28 Cdo 674/2006
Datum rozhodnutí: 29.03.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





28 Cdo 674/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobců A) J. H., B) R. H., C) V. H. a D) F. H., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti smluv, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 32/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 1.11.2005, č.j. 35 Co 457/2005-111, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 1.11.2005, č.j. 35 Co 457/2005-111 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 1.3.2005, č.j. 9 C 32/2004-66, kterým byla v odstavci I. zamítnuta žaloba na určení, že smlouvy o postoupení pohledávek ve výši 1.708.489,- Kč a 1.239.297,- Kč ze dne 20.1.1997 uzavřené mezi prvním, druhým, třetím, čtvrtým žalobcem a žalovaným jsou od počátku neplatné. Současně v odstavci II. byla výše uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta žaloba na určení, že smlouva o postoupení pohledávky ve výši 642.444,- Kč ze dne 20.1.1997 uzavřená mezi prvním žalobcem a žalovaným je od počátku neplatná.


Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry s tím, že v daném případě nelze žalovat na určení neplatnosti smluv o postoupení pohledávek ze dne 20.1.1997, neboť žalobci na takovém určení nemají naléhavý právní zájem. Vyslovil, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě není dán tam, kde je možno žalovat na plnění. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod R 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle odvolacího soudu žalobci mohli právo na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář uplatnit proti povinným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tedy proti Střednímu odbornému učilišti v H. a proti Státnímu statku J. a následně poté, co byly dluhy převzaty P. f. ČR, přímo proti P. f. ČR žalobou na plnění. Uzavřel, že zamítá-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, je vyloučeno, aby se současně zabýval věcí samou, tedy otázkou platnosti předmětných smluv.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Vytýkali odvolacímu soudu, že nezohlednil skutečnost, že žalovaný předmětné smlouvy neuzavřel vážně. Podle dovolatelů úmysl účastníků právního vztahu musí skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejich projevem vůle spojeny. V této souvislosti odkazovali na odvolání ze dne 24.3.2005, doplněné dne 15.4.2005. V dovolání tvrdili naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Namítali, že odvolací soud neprovedl výslech svědka a neodročil řízení. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.


Dovolání není přípustné.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


O takový případ v posuzované věci nejde.


S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. To se týká v této věci námitek skutkové povahy, jde tedy o okruh skutečností vymykajících se z rozsahu dovolacího přezkumu. Dovolací soud tak mohl soustředit svou pozornost pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. odpovídá ustálené judikatuře.


Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na určení v této věci bylo závislé na zjištění, zda je v projednávané věci dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výše uvedených smluv o postoupení pohledávek ze dne 20.1.1997. Odvolací soud správně aplikoval v úvahu přicházející ustanovení zákona, jmenovitě § 80 písm. c) o.s.ř. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že nelze shledat naléhavý právní zájem na takovém určení, jestliže je možno žalovat na plnění. Dovolací soud se v projednávané věci nemá důvodu odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, že je-li zamítnuta žaloba na požadované určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, není třeba současně žalobu přezkoumávat po věcné stránce. Pak ovšem posouzení věci odvolacím soudem se opírá o dnes již ustálené závěry soudní praxe. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek, jejichž řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam.


K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle § 229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.


Pro úplnost nutno uvést, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.


Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. března 2006


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu