28 Cdo 660/2002
Datum rozhodnutí: 11.06.2002
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 660/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání Ing. V. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 15.1.2002, sp.zn. 1 Co 161/2001, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 11 C 45/98 (žalobce Ing. D. G., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. V. P., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu dne 9.11.1998 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalovanému bylo uloženo zaslat do 15 dnů od právní moci rozsudku omluvný dopis žalobci ve znění: Při řešení záležitosti úhrady daně z nemovitosti, kterou žalobce musel zaplatit v roce 1998 na základě výzvy Finančního úřadu České Budějovice tomuto úřadu jako ředitel firmy E., s.r.o., P., jsem opakovaně v roce 1998 v telefonických i osobních rozhovorech s pracovníky T. A., s.r.o., a T. P., a.s., i v rozhovoru s právním zástupcem firmy T. A., s.r.o., použil vůči Vaší osobě urážlivých výroků tím, že jsem se těchto pracovníků (osob) ptal, zda vědí, u jakého (popřípadě pro jakého) darebáka či grázla a zloděje pracují. Tyto výroky jsem použil vědomě za situace, kdy jsem věděl, že od roku 1997 nejste společníkem firmy E., s.r.o., ani nejste jednatelem této společnosti a ani jste nebyl dlužníkem daně z převodu nemovitostí. Za tyto urážlivé výroky vůči Vaší osobě se Vám tímto omlouvám . Žalobce se dále domáhal, aby žalovaný zajistil na svůj náklad do 30 dnů od právní moci rozsudku soudu odvysílání omluvy žalobci Ing. D. G. v České televizi; omluva by měla být odvysílána na programu ČT 1 v době mezi 19.15 hodin až d 22.00 hodin ve znění: Dne 7.9.1998 byla v ČT 1 v pořadu Nadoraz odvysílána ve 22.55 hodin reportáž s názvem Zákon s ručením omezeným . Reportáž byla zaměřena zejména na osobu Ing. D. G. z P. a týkala se rovněž skutečnosti, že jsem jako ručitel musel v roce 1998 zaplatit daň z převodu nemovitostí za firmu E., s.r.o., kde do roku 1997 působil Ing. G. jako jeden z jednatelů firmy. Podklady a vyjádření pro tuto reportáž jsem poskytl redaktorovi České televize sám, aniž bych si ověřoval jejich pravdiovst. V reportáži bylo proto odvysíláno nepravdivé tvrzení o tom, že Ing. G. je neplatič daní, má dalších 10 firem a v době, kdy prodával svoji firmu E., s.r.o., se dostavil do firmy v Č. a převážel odtud 1 milion Kč tržeb včetně tržeb firmy v době prodeje a přitom si jezdí v Mercedesu. Žádný z těchto údajů není pravdivý. Za to, že jsem tímto svým jednáním poškodil dobré jméno Ing. G., se tímto Ing. G. omlouvám . Žalobce se posléze domáhal, aby žalovanému bylo uloženo poskytnout žalobci peněžní zadostiučinění 500.000,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu, neboť podle jeho přesvědčení nejsou splněny zákonné předpoklady, se kterými zákon spojuje ochranu osobnostních práv.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o žalobě žalobce rozsudkem z 20.12.1999, čj. 11 C 45/98-63, jímž bylo žalobě vyhověno co do žalobního návrhu na uložení povinnosti k zaslání omluvného dopisu a co do odvysílání textu omluvy žalobci v České televizi. Byl však zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci peněžité zadostiučinění částkou 500.000,- Kč. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 11.525,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 11.4.2000, sp.zn. 1 Co 68/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta v celém rozsahu. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.300,- Kč a na náhradu nákladů řízení odvolacího 5.090,- Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K dovolání žalobce však Nejvyšší soud rozsudkem z 26.4.2001, 25 Cdo 106/2001, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze z 11.4.2000, sp. zn. 1 Co 68/2001, ve výroku, týkajícím se požadavku na zaslání omluvného dopisu a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Pokud šlo o výrok, jímž byl odvolacím soudem změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti zajistit odvysílání textu omluvy v České televizi, zamítl dovolací soud dovolání, přičemž v této souvislosti rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo vytknuto odvolacímu soudu, že při svém rozhodování ohledně žalobcem požadované písemné omluvy dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, přičemž však vycházel jen ze svědeckých výpovědí, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, a tyto výpovědi odvolací soud si přehodnotil, aniž tyto důkazy sám opakoval. Bylo proto řízení, týkající se žalobcem uplatněného nároku na přiznání práva na písemnou omluvu žalobci od žalovaného poznamenáno vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto rozsahu byl rozsudek odvolacího soudu dovolacím soudem zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení vynesl Vrchní soud v Praze rozsudek z 15.1.2002, sp. zn. 1 Co 161/2001, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vztahu k omluvnému dopisu ve znění: Žalovaný je povinen do 15 dnů od právní moci rozsudku zaslat žalobci na adresu T. A., s.r.o., omluvný dopis ve znění: Při řešení záležitosti úhrady daně z nemovitostí, kterou musel žalobce zaplatit v roce 1998 na základě výzvy Finančního úřadu České Budějovice tomuto úřadu jako ručitel firmy E., s.r.o., P., jsem v roce 1998 v telefonickém rozhovoru s pracovnicí firmy T. A., s.r.o., se sídlem v P., použil vůči Vaší osobě urážlivého výroku tím, že jsem se této pracovnice ptal, zda ví, u jakého zloděje pracuje. Za tento urážlivý výrok vůči Vaší osobě se Vám tímto omlouvám . Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba, aby znění omluvy obsahovala i slova opakovaně , i osobních , T. P., a.s. , jakož i v rozhovoru s právním zástupcem firmy T. A., s.r.o. , resp. osob , resp. pro jakého darebáka či grázla a jakož i . Tyto výroky jsem použil vědomě za situace, kdy jsem věděl, že od roku 1997 nejste společníkem firmy E., s.r.o., ani nejste jednatelem této společnosti a ani jste nebyl dlužníkem daně z převodu nemovitostí .

Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.150,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.680,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po doplnění řízení dospěl odvolací soud k částečně odchylnému skutkovému zjištění. Má za doloženo, že ve vztahu k žalobci žalovaný použil výrazy zloděj a grázl , a to v telefonickém rozhovoru se svědkyní J. B., zaměstnankyní společnosti T. A. Uvedené výroky je třeba považovat za hrubě urážlivé; žalovaný si přitom byl vědom toho, že v této době již žalobce nebyl jednatelem společnosti, která měla daň z převodu nemovitostí uhradit. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že uvedené výroky je třeba z objektivního pohledu považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, chráněných ustanovením § 11 občanského zákoníku, a je třeba dovodit odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 13 občanského zákoníku. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrdil (§ 219 občanského soudního řádu) a zčásti jej změnil (§ 220 občanského soudního řádu).

Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 15.2.2002 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 13.3.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval ty důvody, jež jsou uvedeny v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolatel zdůrazňoval, že důvodnost žaloby žalobce dovodil odvolací soud pouze na základě výpovědi svědkyně J. B., která nikdy žalovaného neviděla a vycházela jen z telefonického rozhovoru, o němž byla přesvědčena, že se uskutečnil se žalovaným; takovýto rozhovor však žalovaný popíral a popírá; uvedená svědkyně byla kromě toho zaměstnankyní společnosti T. D., s.r.o., a nikoli společnosti T. A., s.r.o., jíž má být zaslán soudem uložený omluvný dopis.

Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu, že výrokem svého rozsudku žalobní návrh žalobce zcela změnil, aniž by žalobce učinil svým procesním úkonem takovou změnu; nemohl tedy soud měnit obsah žalobního návrhu, nýbrž buď žalobnímu návrhu v plném rozsahu vyhovět nebo jej zamítnout.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Také v bodu 15 přechodných ustanovení citovaného zákona je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001) a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů.

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V tomto rozsahu dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatele.

Dovolatel uplatňoval, že řízení v daném případě je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 243 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu v již citovaném znění) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu v tomtéž znění).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 (později odst. 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 2 (později odst. 3) písm. a) až d) občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu nemohou být vady nebo omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno, co ve spise vůbec není, ale také jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) tehdy, když soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).

U neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti jde o jednání proti osobní a mravní integritě fyzické osoby, snižující její důstojnost, vážnost a čest, o jednání, které z hlediska vztahu občana k ostatním spoluobčanům ohrožuje jeho postavení a uplatnění ve společnosti (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 103/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).

Neoprávněným zásahem je zásadně každé nepravdivé tvrzení anebo obvinění, které zasahuje práva chráněná ustanoveními § 11 a násl. občanského zákoníku (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 172).

Z těchto uveřejněných právních závěrů, které jsou podle názoru dovolacího soudu použitelné i v tomto případě, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele.

Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není (srov. již shora citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani výtky dovolatele proti rozhodnutí odvolacího soudu nemají povahu výtek ohledně vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale jde o výtky vad při hodnocení důkazů; výtky tohoto druhu nejsou zakotveny jako dovolací důvod.

Jestliže soud navrženému přiměřenému zadostiučinění formou písemné omluvy zčásti vyhoví a zčásti nevyhoví, nejde tu o překročení návrhu účastníka řízení nebo o přisouzení něčeho jiného ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 občanského soudního řádu.

Výroky, které byly v řízení u soudů obou stupňů doloženy (podle provedených důkazů a jejich zhodnocení ve smyslu ustanovení § 132 občanského soudního řádu) mají povahu nepravdivých tvrzení a obvinění zasahujících práva fyzických osob, chráněná ustanoveními § 11 a násl. občanského zákoníku.

Nemohl proto dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně náhrady nákladů řízení vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) ustanovení § 150 téhož právního předpisu o možnosti nepřiznat náhradu nákladů řízení i účastníku řízení, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci a k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího jen procesní vyjádření žalobce učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 11. června 2002

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu