28 Cdo 699/2013
Datum rozhodnutí: 15.05.2013
Dotčené předpisy: předpisu č. 212/2009Sb.




28 Cdo 699/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: MUDr. J. E. , zastoupen JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou v Brně, Pellicova 8a, proti žalovanému: Česká republika Ministerstvo vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o 49.138.950,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 235/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, č. j. 18 Co 273/2012-91, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Usnesením Městského soudu v Praze výše označeným bylo ve výroku I. potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 5. 2012, č. j. 4 C 235/2010-73, kterým bylo ve výroku I. rozhodnuto o zastavení řízení a ve výroku II. téhož usnesení bylo rozhodnuto o postoupení věci Ministerstvu vnitra ČR jako orgánu příslušnému. Ve výroku II. usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce dne 27. 8. 2009 domáhal u soudu jako vnuk původní majitelky náhrady za nemovitý majetek zanechaný jeho babičkou H. A. E. v M., okres B. na P.

Odvolací soud ve věci potvrdil usnesení soudu prvního stupně poté, co shledal, že soud prvního stupně postupoval zcela ve smyslu závěrů vyslovených v usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1769/11, resp. v nálezu téhož soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11. Odvolací soud uvedl, že vzhledem k neodstranitelnému nedostatku podmínek řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. není zatím ve věci dána pravomoc soudů k projednání a rozhodnutí věci. Povinnou osobou podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území P. v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, je ve věci Ministerstvo vnitra ČR.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako důvody uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Zrekapituloval v něm dosavadní průběh řízení, jakož i události řízení předcházející a uvedl, že soudy nesprávně právně posoudily otázku aplikace zákona č. 212/2009 Sb. Na závěr navrhl zrušení jak usnesení odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný zaslal soudu prvního stupně dne 22. 1. 2013 přípis, který však podle obsahu není vyjádřením, když žalovaný výslovně sděluje, že k žalobcem podanému dovolání se s ohledem na jeho obsah a v něm uplatněnou argumentaci nebude blíže vyjadřovat .

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobce dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.

Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2012 a dovodil, že přípustnost dovolání je ex lege dána. Přiléhavější se však jeví přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Důvodnost podaného dovolání však neshledal.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé, mezi něž náleží mj. i pravomoc soudu . Nedostatek pravomoci soudu přitom patří mezi podmínky řízení, jejichž nedostatek nelze zhojit.

Nejvyšší soud se již skutkově i právně analogickými věcmi zabýval v usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 202/2011, či ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 363/2013. Dospěl přitom k závěru, že odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že rozhodnou skutečností ve věci je vydání zákona č. 212/2009 Sb., upravujícího podmínky odškodnění osob zanechavších majetek na území již zmíněné někdejší součásti Československé republiky, v mezidobí. Tento zákon stanoví pravomoc Ministerstva vnitra ČR jako organizační složky státu, jež je výlučně příslušná k odškodnění předmětných nároků (viz § 4 citovaného zákona a návazná ustanovení). Za tohoto právního stavu skutečně nezbylo, než pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.) toto řízení zastavit a věc postoupit příslušnému správnímu orgánu. Nelze obcházet pořad práva nastolený zákonem č. 212/2009 Sb., který nabyl účinnost před tím, než byla žalobcem ve věci podána žaloba (27. 8. 2009); na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že o nároku žalobce bylo dne 12. 5. 2005 záporně rozhodnuto Ministerstvem financí ČR tedy nyní již nepříslušným orgánem bez toho, že by kritériem pro posouzení žalobcova nároku mohl být zákon č. 212/2009 Sb. Je třeba vytvořit takové procesní podmínky, aby byl žalobcem uplatněný nárok projednáván a posuzován ať již správním orgánem, či případně posléze soudem podle platné procedury, k tomu příslušným orgánem a podle téhož právního předpisu. Postupem, který zvolil odvolací soud, není dotčeno právo žalobce na soudní ochranu ve smyslu § 1 o. s. ř. i v ústavní rovině podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nadto dovolací instance poukazuje na znění čl. II. zákona č. 121/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území P. v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Podle něj se řízení o žádostech podle zákona č. 212/2009 Sb., zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v těchto řízeních, o nichž nebylo ke dni účinnosti tohoto zákona pravomocně rozhodnuto, dokončí podle zákona č. 212/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Nárok podle zákona, kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území P. v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění čl. I tohoto zákona, je nutné uplatnit písemnou žádostí u Ministerstva vnitra nejpozději do 31. prosince 2013, jinak nárok zaniká.

Nejvyšší soud v dalším pro stručnost odkazuje na svá dřívější rozhodnutí (viz výše) a uzavírá, že odvolací soud ve věci rozhodl správně a dovolání proto podle § 243b odst. 2 věty před středníkem a odst. 6 o. s. ř. zamítl.

Úspěšnému žalovanému vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalovanému však v průběhu dovolacího řízení nevznikly žádné náklady, jejichž náhradu by mu bylo možné přiznat, a proto soud rozhodl tak, jak je shora ve výroku II. usnesení uvedeno.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. května 2013

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu