28 Cdo 657/2015
Datum rozhodnutí: 01.09.2015
Dotčené předpisy: § 451 odst. 2 obč. zák., § 585 obč. zák., § 17 předpisu č. 219/2000Sb.




28 Cdo 657/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyň a) CS TRADING s.r.o. , IČ 001 49 314, se sídlem v Žebráku, Větrná 429, a b) LIGNA a.s. , IČ 000 00 914, se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Vodičkova 791/41, obou zastoupených JUDr. Janem Krouským, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 19.884.793,43 Kč s příslušenstvím a 4.880.907,29 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 395/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2013, č. j. 29 Co 166/2013-388, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2013, č. j. 29 Co 166/2013-388, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 30 C 395/2006-355, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 30 C 395/2006-355, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 19.884.793,43 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a žalobkyni b) částku 4.880.907,29 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se domáhaly označených částek na základě dohody o narovnání, kterou měly být vypořádány jejich nároky vůči žalované vyplývající ze skutečnosti, že mezi Českou republiku a žalobkyně (respektive další podnikatelské subjekty) byly v letech 1996 až 1999 rozdělovány splátky konsolidovaného dluhu Indonéské republiky podle nesprávně stanoveného klíče, čímž se žalovaná na jejich úkor bezdůvodně obohatila. Soud žalobkyním přitakal s tím, že ústní dohodou o narovnání uzavřenou v roce 2005 účastníci řízení vskutku upravili své sporné právní vztahy z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Žalovaná sice namítala, že tvrzená dohoda o narovnání dle § 585 obč. zák. by v souladu s § 17 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 219/2000 Sb. ), musela mít pod sankcí absolutní neplatnosti písemnou formu s podpisy stran umístěnými na jedné listině, soud však dovodil, že finanční částky získané státem bez právního důvodu nejsou hodnotami, jež by mu náležely, a dispozice s nimi tudíž nepodléhají zvláštnímu režimu nakládání se státním majetkem zakotvenému v zákoně č. 219/2000 Sb., nemluvě navíc o tom, že žalovaná v souladu s dohodou, kterou nyní zpochybňuje, již částečně plnila. Soud rovněž vyloučil, že by v době uzavření dohody o narovnání byly nároky žalobkyň promlčeny (což by rovněž vedlo k nutnosti učinit daný právní úkon písemně), přičemž aplikoval desetiletou objektivní promlčecí dobu podle § 107 odst. 2 obč. zák., neboť konstatoval, že žalovaná měla ještě před rozdělením poslední splátky indonéského dluhu informace, na jejichž základě jí muselo být zřejmé, že se na úkor žalobkyň bezdůvodně obohacuje. Z předeslaných důvodů bylo třeba žalobě vyhovět.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2013, č. j. 29 Co 166/2013-388, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalované ve výrocích I. i II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. je změnil, pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení, jinak je i v tomto výroku potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud aproboval skutkový závěr soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání, kterou žalovaná splnila pouze částečně, žalobkyně se proto po právu domáhají rozdílu mezi tím, co jim bylo vyplaceno a co jim podle dohody vyplaceno být mělo. V podrobnostech pak odkázal na právní úvahy obvodního soudu, s nimiž se plně ztotožnil.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jež pokládá za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), zdůrazňujíc, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že bezdůvodné obohacení spočívá ve zvýšení aktiv či snížení pasiv obohaceného. Pakliže soudy nižších stupňů dovodily, že požadované peněžní prostředky nebyly v majetku státu, nemůže být stát pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení, neb na úkor žalobkyň nezískal žádný majetkový prospěch. Pokud naopak tyto peníze byly majetkem České republiky (což koresponduje širšímu chápání majetku státu prosazovanému dovolatelkou), dopadal na dispozice s nimi § 17 zákona č. 219/2000 Sb., jenž vylučuje uzavření dohody o narovnání mezi účastníky v ústní formě. Závěry soudů nižších stupňů jsou tak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i předpisy hmotného práva.
Dovolatelka dále zpochybňuje názor soudů týkající se nepromlčení nároků žalobkyň, jež měla upravovat dohoda o narovnání. Vzhledem k tomu, že byl indonéský dluh vypořádáván ve splátkách probíhajících od roku 1971 a každá splátka se musela promlčovat samostatně, byly v roce 2005 bez ohledu na použití desetileté promlčecí doby nároky ze splátek realizovaných před rokem 1996 promlčeny. I proto musela mít dohoda o narovnání, která se na ně měla vztahovat, v souladu s § 585 odst. 2 obč. zák. písemnou formu. Soud prvního stupně se danou otázkou nezabýval, domnívaje se, že řeší jen nároky za období let 1996 až 1999, pro tento závěr však neměl v provedeném dokazování oporu. Je konečně pochybné, zda lze v kontextu posuzovaného případu aplikovat desetiletou promlčecí dobu, jelikož v celém řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná rozdělovací klíč stanovila s úmyslem dosáhnout bezdůvodného obohacení.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolatelka navrhuje Nejvyššímu soudu napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
K dovolání podaly společné vyjádření žalobkyně, jež zdůraznily, že pod pojem majetek používaný v zákoně č. 219/2000 Sb. nelze podřazovat hodnoty, které stát nabyl bez právního důvodu, jelikož přijetím těchto finančních prostředků nevzniklo státu majetkové právo, nýbrž závazek k vydání obdrženého plnění. Žalobkyně rovněž odkazují na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11, v nichž jsou akcentovány ochrana důvěry třetích osob v akty státu a nemožnost odhlížet od jeho veřejnoprávní povahy ani v případech, kdy vystupuje v soukromoprávních vztazích. Žalobkyně dále konstatují, že argumentace žalované vztahující se k otázce promlčení je skutkové povahy, a navrhují Nejvyššímu soudu předmětné dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně jednající podle § 241 odst. 2 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované Nejvyšší soud shledal přípustným, jelikož dovolatelkou nastolená otázka aplikovatelnosti ustanovení § 17 zákona č. 219/2000 Sb. nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Odvolací soud v přezkoumávané věci bezezbytku přejal úvahu soudu prvního stupně, podle níž požadavek zpřísněné písemné formy právních úkonů, jimiž se nakládá s majetkem státu, na spornou dohodu o narovnání nedopadal, neboť finanční částky nabyté žalovanou bez právního důvodu nepředstavují majetek, který by státu náležel jako vlastníku, a nepodléhají tudíž režimu hospodaření dle zákona č. 219/2000 Sb. Tuto argumentaci ovšem nelze akceptovat, poněvadž pomíjí, že pokud Česká republika bez právního důvodu obdržela určité množství peněžních prostředků vymezených druhově (tj. počtem reprezentovaných peněžních jednotek, viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2155/2008), není přijatý obnos v majetku státu (zahrnujícím věci, pohledávky a jiná majetková práva, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011) odlišitelný od financí, jež mu po právu náležejí. Pakliže v příčinné souvislosti s naznačeným přesunem majetkových hodnot neopírajícím se o řádný právní titul došlo k majetkové újmě ve sféře jiného subjektu, může tím vzniknout závazek z bezdůvodného obohacení, jehož podstata ovšem rovněž netkví v tom, že by mezi prostředky v držení obohaceného byla vydělena konkrétní suma, jež by nebyla pokládána za jeho majetek a k níž by snad měl vlastnické právo ochuzený, nýbrž v tom, že má subjekt, na jehož úkor byly dané prostředky získány, pohledávku na vyplacení peněžní částky, která svou výší koresponduje přírůstku v majetku obohaceného. Není-li možno účinně rozpoznat peněžní prostředky, jež Česká republika nabyla bez právního důvodu, v mase ostatních státních financí, je neudržitelný úsudek, který pro dispozice s touto kategorií aktiv konstruuje mírnější formální kritéria, než obecně platí pro nakládání s majetkem státu. Uzavření dohody o narovnání, směřující ke zrušení dosavadní sporné obligace a jejímu nahrazení novým závazkem státu k vyplacení určité peněžní částky žalobkyním (ohledně právní povahy narovnání viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1786/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2245/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1008/2013), tj. uskutečnění právního úkonu, jímž stát přebírá povinnost poskytnout plnění majetkové hodnoty, přitom podle názoru dovolacího soudu jednoznačně lze podřadit konceptu nakládání s majetkem státu , a jde tedy o případ podléhající § 17 zákona č. 219/2000 Sb.
Myšlenkám soudů nižších stupňů by bylo možno rozumět též tak, že pojem nakládání s majetkem státu obsažený v § 17 zákona č. 219/2000 Sb. vykládaly natolik úzce, aby nepokrýval situace, kdy je s prostředky státu disponováno ve vazbě na existenci závazku k vydání majetkového prospěchu nabytého způsobem, jejž právní řád neuznává. Pro takovou interpretaci dotčeného předpisu však rozhodnutí obvodního ani městského soudu nenabízí pražádných důvodů. Má-li naopak požadavek písemné formy s umístěním podpisů smluvních stran na jednu listinu zakotvený v ustanovení § 17 zákona č. 219/2000 Sb. za účel posilovat právní jistotu a transparentnost při disponování s veřejnými prostředky, je zásadně žádoucí, aby se tyto veřejné zájmy realizovaly též tam, kde stát reaguje uzavřením smlouvy na skutečnost, že se mu mohlo dostat finančních prostředků bez právního důvodu.
Jelikož použitelná právní úprava nedodržení zákonem předepsané formy právního úkonu stíhá absolutní neplatností, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3714/2008), která nastává ze zákona bez ohledu na jednání účastníků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 854/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 591/2014) a již nelze zpětně zhojit konvalidací (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 838/2006, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 216/2013), je pro posouzení otázky platnosti dohody o narovnání bez významu skutečnost, že žalovaná již v souladu s ní mohla určité plnění poskytnout.
Zároveň se nelze domnívat, že by se naznačený výklad dostával do jakéhokoli napětí s žalobkyněmi citovanou judikaturou Ústavního soudu. V první řadě je nutno podotknout, že v řešeném sporu nejsou žalobou uplatňována práva odvozená z mocenského aktu státu, jemuž svědčí presumpce správnosti, nýbrž z jednání České republiky coby účastníka soukromoprávního vztahu (což činí neaplikovatelnými teze vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11, který se koncentruje právě na ochranu dobré víry v práva konstituovaná akty veřejné moci). Pakliže Ústavní soud podotýká, že ani v situacích, kdy stát vystupuje v pozici soukromoprávního subjektu, nelze jeho postavení ztotožňovat s postavením jednotlivce, akcentuje tím požadavek, aby počínání státu bylo plně konformní s jeho vlastními právními předpisy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02), k čemuž právě směřuje výše nastíněný právní názor dovolacího soudu. Nejvyšší soud v principu nepopírá, že i jednání dvou účastníků soukromoprávního poměru může dát vzejít legitimnímu očekávání nabytí majetku požívajícímu právní ochrany (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04). Pouhá představa o nabytí určitých hodnot na základě absolutně neplatné smlouvy ovšem legitimním očekáváním ve výše zmíněném ústavněprávně relevantním smyslu není, pročež ani tato úvaha neumožňuje popřít zákonné požadavky na formu úkonů, jimiž dochází k nakládání s majetkem státu (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 2900/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3799/13).
Žalobkyním je naopak nutno přitakat v tom směru, že argumentace, jíž dovolatelka napadá úsudek soudů nižších stupňů, dle něhož pohledávky z bezdůvodného obohacení, které měly být vypořádány vzpomínanou dohodou o narovnání, nebyly v době jejího uzavření promlčeny, nemá povahu polemiky s právním posouzením věci odvolacím soudem, neb je jí primárně rozporováno skutkové zjištění o úmyslu žalované bezdůvodně se obohatit (srovnej přiměřeně kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1473/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3398/2014). Ani výtka, podle které soud prvního stupně bez opory v provedeném dokazování uzavřel, že jsou v nynějším řízení řešeny jen pohledávky z let 1996 až 1999, k jejichž promlčení před sjednáním dohody o narovnání nedošlo, nepředstavuje náležité uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud rovněž neshledal, že by řízení bylo postiženo některou z vad, k nimž ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti, přičemž sama dovolatelka existenci žádné takové vady nenamítá.
Vzhledem ke shora popsanému pochybení při hodnocení platnosti řečené dohody o narovnání, jímž jsou stejnou měrou zasaženy oba rozsudky soudů nižších stupňů, nicméně Nejvyššímu soudu nezbylo než podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu