28 Cdo 675/2008
Datum rozhodnutí: 15.04.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 675/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce R. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému hl. m. P., zastoupeném advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 93/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2007, č.j. 18 Co 537/2006-152, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2007, č.j. 18 Co 537/2006-152, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 4. 2006, č.j. 21 C 93/2002-113, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu proto Prahu 6 ze dne 6. 4. 2006, č.j. 21 C 93/2002-113, kterým bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků ve zjednodušené evidenci parcel původu pozemkový katastr (PK), a to parcely č. 177/27 o výměře 585 m2 a parcely č. 177/28 o výměře 616 m2, vše v k.ú. Ř., v současné době zapsány na listě vlastnictví č. 1206 pro k.ú. Ř. u Katastrálního úřadu P.-m. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci ve výši 12.703,- Kč.


Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž oba účastníci byli zapsáni v katastru nemovitostí jako duplicitní vlastníci pozemků p.č. 177/27 a p.č. 177/28 v k.ú. Ř. - žalobce jako závětní dědic po A. F., zemřelé a žalovaný na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. V řízení bylo zjištěno, že v rámci projednávání dědictví po A. F. byl učiněn soupis jmění, mezi kterým byly nemovitosti zapsané v knihovní vložce č. 31, kde se však nenacházely předmětné pozemky p.č. 177/27 a p.č. 177/28. Tyto pozemky totiž byly dne 23. 1. 1934 odepsány z této knihovní vložky a byly založeny nové knihovní vložky č. 427 a č. 428, v nich byly pozemky zapsány, a to až do uzavření pozemkových knih podle zákona č. 22/1964 Sb. V roce 1959 byla na předmětných pozemcích plánována výstavba družstevních bytových jednotek. Následně bylo vydáno územní rozhodnutí, kde do staveniště byly zahrnuty i tyto sporné pozemky, aniž by následně došlo k majetkoprávnímu vypořádání mezi Československým státem


a vlastníkem těchto pozemků formou odprodeje či směny (tj. výkupu).


V projednávané věci, ve které se žalobce domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem podle ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř., shledal odvolací soud aktivní věcnou legitimaci na straně žalobce, neboť ten byl jediným závětním dědicem po zemřelé A. F. a dědictví neodmítl. Naléhavý právní zájem byl dovozován ze snahy o odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí. Odvolací soud též odmítl, že by předmětné pozemky mohly být vydány pouze na základě restitučních předpisů, neboť vlastnictví právních předchůdců žalobce k pozemkům bylo kontinuálně zachováno, o čemž svědčí zápis v pozemkových knihách, resp. v katastru nemovitostí. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že zůstavitelka A. F. byla ke dni své smrti vlastníkem předmětných pozemků a žalovaný jako univerzální závětní dědic po ní dědictví neodmítl, je žaloba na určení vlastnictví žalobce k těmto nemovitostem po právu.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm zásadní právní význam napadeného rozsudku, spočívající v nesprávném právním posouzení otázky aktivní věcné legitimace k podání žaloby. Dovolatel tvrdil, že sporné pozemky nebyly předmětem dědického řízení a žalobce se nemohl stát jejich vlastníkem. Dovolatel měl za to, že odvolací soud řešil otázku převzetí nemovitostí státem ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v rozporu s hmotným právem a judikaturou. Dovolatel zdůraznil, že po postavení obytných domů na pozemcích se žalobce jako jejich vlastník nechoval,


o pozemky se nezajímal a neplatil daně. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že výrok rozsudku ohledně identifikace předmětných parcel není určitý a přesný, neboť tyto parcely v katastru nemovitostí již neexistují a neshodují se ani s existujícími pozemky p.č. 802, 803 a 804 v k.ú. Řepy. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.





Žalobce podal k dovolání písemné vyjádření prostřednictvím advokáta. Zdůraznil, že určovací žalobu podával na základě výzvy katastrálního úřadu a to


z technicko-administrativních důvodů, neboť určením vlastnictví bylo jediným způsobem, jak duplicitní zápis odstranit. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl a žalobci přiznal náklady dovolacího řízení.


Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř). a opřeno o přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu. Uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.


Dovolání je přípustné i důvodné.





Vlastnictví žalobce k předmětným pozemkům bylo zajisté možné nepřímo dovodit z usnesení o projednání dědictví D 2119/60, podle kterého se žalobce stal univerzálním závětním dědicem po zemřelé A. F. Na pozemcích byly následně vystavěny bytové domy, aniž by došlo k vlastnickému vypořádání formou jejich výkupu. Své vlastnictví k pozemkům nyní žalobce dovozuje z existence (duplicitního) zápisu


v katastru nemovitostí; právní předchůdkyně žalobce A. F. prokazatelně vlastnila předmětné pozemky již od roku 1905 (viz. výpis z pozemkové knihy, vložky


č. 31, č. 427 a č. 428).


V současnosti dochází k občasným žalobám, vyprovokovaným duplicitními zápisy¨v katastru nemovitostí. V důsledku nesrovnalostí či nesprávného (protiprávního) postupu státu, resp. organizací vykonávajících jeho úkoly v tehdejší veřejnoprávní sféře společenských vztahů, nezřídka nedošlo k řádnému výkupu všech pozemků, které byly dotčeny výstavbou bytů či tzv. občanské vybavenosti. V katastru tak zůstala zapsána jako vlastník pozemků, nyní již zastavěných účelově určenými stavbami, fyzická osoba; současně však další subjekt - vlastník stavby (zde obec) - využil svého oprávnění k provedení záznamu do katastru na základě zákona č. 172/1991 Sb. ohledně vlastnictví shodných pozemků.


Pak je ovšem nutné právně kvalifikovat způsob, jímž došlo k vynětí pozemků ze sféry faktického užívání fyzických osob, jako odnětí věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. či § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. (tedy restitučních zákonů). Bylo poté na dosud zapsaných vlastnících (jejich právních nástupcích), aby se domáhali nápravy nejspíše cestou finanční náhrady podle citovaných restitučních zákonů vůči příslušnému státnímu orgánu. Pokud tuto možnost nevyužili, nemohou již nyní dohánět absenci restitučního postupu skrze obecné občanskoprávní předpisy.


Judikatura Nejvyššího soudu je v tomto ohledu nyní konstantní. K právní otázce nepřípustného souběhu restitučních a obecných předpisů při uplatňování vlastnických nároků viz zejména rozsudek velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a návazně i stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05. K tomu, že neexistence smlouvy či jiného právního titulu při převzetí (odnětí) věci státem znamená restituční důvod podle výše citovaných ustanovení obou hlavních restitučních zákonů, lze poukázat např. na rozsudky NS sp. zn. 3 Cdon 503/96 (R 9/98), 22 Cdo 615/2002 (Soubor rozhodnutí NS, C 1839), rozsudek velkého senátu NS sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 (R 72/2006).


Nižší instance tedy pochybily, jestliže posoudily věc po stránce právní jinak, než je nyní vyloženo; dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a naplněn je následně i dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto jejich rozsudky podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


V tomto dalším řízení, v němž budou soudy obou stupňů vázány právním názorem Nejvyššího soudu, se rozhodne též o nákladech stran vzniklých v řízení


o dovolání (§ 226 odst. 1, § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 15. dubna 2009


JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.


předseda senátu