28 Cdo 654/2014
Datum rozhodnutí: 10.06.2014
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. p) předpisu č. 229/2991Sb., § 451 obč. zák.



28 Cdo 654/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. O. D. , zastoupeného JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Daliborova 648/10, proti žalované Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s , IČ 00005886, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, o zaplacení částky 1,578.514,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 73/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013, č. j. 64 Co 448/2012-318, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:


Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. 7. 2012, č. j. 19 C 73/2006-298, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 1,578.514,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Požadovaná částka měla představovat bezdůvodné obohacení, které žalovaná na úkor žalobce nabyla neoprávněným užíváním (umístěním nezkolaudované trasy metra) pozemku parc. č. 293, v k. ú. V., obec P., v období od 13. 2. 2004 do 12. 2. 2012, jehož je žalobce spoluvlastníkem. Své vlastnické právo k podílu o velikosti 0,425 z předmětného pozemku přitom žalobce dovozoval z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 2. 2004, č. j. 13 D 902/2002-33, jímž bylo rozhodnuto o spoluvlastnickém právu žalobce jako dědice po jeho strýci J. H. W. Poté, co odvolací soud zrušil mezitímní rozsudek, jímž obvodní soud vyslovil, že žalovaný nárok je co do základu důvodný, dospěl soud prvního stupně, vázaný právním názorem vysloveným v rušícím usnesení odvolacího soudu, k závěru opačnému. V řízení bylo zjištěno, že až do rozhodnutí o dědictví po zemřelém J. W. byl tento veden jako spoluvlastník předmětného pozemku, byť od roku 1945 pobýval v zahraničí a o nemovitosti se nestaral. Při jednání s úřady jej zastupovala matka žalobce, ovšem ani ta s pozemkem fakticky nenakládala, a na pozemku hospodařil stát prostřednictvím svých orgánů a organizací (byly zde postaveny či zřízeny hasičská nádrž, čekárna ČSAD, veřejné WC, komunikace a park). Počátkem sedmdesátých let byl podán návrh na vyvlastnění předmětného pozemku, a ačkoliv nebylo zjištěno, že by o vyvlastnění bylo příslušnými orgány skutečně rozhodnuto, bylo nepochybné, že se informace o tomto řízení dostaly k rodině žalobce. Bylo tedy prokázáno, a žalobce to nerozporoval, že stát po roce 1948 převzal držbu pozemku, aniž by k tomu existoval právní důvod, čímž došlo k faktickému zmocnění se věci bez jakéhokoliv právního podkladu. Za těchto okolností lze dovozovat, že se oprávněná osoba měla domáhat svého práva v restitučním řízení. I žalobce přitom připustil, že jeho matka zamýšlela uplatnit restituční nárok, neučinila tak vzhledem k tomu, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu. Soud rovněž podotkl, že žalobce i jeho sestra uplatnili svůj nárok na dodatečné projednání dědictví po J. W. až v roce 2001, ačkoliv jejich strýc zemřel již v roce 1982. Učiněná zjištění dokládají, že v době zásadní pro uplatnění restitučních nároků žalobce nevěděl, že pan W. je stále veden v katastru nemovitostí jako vlastník, a nemohl tak být v dobré víře v tento zápis. Ani žalobce, ani jeho matka, jež v rozhodné době patrně přicházela v úvahu jako dědička po J. W., se jako vlastník nechovali a neprojevili žádný zájem o pozemek. Za daných okolností lze mít za to, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, pročež je na žalobu třeba pohlížet jako na nedůvodnou.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 11. 4. 2013, č. j. 64 Co 448/2012-318, ve výroku o věci samé, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky potvrdil, změnil je ve výroku o náhradě nákladů státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud setrval na názoru, jenž vyslovil v předchozím rušícím usnesení, dle nějž rozhodnutí o dědictví opírající se o zápis vlastnictví J. W. v pozemkových knihách není dostatečným podkladem pro závěr o aktivní věcné legitimaci žalobce v daném sporu, a zdůraznil, že dle konstantní judikatury je neexistence smlouvy či jiného právního titulu při převzetí (odnětí) věci státem restitučním důvodem podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, pročež bylo na dosud zapsaných vlastnících (jejich právních nástupcích), aby se domáhali nápravy dle restitučních zákonů. Závěry soudu prvního stupně, činěné na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, lze tedy pokládat za správné. V řízení bylo postaveno na jisto, že stát po roce 1948 převzal držbu, neboť se fakticky a bez právního podkladu zmocnil předmětného pozemku, zřizoval, provozoval a udržoval na pozemku stavby, park, zeleň, a část pozemku byla rovněž v rozhodném období zastavěna místní komunikací. S ohledem na uvedené tak není rozhodné, že nedošlo k dokončení vyvlastňovacího řízení. Byť pouhým faktickým neužíváním pozemku vyplývajícím z pobytu J. W. v cizině nemohlo dojít na jeho straně k pozbytí vlastnického práva, nemění to nic na skutečnosti, že stát pozemek převzal, aniž k tomu měl právní důvod. Věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně nemohou zvrátit ani další námitky žalobce (včetně otázky dobré víry v pravdivost zápisu), s nimiž se tento soud náležitě vypořádal. Odvolací soud dále poukázal na časový odstup mezi skonem J. W. a uplatněním nároku na projednání dědictví (ohledně předmětné části pozemku) i na skutečnost, že oprávněné osoby nebyly zapsány v evidenci nemovitostí a nechovaly se jako vlastník daného pozemku, a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, maje za splněné podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., přičemž důvodnost pokládá za danou nesprávným právním posouzením věci. Na rekapitulaci průběhu řízení dovolatel navázal názorem, že otázka držby pozemku státem, jakož i možnost žalobce uplatnit své nároky dle restitučních zákonů, jsou zcela irelevantní, neboť stát měl již v 70. letech určité (a zahájeným vyvlastňovacím řízením potvrzené) vědomí o tom, že není vlastníkem tohoto pozemku. Vytkl odvolacímu soudu, že se dostatečně nevěnoval výkladu zákona č. 87/1958 Sb., stavebního řádu, jímž bylo v rozhodné době upraveno vyvlastňovací řízení, neboť tvrzení žalobce o vlastnickém právu k předmětnému pozemku mohlo být vyvráceno pouze tehdy, bylo-li by na jisto postaveno, že vyvlastňovací řízení bylo řádně dokončeno. Opomenutí náležitého rozboru otázky vyvlastnění přitom představuje nedostatek právního posouzení věci. Dovolatel zdůraznil, že se po celou dobu choval v dobré víře jako vlastník pozemku, pročež nepokládal za důležité, aby o majetek usiloval prostřednictvím restitučních předpisů. Stát se přitom nikdy zákonným aktem majetku žalobce nezmocnil a i po rozhodném období (tj. po 1. 1. 1990) se choval tak, že dával žalobci, respektive jeho právním předchůdcům najevo, že si je vědom jejich vlastnického práva. Stát pouze užíval svůj majetek i majetek žalobce jako spoluvlastník, a žalobce tedy měl legitimní očekávání pokojného užívání vlastnického práva, tj. vlastnické právo v souhrnu aktiv i nároků ve smyslu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolatel se domnívá, že stát předmětný majetek nikdy z právního hlediska bez právního důvodu neokupoval, neboť vlastnické právo k podílu na pozemku nebylo zpochybněno aktem státní moci a stát se naopak vždy choval tak, že mu spoluvlastnický podíl na pozemku nepatří, což bylo stvrzeno jak nedokončeným vyvlastňovacím řízením v roce 1971, tak i respektováním vlastnického práva žalobce po roce 1990. Dovolatel vyzdvihnul Ústavním soudem akcentovanou nutnost respektovat při výkladu restitučních předpisů individuální okolnosti každého případu (odkázal v tomto na jeho nález sp. zn. I. ÚS 437/03). Byl-li na příslušném listu vlastnictví vždy zapsán jako spoluvlastník pozemku J. W. a současně nebylo-li zde zapsáno výlučné vlastnické právo státu či jeho organizace, bylo by uplatnění restitučního nároku zcela nesmyslné, což dokládají i úvahy vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 709/09. Vlastnické právo právního předchůdce dovolatele přitom bylo deklarováno i v územním rozhodnutí Útvaru hlavního architekta hl. města Prahy ze dne 31. 7. 1989, tj. ještě přede dnem účinnosti restitučních předpisů. Dle dovolatele státu nic nebránilo, aby, považoval-li se za výlučného vlastníka pozemku před rokem 1993, uvedl zápis v katastru nemovitostí do souladu s tímto stavem. Neučinil-li tak, založil dobrou víru vlastníka podílu na tomto pozemku, že je jeho řádným spoluvlastníkem. V souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 42/09 je přitom třeba chránit důvěru jednotlivce ve veřejnoprávní evidenci. V řízení bylo v daném případě postaveno na jisto, že ze strany státu nedošlo k aktu, jenž by žalobci (jeho právním předchůdcům) odňal právo k podílu na daném pozemku, a nelze tedy ani dovozovat, že by na stát přešlo vlastnické právo neuplatněním nároku dle restitučního zákona, což stát stvrdil i rozhodnutím svého orgánu v dědickém řízení. Dovolatel dále zmínil rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (J. proti Slovensku a K. proti Slovensku), v nichž je výslovně předpokládáno, že majetek podléhající restitučním opatřením byl na stát převeden a že stát tehdy jednal podle svých platných právních norem. Dovolatel má za to, že nepřešlo-li v rozhodné době vlastnické právo na stát, což sám stát odsouhlasil i tím, že se v rozhodné době jako výlučný vlastník předmětného pozemku nechoval a své vlastnictví k němu relevantním způsobem nepotvrdil, nelze žalobci klást k tíži, že se svého práva nedomáhal prostřednictvím restitučních předpisů. Na podporu svého stanoviska dovolatel zmínil principy předvídatelnosti práva, právní jistoty, rovnosti účastníků, jakož i obecný cíl restitucí, spočívající v obnově demokratických hodnot práva, nikoliv páchání nových křivd. Zdůraznil dále, že jeho právní předchůdci bez svého zavinění v důsledku poměry vynuceného pobytu mimo republiku nemohli se svým majetkem disponovat a brát z něj užitky, a to na základě postupu státu, jenž neměl oporu v žádném normativním aktu tehdy platného vnitrostátního práva. Postup státu a jeho aprobace soudy je dle dovolatele z hlediska legitimního očekávání dovolatele ve smyslu eurokonformního výkladu institutu vlastnického práva v rozporu s přímo aplikovatelnou judikaturou ESLP a vytváří tak právní otázku, kterou je třeba v judikatuře Nejvyššího soudu ČR vyřešit z hlediska povinnosti obecných soudů komunitární a unijní právo aplikovat. Dovolatel závěrem poukázal na roztříštěnost rozhodovací praxe v restitučních věcech a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě však námitky dovolatele (jimiž je Nejvyšší soud při své přezkumné činnosti v zásadě vázán srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) neumožňují pohlížet na dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé jako na přípustné ve smyslu výše citovaného § 237 o. s. ř.
Z posledně citovaných ustanovení je zřejmé, že Nejvyšší soud je při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání vázán skutkovými zjištěními soudů nalézacích, aniž by mu zákon umožňoval přezkum jejich správnosti a aniž by se mohl zabývat v dovolání předestřeným odlišným pojetím skutkového stavu. Skutková zjištění soudů obou stupňů, k jejichž zpochybnění se ve své podstatě upíná značná část dovolacích námitek konstruujících odlišné závěry o skutkových okolnostech sporu, v daném případě dokládají, že předmětný pozemek byl fakticky obhospodařován státem způsobem, jímž bylo naprosto zřetelně deklarováno, že stát se pokládá za oprávněného pozemek jako celek držet a nakládat s ním plně dle svého uvážení nehledě na přetrvávající zápis v katastru nemovitostí, o jehož změnu ve prospěch dědiců původního vlastníka začalo být usilováno až po mnoha letech od okamžiku smrti zůstavitele i změny společenských i právních poměrů umožňující důslednější ochranu vlastnického práva. Za těchto okolností se pak právní úvahy odvolacího soudu nikterak nevymykají relevantní judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu.
Je na místě připomenout, že zákonodárce výslovně v § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě zakotvil jako jeden z restitučních důvodů převzetí věci bez právního důvodu. Jak již dříve vyložil Nejvyšší soud, převzetím věci státem bez právního důvodu se rozumí i převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné, tedy i situace, v níž došlo k faktickému zmocnění se věci, které nebylo právně podloženo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 78/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 778/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2611/2010). Pokud by se zákonodárce domníval, že faktické zabrání věci bez jakéhokoliv právního podkladu by nemělo být skutečností, již je třeba reparovat prostřednictvím zvláštních restitučních předpisů, neboť adekvátní ochranu poskytuje obecná úprava práv vlastníka, nezakotvil by tento důvod výslovně do restitučních předpisů (k tomu srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 62, ročník 2008). Argumentace dovolatele zaměřující se na to, že nedošlo k řádnému vyvlastnění předmětného pozemku ani k učinění jiného právního aktu směřujícího k odnětí vlastnického práva, tedy není sama o sobě způsobilá vyvrátit správnost úvah odvolacího soudu.
Nejvyšší soud se přitom v souladu s intencemi vyjádřenými v judikatuře soudu Ústavního (např. jeho nálezu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09) opakovaně přiklonil k tomu, že závěr vyslovený ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, dle nějž restituční předpisy vyloučily pro nemovitosti, které přešly na stát některým ze způsobů předvídaných restitučními předpisy (tj. i převzetím bez právního důvodu), použití úpravy ochrany vlastnického práva (určovací žaloby) podle obecných předpisů, nelze absolutizovat. Prolomení uvedeného pravidla je s přihlédnutím ke specifikům konkrétního případu na místě tehdy, nedošlo-li k uplatnění restitučního nároku vzhledem k tomu, že dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012). V daném případě však bylo dle soudy zjištěného faktického stavu zjevné, že se stát zmocnil pozemku a nakládá s ním zcela dle svého uvážení, přičemž zápis v katastru nemovitostí byl účastníky po řadu let opomíjen a značný časový odstup do snahy zjednat jeho nápravu prostřednictvím obnovy dědického řízení nasvědčuje tomu, že si ho žalobce (případně jeho právní předchůdce) nebyl vědom, a nemohl z něj tak pro sebe dovozovat příznivé důsledky, tedy pokládat se za řádného vlastníka (respektive spoluvlastníka) a realizovat své právo. Názoru odvolacího soudu, že za daných okolností bylo třeba usilovat o zjednání nápravy pouze prostřednictvím restitučních předpisů, tak není důvodu cokoliv vytýkat (k tomu srov. přiměřeně krom judikatury výše citované též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 693/11).
K výtkám dovolatele poukazujícím na okolnosti, jež vedly k pozbytí vlastnického práva jeho předchůdce, je pak na místě uvést, že není pochyb o tom, že s vlastnickým právem jednotlivců bylo po dobu označovanou jako rozhodné období z hlediska restitučních předpisů nakládáno způsobem neslučitelným s hodnotami chráněnými současným právním řádem. K nápravě či zmírnění křivd z minulosti přitom měly sloužit zvláštní právní předpisy, jejichž specifické postavení v rámci právního řádu je třeba respektovat právě již s ohledem na právní jistotu. K závěru opačnému pak nelze dospět z poukazu dovolatele na dobrou víru v zápis v katastru nemovitostí či usnesení o dědictví, jelikož jim právním řádem není přiřknuta povaha institutů závazně určujících vlastnické právo a vylučujících jakoukoliv spornost této otázky, a tyto skutečnosti tedy ze své povahy nejsou v kontextu relevantních právních předpisů v daném případě způsobilé bez dalšího popřít závěry výše předestřené.
Zmiňuje-li dovolatel na podporu své argumentace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci K. proti Slovensku a J. proti Slovensku, pak je vhodné podotknout, že v těchto rozhodnutích bylo plně akceptováno, že vymezení předpokladů pro navrácení majetku převedeného na stát před ratifikací Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je plně v diskreci smluvních států, aniž by přitom Evropský soud pro lidská práva konkrétně stanovil podmínky pro určení, jaký majetek lze pokládat za převedený na stát, a vyslovil požadavek, aby k převodu mohlo dojít pouze na základě řádného právního aktu. Tvrzení o přímé aplikovatelnosti judikatury tohoto soudu je pak poněkud zavádějící a pomíjející základní principy českého právního řádu, v jehož rámci lze pokládat judikaturu (a to i judikaturu ESLP) pouze za významný prvek při interpretaci a aplikaci právních předpisů. O případném nesouladu napadeného rozhodnutí s unijním (dříve komunitárním) právem, jenž by bylo nutné odstranit rozhodnutím Nejvyššího soudu, by se přitom dalo uvažovat jen tehdy, jednalo-li by se o otázku řešenou právem Evropské unie, na což ovšem dovolatel nikterak nepoukazuje. Tvrzení dovolatele o rozporu soudy učiněných závěrů s judikaturou ESLP navíc, jak již bylo naznačeno výše, v daném případě přitakat nelze.
Dovolatel tedy nepokládá Nejvyššímu soudu otázku, s níž zákon v § 237 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání, pročež Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu