28 Cdo 675/2002
Datum rozhodnutí: 30.04.2002
Dotčené předpisy: § 39 předpisu č. 40/1964Sb., § 685 předpisu č. 40/1964Sb., § 710 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 675/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce L. O., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 143/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2001, č.j. 24 Co 282/2001-72, takto:

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 2. 8. 2000 domáhal se žalobce vyklizení bytu blíže popsaného v petitu. Tvrdil, že podle nájemní smlouvy uzavřené s Městem P. zastoupeným D. s.r.o. Příbram jako pronajímatelem uzavřel nájemní smlouvu podle § 685 a násl. o.z., podle níž mu vzniklo právo nájmu na dobu neurčitou od 1. 1. 1992. Od roku 1991 se zdržoval v J. republice, při své cestě do P. v roce 1995 požádal o odprodej bytu. Nebylo mu však vyhověno s tím, že pod domem, v němž se byt nachází, je umístěn kryt sloužící pro potřeby civilní obrany. V roce 2000 se vrátil do vlasti a zjistil, že v jeho bytě se zdržuje žalovaný, ač k tomu nemá platný právní titul.

Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 2. 2001 žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že podle rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytu a protokolu o převzetí bytu ze dne 15. 8. 1989, resp. 16. 8. 1989, se stal uživatelem předmětného bytu. Ten užíval až do konce roku 1991, přičemž zde přihlásil rovněž další osobu slečnu M. Š. Při odjezdu z republiky v roce 1991 uzavřel pak dohodu se žalovaným P. K. o odprodeji vybavení předmětného bytu, a to dne 11. 9. 1991. Fakticky tak v bytě začal bydlet žalovaný se slečnou Š., která posléze v roce 1994 k trvalému pobytu zde přihlásila žalovaného, aniž k tomu měla souhlas uživatele, resp. nájemce bytu (žalobce).

Poté Město P. jako pronajímatel a žalobce L. O. jako nájemce uzavřeli dne 27. 6. 1995 nájemní smlouvu, podle níž v souladu se změnou právní úpravy vzniklo žalobci právo nájmu bytu dnem 1. 1. 1992. Nájemní poměr byl přitom uzavřen na dobu neurčitou. V roce 2000 požádal žalovaný o odprodej bytu do svého vlastnictví. Městská rada dne 4. 2. 2000 rozhodl o přechodu nájmu předmětného bytu z bývalého nájemce L. O. na P. K. , ač v té době nedošlo k zákonnému ukončení nájemního vztahu s dosavadním nájemcem. Poté Město P. jako pronajímatel uzavřelo dne 17. 5. 2000 nájemní smlouvu se žalovaným jako nájemcem. Stejného dne došlo k podpisu protokolu o převzetí bytu a evidenčního listu pro výpočet nájemného.

Při takto zjištěném skutkovém stavu dospěl soud prvního stupně k předběžnému závěru, podle něhož posledně uvedená nájemní smlouva mezi Městem P. a žalovaným trpí absolutní neplatností podle § 39 o.z. Je tomu tak proto, že v době jejího uzavření trval platně předchozí závazek z nájemního vztahu pronajímatele a žalobce. Tento nájemní vztah nebyl ukončen žádným zákonným způsobem. Pak ovšem žalobce užívá předmětný byt bez právního důvodu.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 12. 2002 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně. I podle odvolacího soudu bránil platný nájemní vztah založený mezi pronajímatelem a žalobcem uzavření nové nájemní smlouvy s jiným nájemcem. Nájemní smlouvu ze dne 17. 5. 2000 je proto třeba považovat za neplatnou podle § 39 o.z.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25. 1. 2002.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný zastoupen advokátem, dovolání dne 6. 3. 2002. Přípustnost dovolání opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Vzhledem k době zahájení řízení a datu vydání rozsudku soudem prvního stupně, bylo třeba v této věci aplikovat ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., účinné od 1. 1. 2001. Tomu odpovídal postup odvolacího soudu ve smyslu ustanovení bodu 15 přechodných ustanovení k zmíněné novele. Rovněž dovolací soud byl povinen projednat dovolání žalovaného podle ustanovení uvedené novely o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V tomto směru snášel dovolatel argumenty nesoucí se k tvrzené existenci posledně zmíněné skutkové podstaty uvedené zákonného ustanovení v tom, že:

a) z logiky věci vyplývá, že původní nájemce (žalobce) neměl v úmyslu předmětný byt užívat. Mínil natrvalo vycestovat do J. republiky, do vlasti se nemínil vrátit, čemž odpovídá, že bytové zařízení žalovanému odprodal

b) uzavření nájemní smlouvy mezi Městem P. a žalovaným předcházelo usnesení městské rady ze dne 4. 2. 2000, proti kterému nikdo neprotestoval. Proto žalobce není aktivně legitimován nyní k podání žaloby na vyklizení.

c) soudy nebyly oprávněny za uvedené situace k řešení otázky platnosti uvedené smlouvy v rámci prejudicielního posouzení

d) odvolací soud nebral do úvahy ustanovení § 3 odst. 1 o.z., k čemuž zjištěný skutkový stav poskytoval základ.

Dovolání není přípustné.



Z obsahu odůvodnění odvolacího soudu vcelku srozumitelně a přehledně vyplývá závěr, podle něhož v této věci pronajímatel Město P. uzavřel dne 17. 5. 2000 se žalovaným nájemní smlouvu, ač v té době trvala vázanost pronajímatele vůči žalobci jako nájemci z titulu nájemního vztahu. Ten vznikl prvotně transformací někdejšího práva osobního užívání předmětného bytu z titulu shora zmíněného rozhodnutí o schválení směny bytů a stal se perfektním následným podpisem dohody o převzetí a předání bytu ze dne 16. 8. 1989. V důsledku ustanovení § 871 odst. 1 o.z. změnil se tento vztah užívací na vztah nájmu, který se koncentroval v osobě nájemce (žalobce). Ten v uvedené době byl rozvedený a jeho bývalá manželka ještě před rozvodem byt opustila a nikdy neprojevil zájem se do bytu vrátit. Uvedené skutečnosti byly mezi účastníky nesporné, soudem prvního stupně řádně zjištěné a odvolacím soudem jako správné převzaty.

S tím je v souladu ustanovení nájemní smlouvy ze dne 27. 6. 1995, která má v otázce změny práva osobního užívání na právo nájmu předmětného bytu povahu potvrzení o právním stavu trvajícím mezi účastníky nájemního vztahu, když z platné právní úpravy nevyplývala nutnost uzavírání nové nájemní smlouvy.

Stejně tak nemá dovolací soud důvod odchýlit se od hodnocení věci odvolacím soudem v tom, že z platné právní úpravy nevyplývá možnost automatického zániku nájemního vztahu tím, že nájemce byt případně nemá v úmyslu užívat, resp. jej trvale neužívá. Na podobné situace pamatuje ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) o.z., v platném znění. V tomto ohledu nebylo však ani tvrzeno, tím méně prokázáno, že by pronajímatel před uzavřením smlouvy o nájmu se žalovaným dne 17. 5. 2000 k uplatnění uvedeného výpovědního důvodu přistoupil. Při nyní platné právní úpravě, která stojí na principu smluvního ujednání o nájmu, nikoliv na principu někdejšího administrativního přidělování bytů orgány dřívějších národních výborů, nemohlo ani usnesení městské rady Města P. ze dne 4. 2. 2000 přivodit zánik platně založeného dvoustranného práva nájmu mezi Městem P. a žalobcem.

Pak ovšem výklad zaujatý odvolacím soudem řeší důsledky plynoucí ze standardní aplikace obecných ustanovení občanského zákoníku, jmenovitě § 39 o.z. Nelze mít pochybnosti o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 17. 5. 2000 mezi Městem P. a žalovaným, a to pro právní nemožnost plnění vztahující se k nepřímému předmětu nájemního vztahu. Předmětný byt byl totiž předmětem platně založeného a v té době (a zřejmě i dosud) stále trvajícího nájemního vztahu mezi shodným pronajímatelem a žalobcem.

Posouzení této předběžné otázky přísluší soudu ve smyslu § 135 odst. 1 o.s.ř., když o ní do doby rozhodování soudu nebylo příslušným orgánem pravoplatně rozhodnuto. Důsledky plynoucí z aplikace ustanovení § 126 odst. 1 o.z. analogicky ve vztahu k nájemci bytu (žalobci) vyslovené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tak rovněž odpovídají konstantní judikatuře. Odkaz na ustanovení § 3 odst. 1 o.z. se strany dovolatele je ve sledovaných souvislostech nepřípadný s přihlédnutím ke všem shora uvedeným okolnostem.

Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku, která by z pohledu dovolacího soudu činila jeho rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud proto za použití § 243b odst. 1 o.s.ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. dubna 2002

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu