28 Cdo 688/2010
Datum rozhodnutí: 14.07.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 451 obč. zák.




28 Cdo 688/2010

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Statutárního města Brna se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, zastoupeného JUDr. Evženem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 23b, proti žalovanému J. N., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Musorgského 1, o zaplacení částky 461.990,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 780/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2009, č. j. 44 Co 416/2006-167, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 12.360,- Kč k rukám advokáta JUDr. Evžena Rašovského do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:

Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 23. 3. 2005, č. j. 7 C 780/97-130, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 461.990,50 Kč s 18 % úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 1996 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I.) i o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Toto rozhodnutí bylo učiněno poté, co v předchozím řízení v této věci byl rozsudek soudu prvního stupně dvakrát zrušen soudem odvolacím pro potřebu doplnit dokazování o důvody, z nichž byla žalobcem předmětná částka zaplacena žalovanému. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce poskytl žalovanému plnění v celkové výši 1.397.561,50 Kč v mylném domnění, že je účastníkem smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným a společností, která na základě mandátní smlouvy uzavřené se žalobcem prováděla správu nemovitostí v jeho vlastnictví. Dílo však nebylo provedeno v rozsahu, v jakém bylo zaplaceno žalobcem, částka zaplacená za neprovedené práce (461.990,50 Kč) pak představuje bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 obč. zák., a domáhá-li se žalobce vydání této částky, je jeho nárok důvodný.

K odvolání žalovaného přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Brně, rozsudkem ze dne 20. 7. 2009, č. j. 44 Co 416/2006-167, je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud neshledal důvodným tvrzení žalovaného, že mezi ním a žalobcem vznikl smluvní vztah, z nějž pro žalobce vyplývala povinnost poskytnout žalovanému zálohu na dokončení díla, jehož provádění bylo později žalobcem pozastaveno. Odvolací soud uvedl, že přestože v důsledku neshod mezi žalobcem a objednatelem díla došlo k tomu, že faktury za provádění díla a zálohové faktury byly vystavovány přímo na žalobce, jímž byly také hrazeny, nelze z této skutečnosti usuzovat na to, že by došlo k platnému uzavření smlouvy mezi žalobcem a žalovaným, a proto soud prvního stupně správně řešil spor mezi účastníky podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda se v daném případě neuplatní ustanovení § 454 obč. zák., podle nějž by bezdůvodné obohacení na straně žalovaného nevzniklo, neboť žalobcem bylo plněno to, co měl po právu plnit objednatel. Aplikace uvedeného ustanovení je však podle odvolacího soudu vyloučena tím, že žalobce poskytoval plnění žalovanému, protože se mylně domníval, že je smlouvou uzavřenou mezi žalovaným a správcem svých nemovitostí vázán. Nebylo-li tedy mezi účastníky zřejmé, že je plněno za jiného povinného, nemůže se uvedené ustanovení v projednávané věci uplatnit. Obrana žalovaného proti nároku žalobce, spočívající v požadované náhradě za škodu vzniklou předčasným ukončením smluvního vztahu žalobcovým správcem, pak rovněž nemůže být důvodná, neboť škoda nevznikla jednáním žalobce. Příhodná není ani obrana žalovaného, že užitek z díla nabýval žalobce, neboť ve sporu šlo právě o plnění, které žalobce nenabyl. Závěr soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení ve výši žalované částky na straně žalovaného shledal tedy odvolací soud správným a jeho rozhodnutí potvrdil.

Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost je podle dovolatele dána zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost nesprávným právním posouzením ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že posouzení vztahu mezi účastníky-podnikateli výlučně podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení bylo odvolacím soudem učiněno zcela v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením § 261 odst. 1 a odst. 2, dále § 272 a § 536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), i s ustanovením § 44 obč. zák. Dovolatel upozorňuje předně na to, že v projednávané věci je třeba v souladu s ustanovením § 261 odst. 1 obch. zák. posuzovat závazkový vztah podle ustanovení obchodního zákoníku, neboť jde o vztah mezi podnikatelem a samosprávnou územní jednotkou týkající se správy domů ve vlastnictví obce, kterážto činnost se týká zabezpečování veřejných potřeb ve smyslu uvedeného ustanovení. Podle dovolatele došlo přímo mezi účastníky k uzavření smlouvy o dílo ve smyslu §§ 272 a 536 a násl. obch. zák. a v souladu s § 44 obč. zák. Existenci této smlouvy dovolatel vyvozuje z toho, že žalobce přijímal pokladní doklady žalovaného, dával bankovní příkazy k zaplacení prováděných prací žalovanému a trval na dodání těchto prací pro sebe, jako pro vlastníka předmětných nemovitostí. Na základě uvedeného je tedy podle dovolatele zřejmé, že závěr odvolacího soudu o neprokázání smluvního důvodu pro nabytí peněz od žalobce není správný a je v rozporu s provedeným dokazováním. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel dovozuje existenci smluvního vztahu mezi nimi zcela v rozporu se svými dřívějšími tvrzeními, kterými existenci smluvního vztahu mezi účastníky popíral, údajná smlouva je navíc i v dovolání vymezena zcela neurčitě a nejasně. Žalobce dále připomněl, že tvrzení dovolatele nemohou zpochybnit skutečnost, že obdržel prostředky na provedení prácí, které neuskutečnil, a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen se závazným právním názorem, který vedl soud prvního stupně k odlišnému rozhodnutí § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud navíc připomíná, pokud jde o obsah dovolacích námitek, i závěry obsažené v jeho usnesení ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, jež by bylo možné v dané věci rovněž aplikovat.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí však nelze dovodit z dovolatelem předestřené otázky, zda z toho, že mu žalobce hradil provedené práce a požadoval jejich dokončení, lze usuzovat na platně uzavřenou smlouvu o dílo mezi těmito účastníky. Předně je třeba připomenout, že podle dovolatele chybně posouzená otázka, zda byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo a její případný obsah, je především otázkou správnosti skutkových zjištění a hodnocení na jejich základě učiněných (obdobně srov. závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1024/2006) a nikoliv nesprávným právním posouzením spočívajícím v nesprávné aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Zpochybnění správnosti závěru soudů obou stupňů, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o dílo, tedy naplňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tzn. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ke kterému však dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li již přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.

Dovolatel mimoto přehlíží, že závěr odvolacího soudu o neprokázání smluvního vztahu mezi účastníky byl založen na posouzení celého komplexu relevantních okolností (včetně postoje žalovaného v průběhu řízení) a byl učiněn v obecné formě (nevymezil se tedy pouze například k občanskému zákoníku či písemné formě smlouvy § 272 obch. zák.), přičemž platné uzavření smlouvy vyžaduje především návrh, coby jednostranný adresovaný projev vůle, kterým navrhovatel navrhuje druhému určitému subjektu uzavření smlouvy, a dále přijetí tohoto návrhu adresátem. Přijatý návrh přitom musí obsahovat základní náležitosti vyžadované zákonem pro uzavíraný smluvní vztah, přičemž odkazuje-li dovolatel na výsledky dokazování prováděného bankovními a účetními doklady prokazující, že žalobce hradil žalovaným prováděné práce, nelze z toho dovodit, že došlo k uzavření smlouvy obsahující podstatné náležitosti smlouvy o dílo (viz § 269 odst. 1 obch. zák.), jimiž jsou v souladu s ustanovením § 536 obch. zák. vymezení díla (popřípadě předmětu díla) a určení ceny nebo vymezení způsobu jejího určení, popřípadě projev vůle účastníků uzavřít smlouvu bez určení ceny. Pokud smlouva o dílo neobsahuje obě tyto podstatné části, není platně uzavřena (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2295/2008, publikované v časopise Právní rozhledy, č. 20/2009, str. 745). Doklady, na něž dovolatel odkazuje, svědčí závěru učiněnému odvolacím soudem, že žalobce plnil v omylu o jeho vázanosti smlouvou uzavřenou žalovaným a třetí osobou, nelze z nich však dovodit jakýkoliv smluvní konsensus o podstatných náležitostech smlouvy o dílo uzavřené přímo mezi žalobcem a žalovaným a ani vůli další smlouvu uzavřít. Nárok žalobce byl pak odvolacím soudem zcela přiléhavě posouzen podle úpravy bezdůvodného obohacení, jež je obsažena v §§ 451 a násl. obč. zák. K tomu lze dodat, že i v případě, že by bylo možno dospět k závěru o platném uzavření smlouvy o dílo konkludentní formou placením faktur žalovaného, nesvědčil by ani tento závěr dovolatelovu tvrzení, že žalobce mu byl na základě takto uzavřené smlouvy povinen hradit zálohu na provedení prací ve výši žalované částky, neboť ani sám dovolatel netvrdí skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, že obsahem této smlouvy byl i závazek žalobce platit zálohu v takto určené výši před provedením díla. S ohledem na uvedené je zřejmé, že zde není důvodu pro dovození zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a tedy ani přípustnosti dovolání.

Bylo-li dovolání ve vztahu k meritu věci shledáno nepřípustným, pak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není přípustné ani dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, svazek 1/2002).

Z těchto důvodů tedy Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2010 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r. předseda senátu