28 Cdo 685/2015
Datum rozhodnutí: 07.01.2016
Dotčené předpisy: § 9 odst. 4 předpisu č. 229/1991Sb., § 9 odst. 5 předpisu č. 229/1991Sb., § 244 o. s. ř.




28 Cdo 685/2015
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) J. P. , M., b) Ing. J. K. , P., c) Ing. J. S., CSc. , P., d) PhDr. L. V. , P., e) Ing. I. N. , P., f) V. J. , P., g) Ing. P. K., CSc. , P., a h) Ing. E. K. , P., všech zastoupených JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, za účasti 1. České republiky Státního pozemkového úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3 Žižkově, Husinecká 1024/11a, 2. Družstva pro rekreační bydlení , IČ 000 56 227, se sídlem v Praze 5 Lahovicích, Lahovská 117, zastoupeného JUDr. Luďkem Trundou, advokátem se sídlem v Praze 4, Vápencová 569/13, a 3. Thomayerovy nemocnice , IČ 000 64 190, se sídlem v Praze 4 Krči, Vídeňská 800, zastoupené JUDr. Karlem Kašpárkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Svornosti 14, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu , vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 354/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2014, č. j. 28 Co 201/2014-591, takto:

I. Dovolání se v části směřující proti nákladovým výrokům rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2014, č. j. 28 Co 201/2014-591, odmítá ; jinak se dovolání zamítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit účastnici 3. na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 425 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Kašpárka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobci a účastníky 1. a 2. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 6 C 354/2004-489, vyslovil, že každý ze žalobců je (spolu)vlastníkem jedné ideální osminy pozemků ve výroku vyjmenovaných, včetně pozemků parc. č. 1683/9, 1683/15, 1683/43 a 1683/41 v katastrálním území Ž., nově vytvořených s pomocí geometrického plánu, který je nedílnou součástí rozsudku, ohledně dalších pozemků žalobu na určení spoluvlastnictví žalobců zamítl, přičemž uvedl, že daný rozsudek nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Benešov ze dne 9. 2. 2004 (výrok I.), zřídil také ve prospěch vlastníka budovy č. ev. 100 v tomtéž katastrálním území věcná břemena zahrnující mimo jiné právo chůze v rozsahu upřesněném ve výše zmíněném geometrickém plánu (výrok II.), založil věcné břemeno chůze a jízdy na pozemek parc. č. 1683/9 přes pozemky parc. č. 1683/40 a 1683/42 (výrok III.), dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a účastnicí 1. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), zatímco účastníky 2. a 3. zavázal k náhradě nákladů řízení žalobců i státu (výroky V. až VIII.). Žalobci se domáhali nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, jenž shledal, že se na předmětných pozemcích nachází rekreační areál, který z účelového hlediska tvoří nedělitelný celek, pročež nemohou být žalobcům [dědicům oprávněných osob, jimž svědčil restituční titul dle § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě )] vydány. Soud nicméně dovodil, že § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, znemožňující vydání zastavěných pozemků, představuje výjimku, kterou je nutno aplikovat restriktivně a vztahovat pouze na pozemky skutečně zastavěné, respektive nezbytně nutné pro provoz staveb. Bylo přitom prokázáno, že řada ze žalobci nárokovaných pozemků takto intenzivní vazbu k hlavnímu objektu postrádá a jsou zastavěny nanejvýše drobnými stavbami, které vydání nepřekážejí. Soud proto nechal vyhotovit geometrický plán, jímž oddělil části pozemků, na nichž se nacházejí zařízení a komunikace úzce související s budovou, ve zbývajícím rozsahu pak rozhodl o vydání požadovaných nemovitostí. Za využití řečeného geometrického plánu taktéž založil jednak věcné břemeno zachovávající pro vlastníka hlavní budovy areálu přístup k přilehlé vodní nádrži Slapy, jenž byl dosud rekreanty využíván, jednak břemeno zajišťující žalobcům přístup na vydávaný pozemek parc. č. 1683/9.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2014, č. j. 28 Co 201/2014-591, částečně odmítl odvolání účastníka 2. pro nedostatek subjektivní legitimace k jeho podání (výrok I.), ve výroku II. rozsudek okresního soudu k odvolání žalobců změnil tak, že se věcné břemeno práva chůze zřizuje ve prospěch vlastníka budovy, nacházející se na pozemcích parc. č. st. 569, 570, 571 a 572, a k tíži pozemku parc. č. 1683/9, ve výroku III. jej změnil tak, že se věcné břemeno chůze a jízdy k pozemku parc. č. 1683/9 přes pozemek parc. č. 1683/42 nezřizuje (výrok II.), v části výroku I., již byl účastník 2. oprávněn napadnout odvoláním, jej potvrdil (výrok III.), České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení proti žalobcům (výrok IV.), nahradit náklady státu ovšem uložil účastníkům 2. a 3. (výrok V.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok VI.) a že ve vztahu mezi žalobci a účastnicí 1. nemá nikdo právo ani na náhradu nákladů řízení odvolacího (výrok VII.), dále žalobcům uložil nahradit náklady odvolacího řízení účastnici 3. (výrok VIII.), a naopak účastníka 2. zavázal, aby nahradil náklady řízení před odvolacím soudem žalobcům (výrok IX.). Odvolací soud konstatoval, že jednotlivé žalobci požadované pozemky jsou s hlavní budovou spojeny spíše volně, a rekreační areál tak netvoří nedělitelný funkční celek, pročež okresní soud správně připustil vydání těch z předmětných pozemků (respektive jejich částí oddělených jako nové pozemky), jež nejsou zastavěny vůbec, popřípadě jsou zastavěny jen drobnými stavbami. K otázce zřízení věcného břemene chůze ve prospěch vlastníka budovy krajský soud dodal, že je v souvislosti s převodem vlastnického práva k vydávaným pozemkům na žalobce nutno zohlednit též oprávněné zájmy jiných vlastníků, a to konstituováním věcného břemene zajišťujícího pěší přístup z ubytovacího zařízení ve vlastnictví účastnice 3. ke břehu slapské přehrady, jenž je nezbytný k tomu, aby daný provoz mohl plnit své rekreační funkce. Část výroku II. prvoinstančního rozhodnutí, jíž bylo toto věcné břemeno zřízeno, odvolací soud změnil pouze v tom ohledu, že přikročil k odstranění formálních nepřesností. Dále zdůraznil, že podle § 9 odst. 5 zákona o půdě není možno zatížit věcným břemenem pozemek, který není oprávněným osobám vydáván, což se promítlo do změny výroku III. rozsudku soudu prvního stupně. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neb dospěl k závěru, že poměr úspěchu žalobců byl ve vztahu k účastníkům 2. a 3. přibližně stejný a účastnici 1. v dané fázi řízení žádné náklady nevznikly. O náhradě nákladů řízení odvolacího bylo rozhodnuto se zřetelem k tomu, že ani v něm účastnice 1. nevynaložila žádné náklady, na jejichž náhradu by měla právo, a žalobci nebyli se svým částečným odvoláním úspěšní, pročež by měli nahradit náklady účastnici 3., sami však mají právo na náhradu nákladů proti účastníkovi 2., jehož odvolání krajský soud zčásti odmítl a v rozsahu, v němž je shledal způsobilým věcného projednání, mu nepřitakal.
Tento rozsudek napadli žalobci ve výroku II., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že bylo rozhodnuto o zřízení věcného břemene chůze ve prospěch vlastníka budovy a k tíži pozemku parc. č. 1683/9, jakož i v nákladových výrocích dovoláním, jež pokládají za přípustné podle § 237 o. s. ř., poněvadž Nejvyšší soud dosud neřešil otázku, zda je v pravomoci soudu změnit rozhodnutí pozemkového úřadu vydané na základě § 9 odst. 4 zákona o půdě tak, že na vydávaném pozemku zřídí věcné břemeno. Podle žalobců taková pravomoc náleží toliko správnímu orgánu, protože ze žádného ustanovení zákona o půdě nevyplývá, že by o zatížení pozemku věcným břemenem mohl rozhodovat soud. Dovolatelé také upozorňují, že došlo k vytvoření věcného břemene pro rekreanty, nikoli pro vlastníka objektu, a mají za to, že zatížení vydávaného pozemku nebylo nezbytné z hlediska důležitých zájmů jiných vlastníků. Provoz ubytovny totiž nutně nevyžaduje přímý přístup ke břehu vodní nádrže, obzvláště nachází-li se v blízkosti rekreačního zařízení veřejné tábořiště, skrze něž by se rekreanti ubytovaní v budově mohli k hladině vodního díla dostat. Lze-li rekreační potřeby hostů ubytovacího zařízení účastnice 3. zajistit bez omezení vlastnického práva žalobců, není zřízení věcného břemene na jejich pozemcích nezbytným. Soudy nižších stupňů se tudíž odchýlily od judikatury Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 754/01, sp. zn. IV. ÚS 176/03 či sp. zn. II. ÚS 2896/09), která ukládá při aplikaci restitučních zákonů postupovat v souladu se zákonnými zájmy oprávněných osob a se zřetelem ke smyslu těchto předpisů, spočívajícímu v alespoň částečné kompenzaci majetkové újmy způsobené totalitním režimem. Možnost zřídit věcné břemeno dle § 9 odst. 5 zákona o půdě je nutno interpretovat restriktivně a upřednostnit zájem restituentů na neomezeném vlastnictví vydávaných nemovitostí před zájmy třetích osob.
Žalobci rovněž namítají, že odvolací soud postupoval nesprávně, nepřiznal-li jim na rozdíl od okresního soudu náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně vůči účastnici 3., přestože tato vůbec nepodala odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Odvolacímu soudu taktéž nelze přisvědčit, pokud posoudil úspěch žalobců jako pouze poloviční, poněvadž dovolatelům není patrno, v jaké části předmětu řízení byli neúspěšní, neb jim byly vydány všechny pozemky, jejichž převodu se dožadovali.
Z těchto důvodů žalobci navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se vyjádřila účastnice 3., jež reagovala na uplatněnou dovolací argumentaci a navrhla je zamítnout, respektive částečně zamítnout a částečně odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. však vylučuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.
Ve světle posledně uvedeného ustanovení musel Nejvyšší soud shledat dovolání žalobců nepřípustným potud, pokud směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Jelikož žalobci svou argumentací rozporují skutečnost, že jim krajský soud odepřel právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (zahrnujících též náklady řízení o odvoláních proti prvnímu rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 5. 2010, č. j. 6 C 354/2004-242, jenž byl částečně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011, č. j. 28 Co 50/2011-286), muselo se pro posouzení překročení hranice přípustnosti dovolání stát rozhodujícím, jak vysoká částka tím měla být žalobcům upřena (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 631/2015). Vzhledem k tomu, že žalobci v řízení vystupovali jako samostatní procesní společníci (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1383/2005, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014), jimž v zásadě nárok na náhradu nákladů řízení nesvědčí solidárně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013), bylo nutno zkoumat, jaký obnos by na nákladech řízení mohl požadovat každý jednotlivý žalobce, a to zvlášť vůči účastníkům 2. a 3., jimž rovněž nebylo důvodu ukládat povinnost k náhradě nákladů řízení rukou společnou a nerozdílnou.
Dovolací soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, vycházel při vyčíslování nákladů řízení z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.) bylo namístě určit odměnu společného právního zástupce žalobců ve výši 6.400 Kč za jeden úkon právní služby. Za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast na jednáních soudu prvního stupně konaných dne 31. 5. 2005 a dne 1. 12. 2005 druhé z těchto jednání překročilo svou délkou 2 hodiny) mohlo žalobcům po připočtení paušální náhrady hotových výdajů ve výši pětkrát 75 Kč vzniknout právo na náhradu nákladů této fáze řízení ve výši 32.375 Kč. V souladu s § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2012 (viz čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.) musela být za tarifní hodnotu v předmětné věci vzata částka 25.000 Kč, odměna zástupce za jeden společný úkon právní služby pak dle § 7 bodu 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu činila 13.440 Kč. Vykonal
-li právní zástupce žalobců v této části řízení maximálně 12 úkonů (sepsání vyjádření na č. l. 271, účast na místních šetřeních, jež se udála dne 26. 11. 2007 a dne 1. 10. 2008, účast na soudních jednáních konaných dne 9. 11. 2007, dne 14. 12. 2007, dne 5. 3. 2009, dne 9. 6. 2009 a dne 14. 5. 2010, přičemž jednání uvedené jako třetí v pořadí bylo delší dvou hodin a páté zmíněné jednání trvalo přes šest hodin) mohli žalobci při plném úspěchu ve věci požadovat po započtení paušální náhrady hotových výdajů dvanáctkrát 300 Kč na nákladech řízení za tyto úkony částku 164.880 Kč. V období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II vyhlášky č. 390/2013 Sb.) ukládal § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu vyčíslovat tarifní hodnotu sporu částkou 50.000 Kč, pročež bylo třeba jako výši odměny zástupce žalobců za jeden společný úkon právní služby dle § 7 odst. 5 a § 12 odst. 4 citovaného předpisu stanovit částku 19.840 Kč. Jelikož bylo ze strany jejich advokáta v tomto úseku řízení učiněno nanejvýše 6 úkonů (účast na místním šetření, jež se odehrálo dne 3. 7. 2013, účast na jednáních soudu konaných dne 29. 8. 2013, dne 26. 9. 2013 a dne 19. 12. 2013, z nichž dvě naposledy zmíněná trvala déle než 2 hodiny), mohli žalobci v případě procesního úspěchu (s přičtením paušální náhrady hotových výdajů šestkrát 300 Kč) požadovat maximálně 120.840 Kč. Celkem tedy na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů mohla za řízení před soudem prvního stupně žalobcům přináležet částka 318.095 Kč, po připočtení cestovních výdajů, jež podle nezpochybněného závěru okresního soudu činily 1.385 Kč, náhrady za dvě půlhodiny promeškaného času za každé z místních šetření (dle požadavku žalobců na č. l. 485 486) v celkové výši 600 Kč (v souladu s § 14 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % se tudíž žalobci nemohli domáhat na nákladech řízení před soudem prvního stupně (potažmo prvního odvolacího řízení) částky vyšší než 387.296,80 Kč. Jelikož na každého ze žalobců připadala suma 48.412,10 Kč, a dílčí nároky jednotlivých žalobců vůči účastníkům 2. a 3. (majícím srovnatelný podíl na předmětu řízení) proto dosáhly pouze 24.206,05 Kč, je evidentní, že k překročení bagatelní hranice 50.000 Kč nedošlo.
Jelikož dovolatelé formálně napadli i další nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu, byť proti nim neuplatnili samostatnou dovolací argumentaci, pokládá Nejvyšší soud za vhodné dodat, že shora nastíněný závěr o nepřípustnosti dovolání proti těmto akcesorickým výrokům by se nikterak nezměnil, ani pokud by byl objem náhrady nákladů řízení navýšen o (žalobcům odvolacím soudem nepřiřčenou) odměnu zástupce, náhradu hotových výdajů a náhradu DPH za další úkon právní služby odvolání na č. l. 518 (za druhý úkon, jejž zástupce žalobců v odvolacím řízení učinil, totiž účast při ústním jednání, byla žalobcům přiznána náhrada proti účastníkovi 2.). Tento úkon právní služby byl vykonán již po 1. 1. 2014 (dni účinnosti vyhlášky č. 390/2013 Sb.), kdy tarifní hodnota věci dle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu činila 50.000 Kč, z čehož plyne, že by žalobci za daný společný úkon mohli v případě úspěchu v souladu s § 7 odst. 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu požadovat odměnu za zastupování ve výši 19.840 Kč, při zohlednění paušální náhrady výdajů 300 Kč a náhrady za 21 % DPH by se tedy jednalo o souhrnnou částku 24.369,40 Kč, z níž by na každého ze žalobců připadalo 3.046,18 Kč. Ani toto navýšení by tudíž neumožnilo usuzovat na přípustnost dovolání podaného proti nákladovým výrokům odvolacího soudu. Rovněž přihlédnutí ke skutečnosti, že byli naopak žalobci zavázáni k náhradě nákladů vzniklých v odvolacím řízení účastnici 3., a to v souhrnné výši 6.800 Kč (na jednotlivé žalobce tak připadá částka 850 Kč), by z obdobných důvodů nemohlo ovlivnit závěr, že je dovolání žalobců v této části objektivně nepřípustné, pročež muselo být postupem podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. dovolacím soudem odmítnuto.
Byla-li arci dovoláním napadena též žalobci upřesněná část meritorního výroku II. rozsudku odvolacího soudu, shledal je Nejvyšší soud v tomto rozsahu přípustným, jelikož otázka, zda může soud rozhodující v řízení podle části páté občanského soudního řádu o žalobě proti rozhodnutí pozemkového úřadu ve smyslu § 9 odst. 4 zákona o půdě zřídit za podmínek stanovených v § 9 odst. 5 zákona o půdě věcné břemeno k tíži vydávaných pozemků, v jeho judikatuře dosud nebyla výslovně řešena.
Při hledání odpovědi na tuto otázku je v první řadě nutno mít na paměti povahu řízení podle části páté občanského soudního řádu, jež nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví. Podstata projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému) projednání a rozhodnutí (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4416/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3911/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2791/2013). Není-li soud v řízení dle § 244 a násl. o. s. ř. oprávněn rozhodnutí správního orgánu zrušit a věc mu vrátit k novému projednaní, je v pochybnostech nutno preferovat takový výklad relevantních předpisů, který soudu poskytuje stejné právní prostředky k úpravě soukromých práv a povinností účastníků, jako má správní orgán, jehož rozhodnutí může být ve výsledku rozhodnutím soudu nahrazeno.
Ačkoli je pravdou, že § 9 odst. 5 zákona o půdě pravomoc zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno výslovně svěřuje toliko pozemkovému úřadu, Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení tohoto znění obsahuje zákon o půdě od samého počátku své účinnosti. Na rozdíl od současného právního stavu přitom mohly soudy podle dřívější úpravy na základě účastníkem podaného opravného prostředku rozhodnutí pozemkového úřadu vydané dle § 9 odst. 4 zákona o půdě toliko potvrdit, nebo zrušit a věc správnímu orgánu vrátit k dalšímu řízení (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2382/99), pročež eventualita, že by měl sám soud rozhodovat o zřízení věcného břemene, vůbec nepřicházela na mysl. Tím, že bylo soudní rozhodování o žalobách proti rozhodnutím pozemkových úřadů ve smyslu § 9 odst. 4 zákona o půdě podřízeno režimu nově koncipované části páté občanského soudního řádu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3145/2006, nebo usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 5. 10. 2011, č. j. Konf 77/2011-5), jenž zrušení rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu naopak neumožňuje, vznikla nezamýšlená mezera v zákoně, spočívající v absenci explicitního zmocnění soudu ke zřízení věcného břemene na vydávaných nemovitostech. Slouží-li totiž § 9 odst. 5 zákona o půdě k zajištění racionálního uspořádání poměrů v okolí převáděných nemovitostí tím, že umožňuje uspokojit nároky oprávněných osob a zároveň garantovat zachování veřejného zájmu na ochraně životního prostředí, jakož i důležitých zájmů vlastníků objektů nacházejících se v blízkosti vydávaného majetku, vedlo by k nesmyslně rigidním následkům, pakliže by soudy pravomocí zřizovat věcná břemena za podmínek citovaného ustanovení nadány nebyly. Jelikož aplikace § 9 odst. 5 zákona o půdě soudům usnadňuje varovat se působení nových bezpráví při nápravě historických majetkových křivd a představuje nástroj k citlivějšímu vyvažování zájmů oprávněných osob na jedné straně a ostatních vlastníků na straně druhé, dospívá Nejvyšší soud k závěru, že soudy v předmětné věci rozebíranou normu interpretovaly přiléhavě, pokud z ní vyvodily své oprávnění zřídit k pozemku parc. č. 1683/9 věcné břemeno ve prospěch vlastníka hlavní budovy rekreačního areálu, v němž se vydávané nemovitosti nacházejí.
Svou další argumentací dovolatelé namítají, že i kdyby soudy v principu disponovaly pravomocí ke zřizování věcných břemen dle § 9 odst. 5 zákona o půdě, v konkrétních okolnostech posuzované kauzy podmínky pro konstituování věcného břemene na vydávaném pozemku splněny nebyly. Dovolací soud již v minulosti judikoval, že věcné břemeno lze v souladu s citovaným ustanovením založit jen k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3761/2009). Vytýkají-li ovšem dovolatelé odvolacímu soudu, že fakticky zřídil věcné břemeno ve prospěch rekreantů ubytovaných v budově č. ev. 100, nikoli tedy v zájmu vlastníka daného objektu, shledává Nejvyšší soud tuto námitku zcela nepřípadnou. Soudy se v řešeném sporu musely při určování rozsahu věcného břemene založeného jejich rozhodnutím s oporou v § 9 odst. 5 zákona o půdě řídit obvyklou hospodářskou potřebou stavby, k jejímuž užitku bylo dané věcné právo konstituováno. Jelikož byl soudy nižších stupňů učiněn závěr, že stavba slouží coby rekreační a ubytovací zařízení, jeví se pochopitelným jejich navazující úsudek, že by znemožnění přístupu hostů obývajících tuto budovu ke břehům přilehlé vodní nádrže Slapy podstatně zhoršilo plnění rekreační funkce vzpomínaného objektu. Věcné břemeno chůze přes pozemek parc. č. 1683/9 tudíž bezpochyby slouží ochraně zájmu účastnice 3. jakožto vlastníka zmiňované budovy a za předpokladu, že bylo toto zatížení vydávaného pozemku možno shledat nezbytným, byl pro jeho zřízení dán podklad v § 9 odst. 5 zákona o půdě.
Zhodnocení nezbytnosti naznačeného omezení vlastnického práva restituentů je přitom značně citlivé na jedinečný skutkový stav každého případu, pročež je dovolací soud toho názoru, že musí soudům nižších stupňů při uvážení řečeného aspektu věci přenechat určitý diskreční prostor a z pozice toliko přezkumné instance by neměl vlastními úsudky nahrazovat jejich úvahy, nelze-li je označit za excesivní či zjevně nepřiléhavé (ze stejných důvodů Nejvyšší soud projevuje zdrženlivost kupříkladu také při zkoumání souladu výkonu práva s dobrými mravy, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, či posuzování určitosti smlouvy, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014). V projednávané kauze však soudům natolik intenzivní pochybení vytknout nelze, neboť se otázkou, zda není myslitelné naplnit zájem účastnice 3. na plném zachování rekreační funkce jejího objektu bez omezení vlastnického práva žalobců, zabývaly, přičemž na základě obeznámení se s poměry v dané lokalitě dovodily, že zřízení sporného věcného břemene chůze k tíži pozemku parc. č. 1683/9 nepředstavuje nepřiměřený zásah do právní sféry žalobců. I s přihlédnutím k faktu, že dosavadní judikatura věcná břemena tohoto druhu nekoncipuje jako bezúplatná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2190/2004), pokládá Nejvyšší soud úvahy, jimiž byla aplikace § 9 odst. 5 zákona o půdě v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu odůvodněna, za akceptovatelné.
Nejvyšší soud si je dobře vědom, že restituční předpisy je třeba vykládat ve světle jejich účelu a smyslu, jímž je alespoň částečné zmírnění křivd napáchaných nedemokratickým režimem, a že v řízeních podle restitučních zákonů musí soudy postupovat v souladu se zákonnými zájmy oprávněných osob (viz např. dovolateli citované nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09). Nelze se však domnívat, že by z uvedeného principu při použití § 9 odst. 5 zákona o půdě vyplývala absolutní přednost zájmů restituentů před právně relevantními zájmy všech ostatních subjektů, neboť citované ustanovení představuje nástroj hledání rozumné rovnováhy mezi nezpochybnitelným zájmem na nápravě historických příkoří a legitimními (právní ochrany hodnými) zájmy ostatních subjektů, jež své poměry uzpůsobily nezřídka dlouhotrvajícímu právnímu stavu předcházejícímu vydání restituovaného majetku.
Se zřetelem k předeslanému Nejvyšší soud v souladu s § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným, zamítl, poněvadž dospěl k závěru, že v mezích uplatněné dovolací argumentace, jíž je při svém přezkumu vázán, je napadený rozsudek věcně správným. Vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. způsobilé ohrozit správnost výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud na základě obsahu spisu nezjistil, přičemž dovolatelé existenci takových procesních nedostatků ani nenamítali.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly účastnici 3. v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy účastnice 3. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 3.400 Kč. Proti každému ze žalobců, již se na předmětu řízení podíleli rovným dílem, jí pak svědčí nárok na zaplacení 425 Kč. Účastníkům 1. a 2. v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu