28 Cdo 677/2008
Datum rozhodnutí: 03.04.2009
Dotčené předpisy:




28 Cdo 677/2008

Rozsudek

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce F. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované L. s. Ž. R., a. s., zastoupené advokátkou, o 9,607.497,60 Kč, vedené o Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 75/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. dubna 2007, č. j. 15 Co 107/2007-196, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. dubna 2007, č.j. 15 Co 107//2007-196, se zrušuje ve výroku označeném I. do výše částky 2.068.709,- Kč i v nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Klatovech rozhodl rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, č. j. 10 C 75/2005-174, o zamítnutí žaloby, jíž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 9.681.731,50 Kč (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobce požadoval zaplacení předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení i náhrady škody. Tyto nároky měly žalobci vzniknout částečně za dobu trvání nájemního vztahu mezi ním a žalovanou, založeného nájemní smlouvou ze dne 7. 6. 1996 o pronájmu nemovitosti v Ž. A. č. p. 24/2 na stavebním pozemku č. 104 v k. ú. Ž., později soudem prohlášenou za absolutně neplatnou, a částečně v důsledku ukončení tohoto nájemního vztahu. Předmětnou nemovitost žalobce užíval až do 31. 12. 2000, kdy nemovitost vyklidil na základě soudního smíru uzavřeného mezi účastníky a schváleného usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. 11. 2000, č. j. 6 C 97/2000-29. Soud prvního stupně na základě skutečnosti, že žalobce své nároky uplatnil až žalobou ze dne 11. 4. 2005 a žalovaná vznesla námitku promlčení, došel k závěru, že žalobci nemohou být vznesené nároky vůči žalované přiznány z důvodu promlčení práva, a žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Klatovech a rozsudkem ze dne 11. 4. 2007, č. j. 15 Co 107/2007 196, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby do částky 2,142.942,90 Kč, v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I), potvrdil výrok o zamítnutí žaloby do částky 7,538.788,60 Kč i výrok o nákladech řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se zvlášť zabýval jednotlivými nároky uplatněnými žalobcem.

V rozsahu, v jakém se nároky žalobce vztahovaly na nájemné zaplacené za dobu od 7. 6. 1996 do 31. 12. 2000, soud dospěl k závěru, že jde o nárok, jenž byl předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 79/2001 a o němž bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 30. 9. 2006, č. j. 6 C 79/2001 431, a proto jeho projednání brání překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o.s.ř. Ke stejnému závěru došel odvolací soud i ohledně nároku na úhradu investic provedených žalobcem do nemovitosti žalované, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 5. 2003, č. j. 6 C 216/2006-44, ve spojením s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 10 Co 614/2003. V rozsahu těchto nároků odvolací soud řízení zastavil.

Nároky, které vyplývaly z údajného neoprávněného jednání žalované, jež vyústilo v povinnost žalobce vyklidit předmětnou nemovitost, posoudil odvolací soud jako nedůvodné vzhledem k tomu, že vyklizení proběhlo na základě soudního smíru schváleného usnesením soudu ze dne 2. 11. 2000, č. j. 6 C 97/2000- 29, a splnění povinnosti uložené soudním rozhodnutím nemůže být považováno za důsledek neoprávněného jednání žalované. Odvolací soud dále uvedl, že pokud by žalobce přesto pociťoval újmu na svých právech v důsledku soudního rozhodnutí o smíru, uplynula by marně lhůta pro jejich uplatnění (nejpozději tři roky po uzavření tohoto smíru) dne 3. 11. 2003 (případně po vyklizení nemovitosti), a jakákoliv práva z něj plynoucí by tak za současného stavu věcí byla promlčena (§ 106 odst. 1 a 2 o. z.). Soud se rovněž zabýval námitkou žalobce, směřující k tomu, že počátek běhu promlčecí doby nastal až v okamžiku, kdy byla Okresním soudem v Klatovech ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 79/2001 poprvé konstatována neplatnost nájemní smlouvy v rozsudku ze dne 30. 9. 2004, č. j. 6 C 79/2001- 431. Odvolací soud došel k závěru, že pokud by byly nároky žalobce důvodné, tak vzhledem k tomu, že je žalobce přímo spojuje s vyklizením nemovitosti, bylo by třeba stanovit okamžik počátku běhu promlčecí doby právě k okamžiku vyklizení nemovitosti, neboť otázka platnosti smlouvy je pro tyto nároky irelevantní. Další tvrzení žalobce, že škoda jemu vzniklá i bezdůvodné obohacení žalované byly zapříčiněny úmyslným jednáním žalované, a měla tak být aplikována desetiletá promlčecí doba, odvolací soud taktéž odmítl, neboť tvrzení bylo uplatněno až v odvolacím řízení a jako nové tvrzení nemůže být způsobilým odvolacím důvodem.

Krajský soud odmítl jako promlčené (§ 106 odst. 1 a 2 o. z.) i další nároky žalobce. Pro nárokovaný ušlý příjem za dobu od září 1999 do září 2000, vzniklý v důsledku údajného neoprávněného jednání žalované, stanovil totiž počátek běhu objektivní promlčecí doby na říjen 2000 a pro náklady, vzniklé žalobci v důsledku potřeby zařízení nových prostor po vyklizení, stanovil počátek běhu doby ke dni vystavení poslední faktury dne 7. 3. 2001. Požadované náklady právního zastoupení ve sporu se žalovanou vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn 6 C 79/2001 posoudil odvolací soud jako nedůvodné i (vzhledem k platbě dne 3. 6. 2002) promlčené.

Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadané rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a důvodnost dovolání je dána nesprávným právním posouzením věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Nesprávného právního posouzení se podle dovolatele odvolací soud dopustil zaujetím názoru, že o nároku plynoucího z placení nájemného žalované v době od 7. 6. 1996 do 31. 12. 2000 bylo rozhodnuto již v jiném řízení, neboť ve shora zmíněné věci bylo sice předmětem sporu i placení nájemného, ale o nároku žalobce přesto nebylo rozhodnuto, a projednání nároku tedy nemůže bránit překážka věci pravomocně rozsouzené.

Dále dovolatel odmítá správnost závěru odvolacího soudu, že v případě nároků souvisejících s náklady a újmou vzniklými vyklizením předmětné nemovitosti na základě uzavřeného soudního smíru jde o plnění povinnosti vyplývající ze soudního rozhodnutí. Dovolatel uvádí, že smír byl uzavřen v době, kdy nebylo zřejmé, zda je nájemní smlouva platná či nikoliv, a byl tedy uzavřen pod vlivem nejistoty. Až dne 30. 9. 2004, kdy Okresní soud v Klatovech konstatoval absolutní neplatnost nájemní smlouvy, bylo podle odvolatele teprve možné dojít k závěru o neoprávněném jednání žalované a uplatnit vůči ní konkrétní nároky. Na základě těchto skutečností dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření odmítla zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s tím, že námitky žalobce jsou pouze skutkového rázu. Dále uvádí, že považuje názor odvolacího soudu o promlčení nároků žalobce za správný, neboť tyto nároky měly vzniknout v důsledku vystěhování dne 31. 12. 2001 bez přímé souvislosti s neplatnou smlouvou. Za důležité pak žalovaná považuje, že se tak dělo na základě soudního smíru. Rovněž se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, dle něhož o nárocích z bezdůvodného obohacení již bylo rozhodnuto v předchozím řízení. Domnívá se, že pokud v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 79/2001 bylo zjištěno, že žalobce zaplatil na nájemném méně, než by činila odpovídající částka tržního nájemného, a bylo mu uloženo uhradit doplatek nájemného jako bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku neplatnosti smlouvy, je zřejmé, že veškeré platby týkající se nájmu předmětných prostor byly již vypořádány a jakýkoliv další nárok žalobce je neoprávněný, neboť rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech pod č. j. 6 C 79/2001 431 tvoří překážku věci rozhodnuté. Tato překážka pak platí i pro nároky žalobce z provedených investic, o nichž již bylo rovněž rozhodnuto. Z uvedených důvodů považuje žalovaná dovolání za nepřípustné i nedůvodné.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.

V rozsahu, tj. v částce 2.068.709,-Kč, v jakém dovolání směřuje proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně do částky 2,142.942,90 Kč a v tomto rozsahu řízení zastaveno, je přípustnost dána ustanovením § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť se v tomto případě jedná o rozhodnutí nemeritorní povahy, pro které zákon stanoví formu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř.), ač je tomto případě obsaženo v rozsudku. V tomto rozsahu je dovolání zároveň i důvodné.

Odvolací soud totiž vyšel z toho, že o nároku z bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy již bylo rozhodnuto v jiném řízení, aniž by se blíže zabýval, v jakém rozsahu bylo skutečně o nároku dovolatele rozhodnuto a tuto skutečnost pak i náležitě zohlednil ve svém rozhodnutí. Zastavení řízení v typově shodných případech je podmíněno tím, že jde skutečně o totožnou pravomocně rozhodnutou věc. Dovolací soud již dříve vymezil, že o stejnou věc se jedná pouze tehdy, jde-li v řízení o tentýž nárok, o němž již soud pravomocně rozhodl, a opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se totožných osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže stejný nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 401, svazek 4, ročník 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 11/1999 pod SJ 119). V projednávané věci však odvolací soud dospěl k závěru, že jde o tentýž nárok, přestože předmětem předchozího řízení vedeného u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 79/2001 a následně i rozhodnutí vydaných v této věci Okresním soudem v Klatovech pod č. j. 6 C 79/2001 431 a Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 12 Co 318/2005 byly nároky z bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku soudem zjištěné absolutní neplatnosti smlouvy pouze za období let 1999 až 2000. Ve věci, projednávané v tomto řízení, se dovolatel domáhá vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě téže neplatné smlouvy, ovšem za dobu od roku 1996 do roku 2000, a proto se tedy nemohlo jednat o tentýž nárok v plné výši. Tímto postupem se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a zároveň se opomenul zabývat vymezením nároku, o němž již mělo být rozhodnuto a který by tedy představoval překážku věci pravomocně rozhodnuté, přičemž zastavil řízení v celém rozsahu nárokovaného bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku absolutní neplatnosti nájemní smlouvy, čímž nedostál své povinnosti vyplývající z § 157 odst. 2 o.s.ř tedy náležitému vypořádání se s tvrzenými skutečnosti a vylíčení úvah, kterými se přitom řídil (tato povinnost, jak vyplývá z ustanovení § 167 odst. 2 o.s.ř., se vztahuje i na rozhodnutí, jimiž soud konstatuje překážku věci rozhodnuté a řízení zastavuje podle § 104 odst. 1. o.s.ř.). Citovaný nedostatek odůvodnění představuje vadu řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1141/2007, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze 3/1994 pod poř. č. 10, ročník 1994), která znemožňuje dovolacímu soudu přezkoumat správnost rozhodnutí podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. i do výše částky, jež mohla být předmětem řízení předchozího. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o zastavení řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o.s.ř.) do plné výše dovoláním napadené částky 2.068.709,-Kč i v závislých nákladových výrocích zrušit a věc vrátit v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3. věta první, o.s.ř.).

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti dalším výrokům krajského soudu. Podmínky přípustnosti dovolání proti výroku rozhodnutí ve věci samé jsou dány ustanovením § 237 o.s.ř., podle jehož odstavce 1 je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé - písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil - písm.b), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam - písm. c).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Posuzovaným výrokem rozsudku potvrdil odvolací soud v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (zamítající žalobu), a proto se lze přípustností tohoto dovolání zabývat toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 1/2005, pod C 3080).

Dovolací soud přitom není oprávněn nacházet otázky zásadního právního významu v přezkoumávaném rozhodnutí sám, z úřední povinnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2463, sešit 28/2004). Pokud dovolatel v dovolání přípustném pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. patřičně nevymezí hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne. Tak je tomu i v posuzovaném případě, neboť žalobce se ve svém dovolání, kromě tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, žádnou právní otázkou, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, nezabývá a pouze zpochybňuje správnost závěrů odvolacího soudu, které se však neodchylují od závěrů Nejvyššího soudu obsažených v jeho předchozích rozhodnutích. Vzhledem k tomu, že nároky, které jsou předmětem dovolání a ohledně nichž nebylo řízení zastaveno, dovozuje žalobce z titulu náhrady škody, která mu vznikla v důsledku vyklizení pronajímané nemovitosti na základě pravomocného soudního smíru schváleného usnesením Okresním soudu v Klatovech ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 6 C 97/2000, opomíjí tím skutečnost, že jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 o.z. je porušení právní povinnosti, které vedlo ke vzniku škody (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1360/2004). Porušení právní povinnosti je pak chápáno jako rozpor toho, jak osoba skutečně jednala a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti, kterou ji ukládá právní předpis nebo jiná právní skutečnost (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2000, sp. zn. 25 Cdo 2387/98). V tomto případě však došlo k vystěhování-vyklizení nemovitosti na základě soudem schváleného smíru, který má tytéž účinky jako rozsudek (§ 99 odst. 3 o.s.ř.), a je tak závazný pro všechny účastníky (§ 159a odst. 1 o.s.ř.), plnění povinností smírem uložených je pak zákonem přímo vyžadováno (§ 160 odst. 1 o.s.ř). Vystěhování tedy bylo realizací soudně uložené povinnosti, a nemůže tudíž představovat jednání v rozporu s právem, které by mohlo založit odpovědnost za škodu bez ohledu na to, že při jeho uzavírání vycházeli účastnící z odlišného skutkového stavu, než jaký byl později soudem v dalším řízení zjištěn. Z uvedených důvodů tak Nejvyšší soud dovolání v rozsahu, v jakém směřovalo proti výroku o věci samé II. rozsudku odvolacího soudu, podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s ř. odmítl. Nad rámec této argumentace se dovolací soud ztotožňuje i s právním názorem odvolacího soudu vtěleném do napadeného rozhodnutí o případném běhu i marném uplynutí promlčecích dob ve smyslu § 106 odst. 1 a 2 o. z.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 3. dubna 2009

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.

předseda senátu