28 Cdo 665/2012
Datum rozhodnutí: 17.09.2012
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 657 obč. zák., § 126 o. s. ř.




28 Cdo 665/2012
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. D. R. , bytem v B., zastoupeného JUDr. Ilonou Třískovou, advokátkou se sídlem v Brně, Tišnovská 167, proti žalovaným 1. D. N. , bytem v B., 2. R. N. , bytem ve F.-M., a 3. D. N. , bytem v B., zastoupeným JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 798/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 49 Co 384/2007-188, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 1. 2012, č. j. 49 Co 384/2007-218, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 37.254,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Petra Poledníka. O d ů v o d n ě n í :


Poté, co jeho rozsudky byly podvakráte zrušeny odvolacím soudem, Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 29. 6. 2007, č. j. 3 C 798/95-138, uložil 1. žalované a právnímu předchůdci 2. a 3. žalovaného zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 500.000,- Kč s příslušenstvím v rozhodnutí blíže specifikovaným (výrok I.), ve zbytku požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud vyšel ze zjištění, že žalovaní manželé I. N. (jenž v průběhu odvolacího řízení zemřel, pročež Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 26. 3. 2010, č. j. 49 Co 384/2007-157, o tom, že v řízení namísto něj bude pokračováno s jeho dědici, tj. 1. žalovanou a 2. a 3. žalovaným) a D. N. uzavřeli se žalobcem a Z. P. dne 14. 10. 1992 smlouvu nazvanou Smlouvu o budoucí smlouvě , na základě níž jim byla poskytnuta částka 1,000.000,- Kč na koupi nemovitostí. Dle smlouvy mělo jít o půjčku poskytnutou manželům N. (ve smlouvě označeným jako zavázaným ) Z. P. a žalobcem (dle smlouvy oprávněnými ). Ve smlouvě byl sjednán závazek manželů N. po registraci kupní smlouvy na nemovitosti ve smlouvě uvedené převést na oprávněné ideální polovinu těchto nemovitostí a zbývající část dluhu ve výši 500.000,- Kč vrátit do třiceti dnů od uzavření smlouvy s tím, že nebude-li dluh v této lhůtě vrácen, přejde na oprávněné i druhá polovina nemovitostí. K převodu spoluvlastnického podílu na oprávněné následně nedošlo a dne 4. 9. 1996 byla ideální polovina nemovitostí prodána Z. P. Spornou se v daném případě jevila především otázka, zda celá částka byla manželům Novákovým poskytnuta Z. P., jemuž byla následně dle tvrzení žalovaných vrácena, nebo zda byla poskytnuta žalobcem a Z. P. rovným dílem. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k názoru, že žalobce skutečně žalovaným předal částku 500.000,- Kč. Uzavřenou Smlouvu o smlouvě budoucí soud přitom vyložil tak, že se jedná o smlouvu smíšenou, obsahující jednak smlouvu o půjčce, na jejímž základě Z. P. a žalobce poskytli manželům Novákovým půjčku ve výši 500.000,- Kč, a jednak smlouvu o smlouvě budoucí, na jejímž základě byla manželům Novákovým poskytnuta částka 500.000,- Kč jako záloha na budoucí koupi spoluvlastnického podílu na nemovitostech. Skutečnost, že smlouva nebyla podepsána žalovanou D. N., není v daném případě rozhodující, neboť část představující smlouvu o půjčce je smlouvou neformální a účastníci se dohodli na jejích podstatných náležitostech, a v části týkající se plnění na budoucí koupi spoluvlastnického podílu má poskytnuté plnění povahu zálohy na nerealizovanou koupi, kterou je třeba posuzovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Soud tedy věc posoudil dle § 657, § 451, § 456 a § 512 obč. zák. a uzavřel, že žalovaným vznikla povinnost vrátit žalobci poskytnutou půjčku ve výši 250.000,- Kč a dále zálohu na neuskutečněnou koupi spoluvlastnického podílu na nemovitosti ve výši dalších 250.000,- Kč s tím, že žalobce je oprávněn požadovat po žalovaných polovinu plnění poskytnutého oběma věřiteli. Na základě těchto úvah tedy soud shledal žalobu vyjma části požadavku na úrok z prodlení důvodnou.
K odvolání žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 12. 11. 2010, č. j. 49 Co 384/2007-188, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 1. 2012, č. j. 49 Co 384/2007-218, změnil ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud navázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, zhodnotil jeho posouzení Smlouvy o smlouvě budoucí jako v zásadě správné. Zdůraznil však, že tato smlouva ve své písemné formě nemohla nabýt účinnosti, neboť nebyla podepsána D. N. jako její účastnicí. Tvrdí-li žalobce, že ze smlouvy bylo přesto plněno, a domáhá-li se poskytnutí plnění z této smlouvy, je třeba nárok z půjčky posuzovat jako nárok ze smlouvy uzavřené konkludentními projevy vůle jejích účastníků, zatímco nárok na vrácení částky poskytnuté na úhradu kupní ceny spoluvlastnického podílu, k jehož budoucímu převodu se manželé N. zavázali, nelze z takové smlouvy dovozovat, jelikož smlouva o smlouvě budoucí uzavřená v jiné než písemné formě by byla absolutně neplatná. Přes dílčí pochybení v právním posouzení věci však soud prvního stupně dle soudu odvolacího správně konstatoval, že se částečně jedná o plnění ze smlouvy a částečně o plnění z bezdůvodného obohacení. Jelikož v případě půjčky jde o reálný kontrakt, jehož pojmovým znakem je předání věci, je žalobce uplatňující nárok z tohoto vztahu povinen tvrdit a prokazovat, že předmět půjčky dlužníkovi odevzdal. Taktéž v případě bezdůvodného obohacení je třeba, aby žalobce doložil vznik majetkového prospěchu na straně žalovaných spočívajícího v přijetí plnění. Pro posouzení důvodnosti obou nároků je tedy rozhodující, zda žalobce manželům N. částku 500.000,- Kč skutečně odevzdal. Odvolací soud zopakoval důkazy vztahující se k zodpovězení této otázky. Po opětovném provedení účastnických výpovědí konstatoval, že z nich nelze učinit žádná relevantní skutková zjištění k otázce, zda sporná částka byla předána žalobcem nebo jeho tehdejším partnerem v podnikání Z. P., neboť výpovědi účastníků jsou v tomto zcela protichůdné. Zopakováním svědecké výpovědi Z. P. odvolací soud zjistil, že svědek poskytl I. N. a D. N. pro účely koupě nemovitosti peněžitou půjčku, která mu byla následně vrácena, v celkové výši 1.000.000,- Kč, přičemž částku 500.000,- Kč jim předal dne 13. 10. 1992 a dalších 500.000,- Kč dne 14. 10. 1992. Odvolací soud připustil, že k důkazu předložený právní rozbor JUDr. T. ze dne 26. 5. 1993 nekoresponduje s obsahem výpovědi svědka P., nicméně z toho nelze usuzovat, že by svědek vypovídal vědomě nepravdivě. Další provedené důkazy přitom nepřinesly žádné relevantní poznatky, z čehož odvolací soud dovodil, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by odevzdal manželům N. spornou částku, pročež je třeba žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Poukázal předně na vadu výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v němž byla povinnost nahradit náklady řízení uložena na místo žalobci žalovaným. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že z provedeného dokazování vzal za prokázané něco, co z důkazů vůbec nevyplynulo, a naopak vůbec nezohlednil to, co důkazy zjevně prokázaly. Postup soudu, jenž po osmnácti letech od skutku předvolal svědky, aniž řešil jejich věrohodnost, aby naplnil formální předpoklady pro změnu rozhodnutí soudu I. stupně, dovolatel označil za účelově procesně formální. Dovolatel zrekapituloval okolnosti, za nichž došlo k uzavření smlouvy, z níž dovozuje svůj nárok, jakož i dosavadní průběh řízení včetně provedeného dokazování. Pochybení odvolacího soudu spatřuje i v tom, že po osmnácti letech od předmětného skutku zopakoval výslechy svědků a účastníků, přestože účastníci a svědci byli ve věci opakovaně vyslechnuti soudem nalézacím, který se ve svém rozhodnutí náležitě vypořádal s věrohodností výpovědí svědků i účastníků a řádně zdůvodnil své stanovisko o nevěrohodnosti výpovědi svědka Z. P. Ze zcela formálně provedeného výslechu při jednání odvolacího soudu byla dle dovolatele zřejmá snaha předsedkyně senátu ovlivňovat řízení tím, že zejména ve vztahu k žalobci nerespektovala právo účastníka na to, aby mohl na soudem položenou otázku souvisle odpovědět, a aby byl přerušován a byly mu kladeny další doplňující otázky teprve v případě nejasné a nesrozumitelné odpovědi. Předsedkyně senátu jeho projev manipulovala, upravovala a znevěrohodňovala, zatímco svědkovi P. ponechala možnost odříkat zjevně připravené odpovědi na její otázky. Otázky, jež chtěl svědkovi položit dovolatel, pak nebyly soudem připuštěny, přestože svědek se ve své výpovědi dostal do rozporu se svými předchozími výpověďmi u soudu prvního stupně, kde byl opakovaně vyslechnut pro svá rozdílná tvrzení a protichůdné výpovědi účastníků. Dovolatel dále ocitoval dle něj rozhodné ujednání ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 14. 10. 1992, na což navázal rozborem podstatných částí výpovědí dokládajících, že žalovaní od něj obdrželi, tak jak bylo přepokládáno smlouvou o smlouvě budoucí, částku 500.000,- Kč. Dovolatel dále připomněl svůj v řízení vznesený návrh na připojení spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 100/2003 (v daném řízení byl řešen nárok dovolatele vůči žalovaným na zaplacení ceny rekonstrukce nemovitosti zakoupené žalovanými), jímž zamýšlel doložit, že žalovaní jednají účelově a ve shodě se svědkem P. s cílem krátit nároky dovolatele. Dovolatel rovněž poukázal na rozpory obsažené ve výpovědi svědka P. učiněné před odvolacím soudem. Neopomněl také připomenout, že žalovaní zpočátku nikdy neuváděli, že by jim dovolatel peníze nepůjčil, bránili se pouze tvrzením, že dlužná částka byla uhrazena Z. P. S tímto a dalšími protichůdnými tvrzeními se odvolací soud vůbec nevypořádal a založil své rozhodnutí na pouhé spekulaci postrádající oporu v provedeném dokazování, aniž by se blíže zabýval předchozími řízeními a v nich učiněnými závěry. Dovolatel odvolacímu soudu vytknul, že nezohlednil možný prospěch svědka Z. P. nebo jeho manželky z celého případu, ačkoli jejich zainteresovanost na věci dokládají ve spisu založené listiny. Závěrem dovolatel uvedl, že důvodnost dovolání dovozuje z ustanovení § 241a odst. 2 i odst. 3 o. s. ř., a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání zpochybnili opodstatnění námitek žalobce a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
K vytýkanému pochybení odvolacího soudu spočívajícímu v záměně procesních stran v nákladovém výroku jeho rozsudku je třeba uvést, že tento nedostatek byl již odstraněn opravným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 1. 2012, č. j. 49 Co 384/2007-218.
Dále je na místě připomenout, že na naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. (k němuž směřuje podstatná část námitek dovolatele), tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze usuzovat tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo odporuje-li ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 841/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4421/2007, a k hodnocení svědecké výpovědi srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005). V projednávané věci přitom závěry odvolacího soudu, dle nichž provedené důkazy nedokládají tvrzení žalobce, že manželům N. odevzdal spornou částku, nelze pokládat v rámci naznačených mezí dovolacího přezkumu za nepřiměřené či nesouladné s provedeným dokazováním. Třebaže by bylo možno připustit, že delší časový odstup od události, o níž je svědky vypovídáno, může negativně ovlivnit rozsah či přesnost informací, jež lze od svědka získat, není důvodu se domnívat, že by je v základních bodech zcela převrátil. Nelze přitom přehlédnout, že svědek Z. P., jehož výpověď byla pro závěry odvolacího soudu klíčová, již na jednání před soudem prvního stupně dne 12. 11. 1997 (dle protokolu na č. l. 33) či dne 16. 2. 2000 (dle protokolu na č. l. 52 p. v.) uvedl, že manželům N. poskytl celou částku 1,000.000,- Kč, nehledě na to, že zúčastněnými bylo očekáváno, že polovina této částky bude poskytnuta žalobcem. Toto tvrzení je přitom souladné se zaprotokolovanými výpověďmi manželů N. učiněnými již v rámci řízení před soudem prvního stupně (srov. výpovědi D. N. na č. l. 15 p. v. a I. N. na č. l. 16 p. v. učiněné na jednání soudu prvního stupně dne 10. 9. 1997). Není rovněž důvodu cokoliv vytýkat úvaze odvolacího soudu, že ač k důkazu předložený právní rozbor JUDr. T. zcela nekoresponduje s výpovědí svědka P., nelze z toho bez dalšího dovodit nepravdivost jeho výpovědi. Nelze ostatně ztrácet ze zřetele, že důkazní břemeno o tom, že se žalovaní na úkor žalobce bezdůvodně obohatili (tj. že od něj získali peněžní obnos na nerealizovanou koupi), spočívá na bedrech žalobce. Zpochybnění důkazů jeho tvrzení vyvracejících by pak samo o sobě nemohlo být postačující pro to, aby bylo možno jeho tvrzení přitakat. Poukazuje-li tedy dovolatel ve svém dovolání na okolnosti způsobilé zpochybnit hodnověrnost důkazů, na nichž spočívá závěr odvolacího soudu, že peníze byly manželům N. poskytnuty osobou odlišnou od žalobce, přehlíží, že tyto skutečnosti by jen stěží byly samy o sobě způsobilé dovodit pro úspěch dovolatele ve věci nutný, dostatečně důkazně podložený skutkový závěr, že peníze žalovaným předal on a tato částka mu nebyla vrácena (k otázce důkazního břemene v případě smlouvy o půjčce srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006, v případě bezdůvodného obohacení např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5031/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 501/2010). Ač polemika dovolatele se skutkovými závěry odvolacího soudu je značně obsáhlá, postrádá označení zjištění a konkrétních důkazů dokládajících právě ony rozhodné skutečnosti pro závěr, že se žalovaní bezdůvodně obohatili na jeho úkor a že mu nevrátili jím poskytnuté plnění z titulu smlouvy o půjčce (k tomu je možno pro úplnost podotknout, že závěr, že vztah mezi účastníky je třeba posoudit částečně jako vztah z bezdůvodného obohacení a částečně jako vztah ze smlouvy o půjčce, dovolatel nikterak argumentačně nerozporuje). Za daných okolností tedy není důvodu pro to, aby byl dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. shledán naplněným. S ohledem na předestřené úvahy je zřejmé, že rovněž není třeba pokládat za důvodnou námitku žalobce týkající se nepřipojení spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 Cm 100/2003 k návrhu dovolatele, neboť z jeho návrhu bylo zřejmé, že ani tímto spisem neměla být doložena pro věc stěžejní okolnost, tedy kým byla žalovaným předmětná částka poskytnuta.
Pochybnosti o správnosti rozhodnutí odvolacího soudu přitom nejsou způsobilé vyvolat ani výtky žalobce stran postupu předsedkyně senátu odvolacího soudu při projednávání věci. Měl-li dovolatel za to, že předsedkyně senátu není zcela nestranná, nic mu nebránilo způsobem předvídaným v § 15a o. s. ř. uplatnit námitku podjatosti. Neučinil-li tak, není za dané procesní situace a v souladu s naposled citovaným ustanovením prostoru proto, aby bylo zkoumáno, jak bude níže uvedeno, zda mohl být dovolatel poškozen zaujatým jednáním předsedkyně senátu stranící (dle mínění dovolatele) způsobem vedení výslechu účastníků a svědků žalované straně. Je na předsedovi senátu, tedy osobě bezprostředně obeznámené s průběhem řízení, aby zvolil s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem optimální způsob provádění důkazů, tedy i způsob vedení výslechu, činí-li tak v intencích ustanovení § 126 o. s. ř. Není důvodu spatřovat pochybení v tom, rozhodne-li se dát některé z vyslýchaných osob větší prostor pro souvislé vylíčení skutečností vztahujících se k předmětu řízení, zatímco u jiné se spíše rozhodne klást doplňující otázky. Domnívá-li se ostatně jedna ze stran, že předsedou senátu nebyly položeny veškeré relevantní otázky, má možnost vznést otázku sama, a případně takto doplnit skutková zjištění o skutečnostech, jež pokládá za podstatné. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem se přitom nikterak nepodává, že by žalobci nebyl dán prostor pro vylíčení veškerých rozhodných skutečností z jeho pohledu či že by mu nebylo umožněno klást otázky svědku P. (naopak, dle protokolu o jednání je zřejmé, že zástupkyně žalobce svědkovi položila řadu otázek, aniž by v tomto byla jakkoliv omezována odvolacím soudem). Pokud se snad dovolatel cítil být poškozen způsobem, jakým jsou jeho sdělení či vznášené otázky a poskytnuté odpovědi zachyceny v protokolu, mohl se bránit námitkami proti protokolaci srov. § 40 odst. 8 o. s. ř., což však neučinil. V dovolatelem tvrzených pochybeních odvolacího soudu tedy nelze spatřovat nedostatek, který by bylo možno považovat za zakládající dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy vadu řízení způsobilou ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci, k jehož naplnění patrně dovolatel svými tvrzeními směroval.
V případě přípustného dovolání se Nejvyšší soud z úřední povinnosti zabývá i tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel ovšem ve svém dovolání vyjma výše rozebraných tvrzených nedostatků žádnou další procesní vadu odvolacímu soudu nevytýká a ani ze spisu se naznačené vady nepodávají. Dovoláním tedy nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozsudku odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 30.745,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 (srov. čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.), a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby (podání vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 37.254,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. září 2012

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu