28 Cdo 661/2013
Datum rozhodnutí: 06.08.2013
Dotčené předpisy: § 154 odst. 1 o. s. ř., § 451 obč. zák.




28 Cdo 661/2013


ROZSUDEK


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobců a) E. O., b) M. O., oba zastoupeni JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalovaným 1) J. B., 2) MUDr. T. B., oba zastoupeni JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 8, o zaplacení 138.042,- Kč , vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 375/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. října 2012, č.j. 56 Co 561/2011-602, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. října 2012, č. j. 56 Co 561/2011-602, v části výroku I., jíž bylo 1. žalovanému uloženo, aby žalobci a) zaplatil 103.532,- Kč, a v nákladových výrocích III. až V. ve vztahu mezi žalobcem a) a 1. žalovaným, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. února 2011, č. j. 16 C 375/2007-568, v části výroku I., jíž bylo 1. žalovanému uloženo, aby žalobci a) zaplatil 103.532,- Kč, a v nákladových výrocích IV. až VI. ve vztahu mezi žalobcem a) a 1. žalovaným, se ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. II. 2. žalovaná je povinna nahradit žalobcům, každému rovným dílem, k rukám JUDr. Jaroslava Vovsíka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady dovolacího řízení ve výši 5.566,- Kč.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 2. 2. 2011, č.j. 16 C 375/2007-568, uložil 1. žalovanému, aby žalobci a) zaplatil 130.087,- Kč (výrok I.). Výrokem II. žalované zavázal, aby žalobcům společně a nerozdílně zaplatili 43.362,- Kč. V části o zaplacení dalších 4.547,- Kč žalobu zamítl (výrok III.). Výroky IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jsou spoluvlastníky domu čp. 295 na parcele č. 551 a uvedené parcely, vše v katastrálním území a obci Plzeň (dále jen předmětné nemovitosti ). Tři ideální osminy předmětných nemovitostí vlastní žalobce a), jedna ideální osmina je ve společném jmění žalobců, tři ideální osminy vlastní 1. žalovaný a jedna ideální osmina je ve společném jmění žalovaných. V období let 1999 až 2001 účastníci řízení užívali předmětné nemovitosti v rozsahu odpovídajícím velikosti jejich spoluvlastnických podílů, vyjma prostor restaurace nacházející se v prvním nadzemním podlaží domu, která byla výlučně užívána žalovanými. Obvyklé nájemné za užívání této restaurace odpovídalo v roce 1999 částce 127.016,- Kč, v roce 2000 částce 129.700,- Kč a v roce 2001 částce 134.700,- Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že se žalovaní užíváním restaurace nad rámec svého spoluvlastnického podílu (bez dohody či většinového rozhodnutí spoluvlastníků či rozhodnutí soudu) na úkor žalobců bezdůvodně obohatili (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ). Výše tohoto bezdůvodného obohacení přitom se zřetelem k velikosti spoluvlastnických podílů účastníků (každá z procesních stran vlastní celkem jednu ideální polovinu nemovitostí) odpovídá jedné polovině obvyklého nájemného za užívání restaurace (§ 458 odst. 1 obč. zák.). K námitce promlčení vznesené žalovanými ovšem soud prvního stupně nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2000 do 25. 4. 2000 a za období od 1. 1. 2001 do 2. 1. 2001 shledal promlčeným. Uzavřel proto, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení lze žalobcům přiznat toliko ve výši 174.955,- Kč. Jelikož žalovaní důvodně vznesli námitku započtení nutných výdajů vynaložených nad rámec spoluvlastnického podílu na údržbu předmětných nemovitostí, jež v nepromlčené výši činily 1.506,- Kč, dospěl soud prvního stupně k závěru, že straně žalující lze vůči žalovaným přisoudit nárok na zaplacení celkové částky 173.449,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce a) byl vlastníkem tří ideálních osmin předmětných nemovitostí a další ideální osmina tvořila součást společného jmění žalobců jakožto manželů, uložil soud prvního stupně 1. žalovanému (rovněž vlastníku tří ideálních osmin předmětných nemovitostí), aby žalobci a) zaplatil 130.087,- Kč, a oběma žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobcům dalších 43.362,- Kč. Vzhledem k okolnosti, že na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 3. 2004, č.j. 16 C 339/2000-249, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 56 Co 315/2004, jež byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 772/2005, posléze zrušeny, na úhradu uplatněného nároku 1. žalovaný žalobci a) již zaplatil 120.220,- Kč a žalovaní žalobcům již zaplatili 40.073,- Kč, aniž by uvedené částky po zrušení přisuzujících rozsudků byly vráceny, soud prvního stupně k zaplacení těchto částek neurčil žádnou lhůtu. V části o zaplacení dalších 4.547,- Kč soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že 1. žalovanému uložil, aby žalobci a) zaplatil toliko 103.532,- Kč, a v části o zaplacení 16.688,- Kč 1. žalovaným žalobci a) žalobu zamítl. V části, jíž bylo 1. žalovanému uloženo, aby žalobci a) zaplatil dalších 9.868,- Kč, odvolací soud výrok I. rozsudku soudu prvního stupně zrušil (výrok I.). Ve výroku II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil, aby žalobcům společně a nerozdílně zaplatili toliko 34.510,- Kč, a v části o zaplacení 5.563,- Kč žalovanými žalobcům žalobu zamítl. V části, jíž bylo žalovaným uloženo, aby žalobcům zaplatili dalších 3.289,- Kč, odvolací soud výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zrušil (výrok II.). Výroky III. až V. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dovodil ovšem, že po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 772/2005, zůstal předmětem řízení pouze nárok žalobce a) vůči 1. žalovanému na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 120.220,- Kč a nárok žalobců vůči žalovaným na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 40.073,- Kč. Vzhledem k uvedené skutečnosti a okolnosti, že nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení je co do částky 20.745,- Kč promlčen, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci a) lze vůči 1. žalovanému přiznat právo na zaplacení toliko částky 103.532,- Kč a žalobcům vůči žalovaným lze takto přiznat pouze právo na zaplacení částky 34.510,- Kč. Ve zbývajících částech odvolací soud žalobu zamítl, eventuálně, rozhodoval-li soud prvního stupně nad rámec předmětu řízení, jeho rozsudek zrušil. Vzhledem k okolnosti, že žalovaní přisouzené částky na základě pravomocných rozsudků zrušených shora citovaným rozsudkem dovolacího soudu žalobcům již zaplatili, aniž dosud došlo k jejich vrácení, odvolací soud k zaplacení uvedených částek rovněž neurčil žádnou lhůtu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř. Co do důvodů měli za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítali, že se odvolací soud v rozporu se závěry vyjádřenými ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 772/2005, nezabýval rozsahem, v němž účastníci řízení užívali předmětný dům jako celek, ale vyšel pouze ze způsobu užívání nebytových prostor v prvním nadzemním podlaží domu. Uváděli, že nebytové prostory v přízemí domu užívá pouze 1. žalovaný, přičemž plocha restaurace, kterou provozuje, má výměru 156,81 m2, zatímco celková výměra veškerých prostor v domě činí 1.182 m2. Zpochybňovali přitom závěr odvolacího soudu, že pronajaté byty nacházející se v předmětném domě jsou účastníky řízení spravovány společně a společně jsou užívány též ostatní prostory v domě i pozemek s domem související a stavby na něm postavené. Dovolatelé odvolacímu soudu rovněž vytýkali, že rozhodoval o změněném nároku žalobců, aniž rozhodl o změně žaloby. Změnu žaloby přitom, odkazujíce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 100/2003, spatřovali v tom, že zatímco žalobci svůj nárok původně odůvodňovali toliko tím, že žalovaní coby podíloví spoluvlastníci jedné ideální poloviny předmětného domu užívali výlučně jeho první nadzemní podlaží, po zrušujícím rozsudku dovolacího soudu počali svůj nárok odvozovat od skutečnosti, že žalovaní užívají nad rámec svých spoluvlastnických podílů předmětné nemovitosti jako celek. Dovolatelé dále namítali, že odvolací soud při svém rozhodování nevycházel ze skutkového stavu existujícího ke dni vyhlášení svého rozsudku, neboť náležitě nezohlednil okolnost, že přisouzené částky byly žalobcům již uhrazeny. Dovolatelé zpochybňovali též správnost nákladových výroků napadeného rozsudku. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

O potvrzující rozsudek odvolacího soudu jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně jako soud prvního stupně. Okolnosti, zda formálně rozhodl podle § 220 odst. 1 o. s. ř. nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř., popřípadě podle § 219a o. s. ř., ani to, jak formuloval výrok svého rozsudku, tu nejsou samy o sobě významné. Jelikož odvolací soud v dovoláním napadené části svého rozsudku, jíž bylo uloženo 1. žalovanému, aby žalobci a) zaplatil částku 103.532,- Kč, a žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobcům částku 34.510,- Kč, posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně jako soud prvního stupně (soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalující strana má vůči straně žalované nárok na zaplacení uvedených částek z důvodu užívání společné věci žalovanou stranou nad rámec spoluvlastnického podílu), přičemž soud prvního stupně o těchto nárocích v uvedeném rozsahu rozhodl shodně i rozsudkem ze dne 10. 6. 2009, č.j. 16 C 375/2007-496 (žalobci a/ přiznal vůči 1. žalovanému nárok na zaplacení 120.220,- Kč a žalobcům vůči žalovaným nárok na zaplacení 40.073,- Kč), jenž předcházel zrušujícímu usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 3. 2010, č.j. 56 Co 573/2009-536 (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), jde bez ohledu na formulaci výroku v uvedeném rozsahu o rozsudek potvrzující. Proti napadené části rozsudku odvolacího soudu tak může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání lze posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

V části, jíž byl odvolacím soudem takto potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalovaným uloženo, aby žalobcům společně a nerozdílně zaplatili 34.510,- Kč, přitom dovolání bez dalšího přípustné není, neboť výše tohoto samostatného nároku nepřevyšuje 50.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Přípustné není ani dovolání směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000).

Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

V části týkající se nároku žalobce a) na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 103.532,- Kč 1. žalovaným pak Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud otázku vázanosti stavem existujícím ke dni vyhlášení rozsudku ve vztahu ke splnění dluhu na základě rozsudku, jenž byl posléze zrušen, vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dospěl k závěru, že plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno, se může stát bezdůvodným obohacením. Domáhá-li se pak vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1331, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, či rozsudek téhož soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011). Je-li tedy pravomocný a vykonatelný rozsudek následně zrušen, nemůže soud při novém projednání věci mimo jiné pominout okolnost, že podle tohoto rozsudku bylo poskytnuto plnění. Musí být přitom vzato v úvahu, že pro rozhodnutí soudu je rozhodný stav v době vyhlášení jeho rozsudku (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.). Dospěje-li soud k závěru, že uplatněný nárok je opodstatněný, musí na plnění, které úspěšnému účastníku řízení náleží, zaúčtovat plnění poskytnuté podle vykonatelného rozsudku, jenž byl posléze zrušen. Plnění, na něž má úspěšný účastník řízení nárok, pak lze přiznat jen v takovém rozsahu, v jakém dosud nebylo uhrazeno; bylo-li uhrazeno zcela, je to důvodem k zamítnutí žaloby. Uvedené závěry přitom ničeho nemění na procesně ekonomickém zájmu úspěšného účastníka řízení na tom, aby o jeho nároku bylo rozhodnuto a aby se tak ukázalo, zda uplatněný nárok opravdu má (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1758/2002).

Jestliže tedy v projednávané věci 1. žalovaný na základě pravomocného a vykonatelného deklaratorního rozsudku soudu, jenž byl posléze zrušen, zaplatil žalobci a) přisouzenou částku, bylo nutno uvedenou okolnost zohlednit při novém projednání věci. Byla-li tedy uplatňovaná pohledávka ve výši 103.532,- Kč již uhrazena, měl odvolací soud, vycházeje ze stavu existujícího ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), žalobu zamítnout, a to i tehdy, dospěl-li k závěru, že nárok je opodstatněný. Přiznal-li odvolací soud svým rozsudkem naopak žalobci a) právo na zaplacení předmětné pohledávky, ačkoliv již byla uhrazena, založil tím bez ohledu na to, zda určil lhůtu k plnění či nikoliv (srov. § 261a odst. 2 o. s. ř. stanovící fikci třídenní lhůty ke splnění uložené povinnosti), nepřípustně exekuční titul k jejímu opětovnému vymáhání. Závěry odvolacího soudu tudíž z uvedeného hlediska neobstojí.

K ostatním dovolacím námitkám dlužno dodat následující. Výtky dovolatele, že se odvolací soud nezabýval rozsahem, v němž byly účastníky řízení coby podílovými spoluvlastníky v rozhodném období užívány předmětné nemovitosti jako celek, důvodné nejsou. Odvolací soud naopak přesvědčivě a logicky vysvětlil, na základě kterých skutkových okolností (společný pronájem části předmětných nemovitostí, jejich částečná neobsazenost apod.) dospěl k závěru, že žalovaná strana v důsledku provozování restaurace v prvním nadzemním podlaží domu užívala společné nemovitosti jako celek nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Zpochybňuje-li dovolatel skutkové závěry odvolacího soudu o rozsahu a způsobu užívání předmětných nemovitostí, nezbývá než dodat, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) v případě dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatnit nelze. K námitkám dovolatele, poměřujícím rozsah podlahové plochy provozované restaurace s podlahovou plochou zbývajících částí společného domu, lze přitom pouze na okraj uvést, že otázku, zda některý z podílových spoluvlastníků užívá společnou nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nelze posuzovat pouze na základě porovnání výměry podlahových ploch užívaných tím kterým ze spoluvlastníků, nýbrž je třeba ji hodnotit též se zřetelem k ostatním skutkovým okolnostem, zejména kvalitě prostor užívaných jednotlivými spoluvlastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, č. seš. 2, pod R 17/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2999/2012).

Vytýká-li dovolatel, že skutkové vymezení způsobu a rozsahu užívání předmětných nemovitostí jako celku jednotlivými spoluvlastníky provedené žalobci po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu představuje změnu žaloby, sluší se uvést, že dle ustálené judikatury dovolacího soudu doplnění žaloby o vylíčení skutkových okolností odůvodňujících uplatněný nárok z hlediska hypotézy hmotněprávní normy dopadající na daný případ změnu žaloby nepředstavuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 78/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, publikované v časopise Soudní judikatura, č. sešitu 7/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1032/2012). Jestliže tedy žalobce a) domáhající se konkrétního peněžitého plnění z titulu užívání prvního nadzemního podlaží společného domu žalovanými ve vymezeném období nad rámec spoluvlastnického podílu se zřetelem k hmotněprávní kvalifikaci nároku dovolacím soudem doplní svá skutková tvrzení o vylíčení způsobu a rozsahu užívání společných nemovitostí jako celku jednotlivými spoluvlastníky, o změnu žaloby nejde. Dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 100/2003, pak na posuzovaný případ zcela nedopadá, neboť neřeší otázku vylíčení skutkových tvrzení z hlediska hmotněprávních norem upravujících majetkový prospěch získaný užíváním společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu, nýbrž otázku skutkového vymezení nároku na plnění ze smlouvy o dílo a eventuálně též z bezdůvodného obohacení pro případ, že smlouva nebyla uzavřena.

Jelikož ovšem právní posouzení věci odvolacím soudem (jak rozebráno výše) správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v části, jíž bylo 1. žalovanému uloženo, aby žalobci a) zaplatil 103.532,- Kč, a v souvisejících nákladových výrocích III. až V. ve vztahu mezi žalobcem a) a 1. žalovaným zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v uvedeném rozsahu i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.). V části, jíž odvolací soud zamítl žalobu o zaplacení 16.688,- Kč 1. žalovaným žalobci a) a o zaplacení 5.563,- Kč žalovanými žalobcům i v částech, v nichž byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, zůstal rozsudek odvolacího soudu podaným dovoláním (dle jeho obsahu) nedotčen.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a 1. žalovaným (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).

Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. je pak 2. žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto a pro níž se tímto řízení končí, povinna nahradit žalobcům účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za 2 úkony právní služby (vyjádření ve věci - § 11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., dále jen advokátní tarif ) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 34.510,- Kč (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 2.500,- Kč (§ 7 bod 5 advokátního tarifu), dále snížené o 20 % vzhledem k zastupování více osob (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu). Odměna advokáta tak činí 4.000,- Kč. Paušální náhrada hotových výdajů advokáta dosahuje částky 600,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Součástí nákladů je též 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto 2. žalované uložil, aby žalobcům, každému rovným dílem, nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 5.566,- Kč.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. srpna 2013

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu