28 Cdo 670/2007
Datum rozhodnutí: 20.03.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 670/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ivy Brožové ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované A. P., a.s., o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 58/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 31. 8. 2006, č.j. 15 Co 155/2006-144, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31.8.2006, č.j. 15 Co 155/2006-144, potvrdil rozsudek ze dne 12.12.2005, č.j. 5 C 58/2005-99, jímž Okresní soud v Pelhřimově (soud prvního stupně) zamítl žalobu požadující určení, že smlouva o pronájmu stravovacího zařízení uzavřená mezi účastníky dne 1. 10. 1992 (dále jen nájemní smlouva ) je neplatná; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, na jejichž základě dospěl k týmž právním závěrům. Uvedl, že určovací žalobou podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na takovém určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a není proto opodstatněna tam, kde již k porušení právního vztahu nebo práva došlo a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění. Soud uzavřel, že za situace, kdy se žalobce domáhá určení, že nájemní smlouva je absolutně neplatná, aby v případě takového určení mohl po žalované požadovat navrácení investic, které do pronajatého zařízení učinil, nemá žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť k tvrzenému konkrétnímu porušení práva či právního vztahu mezi účastníky již došlo a žalobce se může domáhat např. náhrady škody či vydání bezdůvodného obohacení, což ostatně také učinil. V takovém řízení může být případná neplatnost nájemní smlouvy řešena jako předběžná otázka. Z tohoto důvodu se soud již nezabýval ostatními námitkami uplatněnými žalobou.


Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v potvrzujícím výroku a ve výroku o nákladech odvolacího řízení žalované dovoláním (doplněným podáním žalobci ustanoveného zástupce dne 18. 1. 2007), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který se soustředil pouze na zkoumání naléhavého právního zájmu. Žalobce opakuje námitky vznesené již v odvolacím řízení; uvádí, že žalovaný úmyslně nepožádal o udělení souhlasu k pronájmu nebytových prostor Městský úřad v P., v důsledku čehož je smlouva o pronájmu stravovacího zařízení neplatná. Podotýká, že na tom nic nemění skutečnost, že ustanovení § 3 odst. 2 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb. bylo zrušeno s účinností od 3. 12 .1999 zákonem č. 302/99. Dovolatel usuzuje, že žaloba 5 C 58/2005 má v celém svém rozsahu velmi významnou preventivní povahu a pokud bude potvrzena, splní svůj základní účel, a to poskytne právní ochranu žalobci. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.


Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí nikoli na posouzení otázky meritorní povahy, tj. dovolatelem tvrzené absence souhlasu příslušného obecního úřadu jako důvodu neplatnosti nájemní smlouvy podle hmotného práva, nýbrž na závěru, že z hlediska procesních ustanovení (konkrétně § 80 písm. c/ o.s.ř.) není v této věci dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Dovolací přezkum se tímto otevírá výlučně pro posouzení správnosti uvedeného právního závěru odvolacího soudu; tento závěr však dovolatel ve svém dovolání zpochybnil pouze blíže neodůvodněnou námitkou, že žaloba má významnou preventivní povahu a pokud bude potvrzena, splní svůj základní účel, a to poskytne právní ochranu žalobci . V čem konkrétně by preventivní povaha žaloby a právní ochrana žalobce měla spočívat, však dovolatel neuvádí; naopak v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je srozumitelně a přesvědčivě vyloženo, proč požadované určení preventivní funkci nemůže plnit, je tudíž nezpůsobilé poskytnout žalobci efektivní ochranu jeho práv. Tyto závěry jsou pak rovněž v souladu s ustálenou judikaturou k posouzení naléhavého právního zájmu, ke vztahu žaloby na určení a žaloby na plnění, jakož i k možnosti soudu zabývat se věcně neplatností smlouvy, je-li žaloba na určení této neplatnosti zamítána z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu (srov. např. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972 a č. 68/2001, nebo rozhodnutí uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 21/1997).


Z vyjádření dovolatele, že dovolání podává proti výrokům I. a II. napadeného rozsudku, vyplývá, že dovolání směřuje rovněž proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.


Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).


Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; ve zbývající části dovolání směruje proti rozhodnutí o nákladech řízení, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Žalobce sice z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).


Podle § 148 odst. 1 ve spojení s § 243b odst. 5 věta první o.s.ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Proti žalované stát toto právo nemá, protože žalovaná byla ve věci úspěšná. Pokud se jedná o žalobce, bylo mu v průběhu řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu a z tohoto důvodu dovolací soud rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady státu vzniknou v souvislosti s ustanovením zástupce žalobci pro dovolací řízení, o jehož odměně a náhradě výdajů rozhodne i za dovolací řízení soud prvního stupně.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 20. března 2007


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu