že jsou rovněž spoluvlastnicemi již uvedené dílny. Proto i odvolací soud nyní ve svém rozsudku ze 14. 6. 2006 (sp. zn. 30 Co 204/2006 Krajského soudu v Praze) dovozoval, že za situace, kdy žalobkyně neprokázaly relevantním způsobem, že jsou vlastnicemi stavby, o níž jde v tomto řízení (sedlářské či truhlářské nebo sklenářské dílny), odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu .


Pokud žalobkyně namítaly, že stavba dílny nebyla jejich právním předchůdcům, ani jim v minulosti vyvlastněna, měl odvolací soud za to, že tyto argumenty tu nemohou obstát. Byl toho názoru, že nárok na nemovitosti, které přešly na stát v rozhodném období podle restitučních předpisů, a to i bez právního důvodu, bylo možné uplatňovat jen v rámci restitučních předpisů.


Ani žádné jiné námitky žalobkyň neshledal odvolací soud opodstatněnými k doložení žalobkyněmi uplatňovaného práva na určení jejich spoluvlastnictví k uvedené dílně.


O nákladech řízení bylo rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1, § 148 odst. 2 § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 8. 8. 2006 a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno dne 2. 10. 2006 u Okresního soudu v Příbrami, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelky navrhovaly, aby dovolacího soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 14. 6. 2006 (sp. zn. 30 Co 204/2006 Krajského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 29. 11. 2005 (čj. 12 C 167/2005-341 Okresního soudu v Příbrami) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.


Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovaly, že v řízení o této právní věci došlo k vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Dovolatelky především namítaly, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nebral vůbec v úvahu, že již rozsudkem Okresního soudu v Příbrami z 31. 3. 2003 bylo rozhodnuto, že vlastníky stavby původně označené jako sedlářská či truhlářská a sklenářská dílna, jsou žalobkyně. Podle názoru dovolatelek nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že je tu rozhodující, že tento pravomocný výrok soudu byl vynesen ve sporu žalujících ve sporu s Městem N. K. a nikoli se žalovanou s. r. o. K. Takovéto vyřešení uvedené právní otázky považují dovolatelky za chybné a nerespektující aspekty vlastnického práva, když vlastnické právo se jako právo věcné řadí mezi práva absolutní, která působí vůči všem a podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod platí, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu . Nedošlo tu také od nabytí právní moci citovaného rozsudku Okresního soudu v Příbrami k žádnému přechodu či převodu vlastnického práva žalobkyň (např. k prodeji, darování či vydržení), které by vedlo k pozbytí vlastnického práva na straně žalobkyň.


Dovolatelky dále vytýkaly odvolacímu soudu, že vůbec nebral v úvahu závažnou skutečnost, že v rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v P., vydaném podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu nebyly nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, uvedeny, takže na stát nepřešly a mohlo by tu jít jen o užívání bez právního důvodu.


Z kupní smlouvy z 1. 9. 1992, kterou žalovaná společnost s ručením omezeným uzavřela s Městem N. K. a která byla registrována bývalým Státním notářstvím v P. dne 19. 11. 1992, sp. zn. R I 2267/92, také jednoznačně vyplývalo, že na žalovanou přešly díl A z původní parcely č. 7/1 (o výměře 291 m2) s truhlářskou a sedlářskou dílnou v obci a katastrálním území N. K. ; v této smlouvě bylo také uvedeno, že v evidenci nemovitostí se díl A parcely č. 7/1, vytvořený geometrickým plánem z 8. 6. 1992, č. 155-94-92 (pořízeným Ing. E. S.), jenž byl přílohou této smlouvy, slučuje do stavební parcely č. 7/2 v katastrálním území N. K.


Podle názoru dovolatelek tu bylo nutno jako předběžnou otázku posoudit právní účinky předchozích pravomocných soudních rozhodnutí, kterými byly žalobkyním vydány ostatní vyvlastněné nemovitosti. Nejde tu totiž o projev vůle smluvních stran převést vlastnické právo jedné smluvní strany na druhou, ale o restituci majetkových vztahů a tedy o autoritativní navrácení do původního stavu . Dovolatelky mají za to, že i pokud by došlo k vyvlastnění předmětu sporu vyvlastňovacím rozhodnutím z roku 1961, k čemuž dle názoru žalobkyň nedošlo, tak potom, pokud žalobkyně požádaly o vydání nemovitostí v naprosto stejném rozsahu, v jakém jsou tyto nemovitosti i nyní, bylo pak rozhodnuto soudy že se tyto nemovitosti vydávají žalobkyním, respektive bylo potvrzeno vlastnické právo žalujících k tomuto okruhu nemovitostí a není možné dospět k jinému závěru, než že žalobkyně jsou spoluvlastníky nemovitosti dříve označené jako sedlářská či truhlářská a sklenářská dílna .


Žalovaná s. r. o. K. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelek měla za to, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a dovolání dovolatelek není důvodné ani přípustné. Žalovaná společnost poukazovala na to, že žalobkyně nově v dovolání uvádějí, že právním titulem, o který opírají své vlastnické právo, je pravomocný rozsudek Okresního soudu v Příbrami z 31. 3. 2003, sp. zn. 12 C 59/2000, ale tento rozsudek byl posléze zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 12. 7. 2005, 22 Cdo 2394/2004. Žalovaná poukazovala i na to, že je mylný názor dovolatelek, že rozsudek určující vlastnické právo žalobkyň ve sporu mezi nimi a Městem N. K. má právní význam i pro vztah mezi žalobkyněmi a jinými subjekty.


Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek sodu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po oprávní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 167/2005 Okresního soudu v Příbrami), že by odvolací soud svým rozsudkem ze 14. 6. 2006 (sp. zn. 30 Co 204/2006 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Soudy obou stupňů tu projednávaly žalobu o určení, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi jimi uváděných nemovitostí v katastrálním území N. K., okres P.


Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.


Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení jeho právní postavení se stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle § 80 písm. b) občanského soudního řádu (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné již pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a také č. 53/1973, str. 187, téže Sbírky).


K ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu byl zaujat výkladový závěr i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.): Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání .


Z uváděného výkladu naléhavosti právního zájmu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu dovolací soud i v daném případě vycházel a měl jej na zřeteli.


Podle obsahu žaloby žalobkyň i podle obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 12 C 167/2005 Okresního soudu v Příbrami) předmětem občanského soudního řízení tu bylo určení spoluvlastnictví k nemovitým věcem, které souvisely s rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v P. z 20. 9. 1961, čj. Fin 72/2 - 1961/D, jež nabylo právní moci dne 7. 11. 1961 a bylo vydáno podle ustanovení § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu, a to ohledně stavební parcely č. 7 s domem čp. 4, parcely č. 6 (stavební parcely se stodolou) a parcely č. 77 zahrady v katastrálním území N. K. S uvedenými nemovitostmi souviselo i občanské soudní řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 426/93; v tomto soudním řízení byl vydán rozsudek Okresního soudu v Příbrami z 13. 6. 1995 (který nabyl právní moci 16. 9. 1995), jimž žalobci získali dohodou o vydání nemovitých věcí dům čp. 4 s pozemkem parc. č. 7/1 v katastrálním území N. K.; další občanské soudní řízení probíhalo u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 427/93, v němž byl vydán rozsudek z 18. 12. 1997, čj. 6 C 427/93-93, jímž žalující získali pozemek parc. č. 7/2 a pozemek parc. č. 6 v katastrálním území N. K.; v uvedených rozsudcích nebyly výslovně uvedeny nemovitosti, které jsou obsaženy v žalobním návrhu žalobkyň, tj. stavba původně označená jako sedlářská či truhlářská a sklenářská dílna na pozemku označeném parc. č. 7/3 v katastrálním území N. K .


V této právní věci (sp. zn. 12 C 167/2005 Okresního soudu v Příbrami, dříve sp. zn. 12 C 59/2000 téhož soudu) proběhlo i předchozí dovolací řízení, v němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 12. 7. 2005, 22 Cdo 2394/2004, jímž byly zrušeny rozsudek Krajského soudu v Praze ze 17. 12. 2003, sp. zn. 30 Co 535/2003, i rozsudek Okresního soudu v Příbrami z 31. 3. 2003, čj. 12 C 59/2000-230. Dovolací soud v uváděném rozsudku uvedl, že pro jeho rozhodnutí v dané věci nebylo podstatné řešení otázky, kdo je skutečným vlastníkem sporné stavby (původně označené jako sedlářská či truhlářská a sklenářská dílna na pozemku parc. č. 7/3 v katastrálním území N. K.), ale zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné či nikoli, a to v otázce, zda příslušenství věci přechází na nabyvatele věci hlavní i v případě, že v právním úkonu ohledně převodu věci hlavní nebyla vůle převést i příslušenství věci právně výrazným způsobem projevena ; v uvedeném rozsudku dovolacího soudu byl zaujat i právní názor, že nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází ; opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva .


V rozsudku odvolacího soudu ze 14. 6. 2006 (sp. zn. 30 Co 204/2006 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, se odvolací soud nově zabýval i tím, zda tu vůbec bylo možné domáhat se určení spoluvlastnictví k nemovitostem, které přešly i bez právního důvodu v rozhodné době (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) na stát, když žalobkyněmi nárokovaný předmět spoluvlastnictví nebyl způsobem jednoznačně prokazatelným úspěšně uplatněn v rámci příslušných restitučních předpisů.


V této právní věci se tedy soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o ochraně a určení vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.


Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.


Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmínění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecný. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku, který stát měl ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř padesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.


S poukazem na uvedené právní závěry vztahu určovacích žalob k žalobám o nárocích podle předpisů restituční povahy, z nichž dovolací soud vycházel i v této právní věci, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelek, v němž odvolací soud vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. a případně ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb.), anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelek, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelek splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelek přípustným podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.


Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a úhradu nákladů vynaložených žalovanou k dovolání žalobkyň dovolací soud žalované společnosti s ručením omezeným nepřiznal s použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel především k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalované k dovolání dovolatelek, uvádějícímu v podstatě to, co již bylo ze strany žalované v převážné míře uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 22. srpna 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý


předseda senátu