28 Cdo 691/2009
Datum rozhodnutí: 25.03.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 691/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému F. s. r. o., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 13/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2008, č. j. 30 Co 267/2008-365, takto:


Dovolání se odmítá.


Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 5.300,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.


O d ů v o d n ě n í:


I.


V projednávané věci se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 13/6 o výměře 1958 m2 - zastavěná plocha průmyslovým objektem bez č. p. a nádvoří, v obci P. Tato nemovitost měla být ke dni 31. 12. 1949 jeho vlastnictvím.


Městský soud v Praze svým rozsudkem shora označeným rozhodl tak, že potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. O nákladech řízení rozhodl tak, že ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se tedy ztotožnil s právním závěrem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 2. 2008, č. j. 10 C 13/2008-345. Odvolací soud přijal ve věci stejný právní názor jako Nejvyšší soud ve svém dřívějším rozhodnutí v této věci (viz níže), neboť jím byl vázán.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral o důvodnost pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a přípustnost pro otázku zásadního právního významu. V obšírně pojatém dovolání, sumarizujícím zejména předchozí argumentaci, lze dovodit otázku zásadního právního významu v tom, že se žalobce, byt´na jeden den, stal dne 31. 12. 1949 vlastníkem sporné nemovitosti, kterou v tento den držel a užíval, a tedy sporná nemovitost měla přejít do jeho vlastnictví (tzv. historické vlastnictví obce). Žalobce navrhl, aby o dovolání rozhodl velký senát Nejvyššího soudu, zrušil rozsudek soudů obou instancí a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání vyjádřil. Uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a že nedošlo k nesprávnému právnímu závěru odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.


II.


Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.


Dovolání není přípustné.


V projednávané věci Nejvyšší soud již dříve rozhodl rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, kterým zrušil rozsudky obou nižších instancí pro jejich shodné právní pochybení a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud opětně konstatuje, že podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do majetku obcí, nestačí prokázání vlastnictví nemovitostí obce pouze ke dni 31. 12. 1949. Obec musela být v rozhodné době schopna reálného výkonu svých vlastnických práv. Pokud se obec stala vlastníkem sporných nemovitostí pouze na jeden jediný den (31. 12. 1949), nelze v žádném ohledu hovořit o splnění podmínky reálného výkonu vlastnického práva. K tomu taktéž další rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 154/2004 i jiné judikáty téhož soudu tedy konstantní judikatura.


Přesto je vhodné právní argumentaci doplnit. Mechanismus restituce obecního majetku byl upraven jako i v případě jiných restitucí časově oddělenými normativními akty, jež nejsou vždy obsahově a koncepčně konzistentní. Jednotícím měřítkem však musí zůstat původní účel právní úpravy, jenž je výslovně vyjádřen v zákonné úpravě účinné od 24. 5. 1991, tedy v původním znění zákona č. 172/1991 Sb., o přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Normy, které tento účel upravují, lze označit za teleologické (účeloslovné).


Záměrem legislativy tedy je, resp. v roce 1991 bylo, vrátit obcím majetek, s nímž skutečně hospodařily. Ať již to bylo formou správy vykonávané jejich bezprostředními předchůdci (národními výbory, viz § 1 citovaného zákona), nebo plnohodnotnou formou hospodařením s tzv. historickým majetkem obce před 31. 12. 1949 (§ 2 téhož zákona).


Nejvyšší soud tedy trvá na tom, že chaotické administrativní příděly majetku obcím, k nimž docházelo z důvodu odklizení agendy přidělujícím orgánem dokonce i po zániku obecního vlastnictví, neobsahují prvek (podmínku) hospodaření s obecním majetkem. Nelze je proto podřadit pod právní režim § 2 citovaného zákona.


V roce 2000 došlo k pragmatické novelizaci obecních restitucí zákonem č. 114/2000 Sb. Cílem a vlastně i důvodem této restituce bylo odstranit důkazní nejasnosti ohledně přídělů, ale také umožnit obecní restituci i v případech kontroverzních přídělů po datu 31. 12. 1949.


Uvedená novelizace však není bezohledná v tom směru, že by zasahovala do právního dění v mezidobí.


Umožňuje totiž dodatečné obecní restituce pouze tehdy, byl-li sporný majetek ke dni 1. 7. 2000, tedy ke dni její účinnosti, ve vlastnictví státu. Tak měl být alespoň částečně odstraněn majetkový deficit, který obecní samospráva pociťuje.


Nejvyšší soud zde trvá na závěru, že potencionální nárok hlavního města Prahy, lze, vzhledem k již vyložené neexistenci hospodaření obce před 31. 12. 1949, podřadit až pod novelizaci obecních restitucí zákonem č. 114/2000 Sb. (§ 2a zákona č. 172/1991 Sb.).


Ke dni 1. 7. 2000 však věci, popsané v žalobě, nebyly již ve vlastnictví státu. Proto žalobce nemohl být ve sporu úspěšný.


I kdyby dovolací soud přijal úporně prezentované argumenty žalující strany, zůstává stále ještě jedna podstatná překážka restituce, odlišná od argumentace spojené s tvrzeným obecním vlastnictvím žalobce k 31. 12. 1949. Domnívá se snad žalobce, že je možné účinně zpochybnit privatizační převod věcí z Fondu národního majetku ČR na spol. s r. o. G. kupní smlouvou ze dne 16. 10. 1992? Je žalobce skutečně přesvědčen, že je únosné rozkolísat právní jistotu po sedmnácti letech a dosáhnout úspěchu ve sporu na úkor nynějšího vlastníka? Je si vědom toho, že Ústavní soud a po něm i Nejvyšší soud akcentují dobrou víru nabyvatele v právních vztazích, v niž ten jako třetí osoba přijal od jiného plnění, vůči němuž uplatňuje tvrzený vlastnický nárok osoba jiná, která s ním není v žádném právním vztahu?


Nezbývá než konstatovat, že např. R 40/2006 a R 46/2007 byly překonány nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 78/2006, kterým je Nejvyšší soud povinen se řídit a také řídil v rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 3177/2005.


I zde tedy nacházíme subsidiární důvod, proč žalobci nevyhovět.


Podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. tedy nebyly dány a dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.


Žalovaný má podle § 243c odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 10.000,- Kč (§ 14 odst. 1, §15), krácená ještě o 50 % podle § 18 odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení) na 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 25. března 2009





JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.


předseda senátu