28 Cdo 690/2012
Datum rozhodnutí: 11.04.2012
Dotčené předpisy: § 451 odst. 1 obč. zák.




28 Cdo 690/2012


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. J. D. , zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Příběnická 1908, proti žalovanému městu Rumburk se sídlem v Rumburku, třída 9. května 1366/48, zastoupenému Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně I., Řetězová 2, o zaplacení 210.210,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 27 C 288/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. května 2011, č. j. 9 Co 778/2010-139, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Vlastimila Škody.
Odůvodnění: Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 19. 8. 2010, č. j. 27 C 288/2009-68, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu částku 210.210,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Žalovanou částku žalobce vymezil jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného v důsledku trestné činnosti bývalého starosty města Rumburk protiprávním vybíráním poplatků na parkovištích nákladních vozů před hraničním přechodem v blízkosti města. Přestože trestně stíhaný starosta posléze zemřel a trestní stíhání vůči němu bylo zastaveno, je dle žalobce z usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem zřejmé, že se trestných činů dopustil. Okresní soud se po provedeném dokazování zaměřil na vznesenou námitku promlčení, již posoudil podle ustanovení § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. Zdůraznil, že k vybírání poplatků, jímž se měl žalovaný obohacovat, docházelo v období od 1. 1. 1995 do 10. 11. 1998, tříletá objektivní promlčecí doba počala běžet dnem následujícím po zaplacení jednotlivých poplatků, byla-li žaloba podána 4. 6. 2008, je zjevné, že žalované právo se promlčelo před podáním žaloby. Není přitom na místě aplikovat desetiletou promlčecí dobu dopadající na případy úmyslného bezdůvodného obohacení, neboť v trestním řízení nebyla trestná činnost bývalého starosty prokázána a na základě provedeného dokazování ji soud v tomto nalézacím řízení nedovodil. V daném případě došlo i k uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, jelikož právní předchůdci žalobce, jež žalobci posléze postoupili své pohledávky, se dozvěděli o tom, že na jejich úkor nabyl žalovaný bezdůvodného obohacení, nejpozději v roce 2005, kdy byli v rámci trestního řízení vyslýcháni jako svědci. Soud tedy shledal námitku promlčení vznesenou důvodně, a aniž by se dále zabýval existencí žalobou uplatňovaného práva, žalobu zamítnul.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem, jenž je rozsudkem ze dne 3. 5. 2011, č. j. 9 Co 778/2010-139, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že v daném případě nemohlo na straně žalovaného dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Poplatky za užívání vymezených úseků místních komunikací byly placeny na základě obecně závazné vyhlášky města Rumburk ze dne 29. 12. 1994 vydané podle § 24 odst. 2 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, v tehdy účinném znění, tedy v důsledku existence veřejnoprávního vztahu. Tato obecně závazná vyhláška byla platná, účinná a závazná, na což nemohl mít vliv ani její případný rozpor se zákonem, neboť právní předpis platí i tehdy, je-li v rozporu s ústavním pořádkem, zákonem či jiným právním předpisem, až do doby, dokud nedojde zákonem stanoveným způsobem k jeho zrušení či změně. Předmětná vyhláška byla zrušena až s účinností ode dne 19. 1. 2000 jinou vyhláškou města Rumburk. Vznikla-li dopravcům povinnost platit poplatky za užívání vymezených úseků místních komunikací na základě platného a účinného právního předpisu, není plnění takto nabyté bezdůvodným obohacením. Civilní žalobou na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nelze nahrazovat skutečnost, že účastník proti nepříznivým důsledkům určitého předpisu nebrojil k tomu určenými prostředky. Poněvadž již ze samotných skutkových tvrzení žalobce je zřejmé, že žalobcův právní závěr o existenci jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení není opodstatněný, nebylo na místě zkoumat promlčení žalovaného nároku. Jelikož však tato úvaha vedla soud prvního stupně k rozhodnutí ve výroku věcně správnému, přistoupil odvolací soud k potvrzení jeho rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Napadené rozhodnutí má dle něj po právní stránce zásadní význam a současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za zásadně právně významnou pokládá dovolatel otázku, zda je nutná existence pravomocného rozsudku o vině v případě, že důkazy nasvědčují spáchání trestného činu, avšak tato osoba, vůči níž bylo vedeno trestní řízení, v průběhu vyšetřování zemřela. Je-li prostřednictvím zjištění orgánu činného v trestním řízení najisto postaveno, že došlo k trestné činnosti, ovšem její pachatel již nežije, je dle dovolatele na místě posuzovat plnění takto nabyté jako majetkový prospěch vzniklý plněním z nepoctivých zdrojů. V daném případě jsou tyto skutečnosti zřejmé z příslušných trestních spisů. Soudy obou stupňů dle dovolatele vycházely z toho, že neexistuje-li pravomocný rozsudek o vině, není zřejmé, že se jedná o majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů získaný s úmyslem se takto obohatit, čímž mu odnětím soudní ochrany zamezily v možnosti bránit svá práva. Zásadně právně významným shledává žalobce zodpovězení otázky, zda pro posouzení poctivosti zdrojů a úmyslnosti jednání při nabývání majetkového prospěchu postačí jednoznačné závěry orgánů činných v trestním řízení, zvláště není-li možno pro úmrtí podezřelé osoby pokračovat v trestním řízení, nebo zda je v každém případě nutné pravomocné rozhodnutí soudu o vině konkrétního pachatele. Vyhodnotily-li by soudy v daném případě, že nepoctivost zdrojů a úmyslnost jednání je zjevná z provedených důkazů, pak by se na daný případ vztahovala desetiletá promlčecí doba, a žalobě mohlo být vyhověno. Soud prvního stupně se však samotnou podstatou nepoctivosti zdrojů v zásadě vůbec nezabýval. Odvolací soud navíc dospěl k závěru, že plnění poskytnuté na základě platné vyhlášky je plněním oprávněným, což však dle dovolatele není předmětem jednání, neboť stěžejní je právě otázka nepoctivosti zdrojů, nikoliv otázka správněprávní týkající se platnosti vyhlášky. K otázce běhu subjektivní promlčecí doby dovolatel uvedl, že uskutečnění výslechu v rámci trestního stíhání nelze považovat za počátek jejího běhu, neboť v ten den se ještě vyslýchaní právní předchůdci žalobce nedozvěděli o bezdůvodném obohacení a o tom, kdo je povinen je vydat. Tyto námitky vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatněnost argumentů dovolatele a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud přitom již dříve zdůraznil, že za zásadně právně významnou ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat pouze otázku, jejíž zodpovězení se může odrazit ve výsledném řešení sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27, sešit 4/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004). Tyto otázky je přitom možné hledat pouze v rozhodnutí odvolacího soudu, neboť, jak je zřejmé již z výše citovaných ustanovení, dovolací soud je povolán k přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv soudu prvního stupně. V daném případě nelze přehlédnout, že dovolatel se svými argumenty zaměřuje především na zpochybnění závěrů, o něž opřel své rozhodnutí soud prvního stupně. Nevtělil-li však odvolací soud tyto úvahy do svého rozhodnutí, a to ani prostřednictvím odkazu, není důvodu, aby se jejich správností zabýval Nejvyšší soud. Stěžejní pro posouzení věci odvolacím soudem byla úvaha, dle níž na straně žalovaného nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, nabyl-li žalovaný majetkový prospěch na základě právního vztahu založeného platnou a účinnou obecně závaznou vyhláškou města Rumburk. Tuto tezi však dovolatel nikterak nevyvrací a pouze lakonicky podotýká, že toto vůbec není předmětem jednání. Mělo-li však poskytování plnění žalovanému své opodstatnění v relevantních ustanoveních právního předpisu, pak by je jen stěží bylo možno označit za bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. I v případě, že by vybírání těchto poplatků bylo nějakým způsobem doprovázeno trestnou činností určité osoby, nemohlo by být při řešení otázky vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného odhlédnuto od toho, že skutečností vylučující závěr o vzniku bezdůvodného obohacení je existence řádného (tedy majícího oporu v právním řádu) nabývacího důvodu. Dovodil-li tedy odvolací soud, že v daném případě mělo nabývání majetkového prospěchu žalovaným prostřednictvím vybírání poplatků oporu v právním předpise, a právě s ohledem na tuto úvahu žalobu zamítnul, přičemž dovolatel, byť v nejmenším, nepředestřel argumenty zpochybňující závěr o existenci právního důvodu majícího podobu platné a účinné obecně závazné vyhlášky, pak zde není prostoru pro to, aby Nejvyšší soud, vázán dovolacími důvody a jejich vymezením (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř. a jeho výklad v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 204/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 649/2005), mohl shledat dovolání přípustným a případně i důvodným. Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 11. dubna 2012


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu