28 Cdo 672/2003
Datum rozhodnutí: 26.02.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 672/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr.Ludvíka Davida,CSc., o dovolání 1. O. Č., 2. Z. G. a 3. M. O., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 21.1.2003, sp.zn. 17 Co 362/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, pod sp.zn. 7C 238/95 /žalobkyň 1.O. Č., 2.Z. G. a 3.M. O., zastoupených advokátem proti žalovanému Č. s. t. v., o uzavření dohody o vydání věcí/, takto :

I. Dovolání dovolatelek se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhaly žalobou, podanou u soudu 31.10.1995, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání stavby čp. 1125 zimního stadionu s příslušenstvím /vedlejšími stavbami a venkovními úpravami na pozemku parc. č. 1222/, jakož i vedlejších staveb a venkovních úprav na pozemku par. č. 1223 v katastrálním území P. H. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly zapsány v pozemkové knize /ve vložce č. 1931/ pro katastrální území H.-B. ve prospěch veřejné obchodní společnosti Ing. Dr. T. K. a spol., a to jako právo stavby k pozemkům č. 1222 a 1223. Posledními vlastníky uvedené veřejné obchodní společnosti před jejím znárodněním /vyhláškou č. 2560/1949 Úředního listu/ na základě zákona č. 114/1948 Sb. byli Ing. Dr.T. K. a Ing.J. K. Původní žalobkyně M. K. byla dcerou Ing.Dr.K. a další žalobkyně jsou jeho vnučkami a dcerami Ing. J. K., jenž byl synem Ing. Dr. T. K. Dvě ze žalobkyň neměly v roce 1991 trvalý pobyt na území republiky a proto po vydání nálezu č. 164/1994 Sb., učinily výzvu ohledně uvedených nemovitostí, ale žalovaný s. t. v. nárok žalobkyň odmítl.

Žalovaný Č. s. t. v. navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v žalobě uváděný majetek nebyl vlastnictvím fyzických osob, nýbrž osoby právnické veřejné obchodní společnosti. Tato společnost měla jen zapsáno právo stavby na dobu 50 let na základě smlouvy o stavebním právu, které zaniklo po uplynutí uvedené lhůty v roce 1982.

Původní žalobkyně M. K. v průběhu řízení dne 11.5.1997 zemřela a v řízení v této právní věci dále jednaly O. Č., Z. G. a M. O.

Rozsudkem Obvodní soudu pro Prahu 7 z 19.2.2002, čj. 7 C 238/95-60, byla zamítnuta žaloba žalobkyň O. Č., Z. G. a M. O. o vydání spoluvlastnických podílů k nemovitostem pozemkům par. č. 1222 a parc. č. 1223, jež byly zapsány ve vložce č. 1930 pozemkové knihy pro katastrální území H.-B. a to žalobkyni O. Č. ideální polovinou a žalobkyním Z. G. a M. G. jednou ideální čtvrtinou. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo vysloveno, že se zamítá žaloba s návrhem pro případ, že by vydání práva stavby pro jeho zánik nebylo možné, aby soud uložil rozsudkem žalovanému povinnost uzavřít se žalobkyněmi dohodu s tím, že předmětem vydání je stavba čp. 1125 zimní stadion s příslušenstvím, tj. vedlejšími stavbami a venkovními úpravami na pozemku par.č. 1222 v katastrálním území H., jakož i vedlejší stavby a venkovní úpravy na parc.č.1223 v katastrálním území H. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozsudku poukazoval soud prvního stupně na to, že podle ustanovení § 1 zákona č. 86/1912 ř.z. mohl být pozemek zatížen právem ke stavbě, a to jako věcným, zcizitelným a dělitelným právem mít na pozemku nebo pod povrchem půdy stavbu. Podle ustanovení § 3 zákona č. 86/1912 ř.z. nemohlo být právo ke stavbě zřízeno na méně než 30 let a ne více než 50 let. Podle ustanovení § 6 zákona č. 86/1912 ř.z. se právo ke stavbě pokládalo za nemovitou věc a stavba nabytá nebo zřízená z práva ke stavbě za příslušenství práva k pozemku, pokud nebylo ve smlouvě uvedeno nic jiného. Právo stavby, zřízené podle zákona č. 86/1912 ř.z., v sobě zahrnovalo vlastnické právo ke stavbě jako příslušenství práva ke stavbě a také právo požívání k pozemku, na němž se stavba již nacházela nebo měla být zřízena. Předpokladem vzniku vlastnického práva ke stavbě, jakož i požívacího práva k pozemku, bylo předchozí zřízení práva ke stavbě podle ustanovení § 1 zákona č. 86/1912 ř.z. Podle názoru soudu prvního stupně z uvedeného ustanovení vyplývá, že stavba či pozemek, na něž se vztahoval režim zákona č. 86/1912 ř.z., by mohly podléhat vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. za předpokladu, že by předmětem tohoto vydání mohlo být také samotné právo ke stavbě.

Soud prvního stupně v této souvislosti vyslovoval názor, že v zákoně č. 87/1991 Sb. použitý pojem věc je nutno vykládat podle občanského zákoníku; podle ustanovení § 118 odst.1 občanského zákoníku jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci a pokud to jejich podstata připouští, pak práva nebo jiné majetkové hodnoty. Jestliže podle zákona č. 87/1991 Sb. mohou být vydány pouze věci, nemůže vydání podle tohoto zákona podléhat ani stavba na pozemek k němuž svědčilo právo stavby, byť tato stavba existuje v současné době, neboť tu nelze obnovit vlastnické právo ke stavbě bez současné existence práva stavby. Ze stejného důvodu nelze žalobkyním vydat ani právo požívání k pozemku.

Soud prvního stupně se zabýval i námitkou žalovaného, že žalobkyně nejsou oprávněnými osobami k jimi uváděné stavbě, která přešla do vlastnictví státu, nebyla původně ve vlastnictví fyzické osoby, nýbrž osoby právnické a byl toho názoru, že veřejná obchodní společnost neměla ve smyslu článku 85 zákona č. 1/1863 ř.z. /všeobecného zákoníku obchodního/ právní subjektivitu, nýbrž byla jen sdružením dvou nebo více osob provozujících obchodní živnost pod společnou firmou. Soud prvního stupně byl toho názoru, že právní předchůdci žalobkyň byli vlastníky zimního stadionu /objektu čp.1125 v katastrálním území H./. Soud prvního stupně neshledal také žádného důvodu k zastavení řízení, jak to navrhoval žalovaný.

S poukazem na tyto uváděné důvody soud prvního stupně žalobu žalobkyň zamítl.

O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 19.2.2002 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 21.2.2003, sp.zn. 17 Co 362/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že podle výsledků v řízení provedeného dokazování považuje odvolací soud za prokázáno, že byla k věcem, uvedeným v žalobě žalobkyň, zřízeno podle zákona č. 86/1912 ř.z. právo stavby smlouvou, uzavřenou mezi veřejnou obchodní společností Ing. Dr. T. K. a spol. a městem P. 31.10.1932 na dobu do 14.12.1982 a že vyhláškou ministra průmyslu z 20.12.1949 č. 2560/1949 Úředního listu byl znárodněn zestátněním podnik Ing. Dr. T. K. a spol. provozovaný pod označením Z. stadion v P. N..

Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně vycházel z toho, že předpokladem vzniku a trvání vlastnického práva byla ve smyslu ustanovení zákona č. 86/1912 ř.z. existence práva ke stavbě. Vlastnické právo ke stavbě tu nemohlo samostatně existovat. Přitom v daném případě bylo právo ke stavbě podle uváděného právního předpisu zřízeno na 50 let ode dne vkladu práva do pozemkové knihy, což v tomto případě bylo od 14.12.1932 do 14.12.1982. Zákon č. 86/1912 ř.z. byl zrušen zákonem č. 88/1947 Sb., který nabyl účinnosti dne 10.7.1947. I podle tohoto zákona č. 88/1947 Sb. bylo právo stavby právem věcným, mohlo být zřízeno jako právo dočasné a považovalo se za věc nemovitou; po zániku práva stavby připadla stavba vlastníku stavby.

Podle ustanovení § 564 zákona č. 141/1950 Sb. zůstaly právní poměry týkající se práva stavby, založené před 1.1.1951, nedotčeny a bylo možné na ně použít ustanovení zákona č. 88/1947 Sb.

Podle ustanovení § 854 občanského zákoníku /zákona č. 40/1964 Sb./ se řídí ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1.4.1964/pokud tímto zákonem nebylo stanoveno jinak/; institut práva stavby zákon č. 40/1964 Sb. již neměl a nemá. Právní vztah mezi vlastníkem pozemku a subjektem oprávněným ke stavbě /stavebníkem/ by tedy v uvedeném smyslu zanikl uplynutím stanovené doby s tím důsledkem, že vlastníkem stavby by byl vlastník pozemku a oprávněnému ke stavbě /stavebníkovi/ by náležela náhrada stanovená buď ve smlouvě nebo v zákoně /§ 9 zákona č. 86/1912 ř.z. a § 16 zákona č. 88/1947 Sb./.

V daném případě znárodněním byla veřejné obchodní společnosti odňata nemovitá věc, a to právo stavby, jehož příslušenstvím /součástí/ byla stavba. Účastníci smlouvy z roku 1932 si ujednali, že po zániku práva stavby připadnou veškeré stavby a zařízení stadionu do vlastnictví vlastníka pozemku bez jakékoli náhrady. Smluvená náhrada měla být poskytnuta jen za neodepsané nebo neumořené strojové zařízení, movitý inventář, zásobu hmot a zboží. Právo stavby, založené smlouvou, by tu zaniklo uplynutím doby ke dni 15.12.1982 /i kdyby nedošlo k uvedenému znárodnění/; v důsledku toho by nemohlo trvat ani právo obdobné právu vlastnickému ke stavbě a požívací právo k pozemkům, za nichž stavba a její příslušenství stály. Stavebník by býval měl v době zániku práva stavby uplynutím doby vůči vlastníku pozemku právo jen na náhradu movitých věcí ve smlouvě specifikovaných; vlastníkem stavby by se nestal. Naproti tomu právním titulem k nabytí stavby vlastníkem pozemku by tu bylo uplynutí stanovené doby, tj. jiná skutečnost stanovená zákonem.

Odvolací soud považoval za správné závěry soudu prvního stupně, že nelze vydat podle zákona č. 87/1991 Sb. právo stavby. Nelze tu však vydat ani stavbu, neboť ze zákona o mimosoudních rehabilitacích nelze obnovení nebo založení vlastnického práva dovodit bez toho, že by bylo obnoveno nebo založeno i právo stavby, jehož byla stavba v daném případě příslušenstvím, popřípadě součástí. Již z tohoto důvodu bylo tedy nutno bez dalšího dokazování a objasňování jiných okolností žalobu žalobkyň zamítnout. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst.1 a § 142 odst.1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 28.1.2003 a dovolání ze strany žalobkyň bylo předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 28.2.2003, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst.1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolatelky navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měla za to, že je jejich dovolání přípustné, protože rozhodnutím odvolacího soudu je tu řešena otázka, která má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a jde o věc dosud neřešenou . Jako dovolací důvod dovolatelky uplatňovaly, že rozhodntuí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelky jsou v tomto případě toho názoru, že tu samotným zánikem práva stavby dnem 15.12.1982 /po uplynutí 50leté doby, na kterou bylo zřízeno/ by jim náležela náhrada stanovená ve smlouvě nebo v zákoně, protože jsou právními nástupci stavebníka, tedy oprávněného ke stavbě. V době znárodnění /v roce 1949/ byli právní předchůdci žalobkyň vlastníky stavby zřízené na pozemcích parc. č. 1222 a parc. č. 1223 v katastrálním území H.-B., přičemž právo stavby bylo pouze podmínkou pro to, aby stavba jako samostatná věc mohla být na uvedeném pozemku zřízena, a to jako nezbytná náležitost vzniku a případně i existence vlastnického práva ke stavbě. Stavebník mohl po dobu práva stavby se stavbou nakládat, byť současně nakládal i s právem stavby; tutéž možnost měl i vlastník pozemku. Jak lze dovozovat ze zákona č. 86/1912 ř.z i ze zákona č. 141/1950 Sb., mohl být jak na pozemek, tak stavbu vedena exekuce; mohla být tedy předmětem výkonu rozhodnutí.

Právo stavby se mohlo uzavírat na dobu 80 let a uplynutím doby, na kterou bylo právo stavby zřízeno, se stavba stávala automaticky vlastnictvím vlastníka pozemku, což bylo originárním způsobem nabytí vlastnictví. Jestliže zákonem č. 40/1964 Sb. došlo ke zrušení práva stavby, potom zanikl tento způsob originárního nabytí vlastnictví a stavba zůstala i po uplynutí doby, na kterou platilo právo stavby, ve vlastnictví toho, kdo ji postavil, nebo toho, kdo se stal právním nástupcem stavebníka. Byla-li stavba odňata při vyvlastnění nebo znárodnění, znamenalo to, že stavba byla odňata stavebníkovi a nikoli vlastníku pozemku, když tu už odpadl uvedený důvod nabytí vlastnictví. Vyvlastněním stavby tu byl postižen stavebník a vyvlastněním pozemku byl postižen vlastník pozemku; nárok na vrácení toho, co bylo odňato, tu náleží bez ohledu na to, zda vlastnictví ke stavbě v době vyvlastnění bylo subsumováno v právu stavby, či existovalo samostatně.

Žalovaný Č. s. t. v. ve svém vyjádření k dovolání žalobkyň měl za to, že soudy obou stupňů při svém rozhodování v této právní věci nepochybily; věc posoudily shodně s právním závěrem obsaženým v rozsudku dovolacího soudu z 9.2.1999 /2 Cdon 1110/97 Nejvyššího soudu/, vydaném k dovolání podanému proti rozsudku odvolacího soudu v právní věci sp.zn. 8 C 85/92 Obvodního soudu pro Prahu 7, v níž bylo rozhodováno o žalobě žalobkyň O. Č. a M. K. proti žalovaným městu P., Městské části P. a Ústřednímu výboru Č. S. t. v. o uzavření dohody o vydání z. stadionu v P., N. /čp. 1125/ a pozemků parc.č.1222 a 1223 hřiště stadionu v katastrálním území H.

Při posuzování dovolání žalobkyň vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona platí o pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb./ tj. před 1.1.2001/, nestanoví-li tento zákon jinak /jako je tomu např. v bodech 15 a 17 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb./.

Dovolání dovolatelek směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení /odvolacím soudem/ rozsudku soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil /jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst.1 písm.b) občanského soudního řádu/. Bylo proto možné posoudit přípustnost dovolání dovolatelek pouze podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně v této právní věci /sp.zn. 7 C 238/95 Obvodního soudu pro Prahu 7/ bylo již poukázáno na rozhodnutí dovolacího soudu /Nejvyššího soudu, 2 Cdon 1110/97/, které bylo vydáno v právní věci sp. zn. 8 C 85/92 Obvodního soudu pro Prahu 7/ a v níž byla projednávána žaloba o vydání z. stadionu v P., N. budovy č. 1125 a pozemků par.č. 1222 a 1223 hřiště stadionu , tedy nemovitostí, na něž je poukazováno i v této právní věci /sp.zn. 7 C 238/95 Obvodního soudu pro Prahu 7/.

Ve zmíněném rozsudku dovolacího soudu z 9.2.1999, 2 Cdon 1110/97 Nejvyššího soudu, byl vysloven tento právní závěr: Nepokládá-li na rozdíl od právní úpravy účinné v době zřízení stavebního práva /v daném případě v roce 1932/ současná právní úprava platná v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. právo za věc a přitom předmětem vydání podle uvedeného zákona mohou být pouze věci, nelze právo /v daném případě stavební právo zřízené podle zákona č. 86/1912 ř.z./ vydat ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a v této souvislosti je nerozhodné, že ustanovením § 6 zákona č. 86/1912 ř.z. bylo toto právo prohlášeno za nemovitou věc. Nelze-li ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. vydat stavební právo, zřízené podle zákona č. 86/1912 ř.z. a nemůže vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. podléhat ani stavba na pozemku zřízená, byť existuje i v současně době, neboť nelze obnovit podle zákona č.87/1991 Sb. právo ke stavbě bez současné existence stavebního práva. Nemůže obstát argumentace, že i v případě zániku stavebního práva /v daném případě v roce 1982/ lze vydat existující stavbu .

Z téhož právního názoru vycházel odvolací soud i ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, takže nemohl dovolací soud přisvědčit názoru, že by odvolací soud řešil ve svém rozhodnutí otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Dovolací soud i v této věci vychází z již citovaného právního názoru, obsaženého v rozhodnutí dovolacího soudu z 9.2.1999 /2 Cdon 1110/97 Nejvyššího soudu/, takže nepřisvědčil ani názoru, že by tu rozsudek odvolacího soudu řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nešlo tu samozřejmě ani o otázku, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Za těchto uvedených okolností bylo tedy třeba konstatovat, že tu nejsou splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c/ a odst.3 občanského soudního řádu. Proto dovolací soud přikročil k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení § 243b odst.5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného

Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. února 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu