28 Cdo 652/99
Datum rozhodnutí: 04.10.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 652/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání S., akciové společnosti, zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 24.11.1998, sp.zn. 55 Co 159/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 14 C 271/92 ( žalobce: akciové společnosti S., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. J. M., a 2. P. L., zastoupeným advokátem, o 945.107 Kč s příslušenstvím ), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalující právnická osoba se domáhala žalobou, podanou u soudu 9.12.1992, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit jí rozdíl mezi původní cenou domu čp. 254 na pozemcích parc. č. 1373 a parc. č. 1574 v P. a cenou po zhodnocení těchto nemovitostí ( ve smyslu ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.). V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly vydány žalovaným dohodou ze 16.3.1992 podle zákona č. 87/1991 Sb. Nemovitosti byly však žalující právnickou osobou podstatně zhodnoceny ; v roce 1987 byla na domě čp. 254 v P. vybudována nástavba čtvrtého poschodí a vestavba v podkroví ; tyto stavební úpravy byly dne 29.7.1992 oceněny znaleckým posudkem. Žalovaní byli vyzváni k zaplacení náhrady za toto zhodnocení nemovitostí, ale bezvýsledně, protože odmítli vydat toto bezdůvodné obohacení které získali v roce 1992.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že v získaných stavebních dokladech neshledali, že by na domu čp. 254 v P. byla prováděna nástavba a v jakém rozsahu. Pokud zhodnocení domu bude doloženo, mohlo by dojít k finančnímu vyrovnání nebo k poskytnutí užívání nebytových prostor v žalobcem tvrzené nástavbě v podkroví. Žalovaní namítali i promlčení žalobcem uplatněné náhrady za zhodnocení nemovitosti. Bylo poukazováno také i na to, že dům čp. 254 byl žalující právnickou osobou zanechán ve špatném stavu.

Soud prvního stupně vyslechl žalované J. M. a P. L., provedl důkaz posudkem znalce z oboru odhadů nemovitostí, vyžádal si stavební dokumentaci od Obvodního úřadu v P. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 17.2.1996, čj. 14 C 271/92-110, byla žaloba žalující akciové společnosti S. zamítnuta. Žalující společnosti bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení celkem 89.630 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že právní předchůdce žalující akciové společnosti uzavřel se žalovaným O. p. b. h. v P. dne 10.3.1985 smlouvou o výstavbě nebytových prostor ( o dodávce stavebních prací), ale také dohodu o dočasném užívání majetku ; podle této smlouvy byly provedeny výstavba nástavby a vestavby v domě čp. 254 v P. Nemovitost pak byla nadále ve správě OPBH v P. a mezi S. a OPBH P. měla být ještě uzavřena smlouva o užívání vybudovaných nebytových prostor, čímž měly být vypořádány vzniklé náklady. Právní předchůdce žalobce užíval vybudované nebytové prostory až do roku 1993. Dům, čp. 254 v P. byl dne 16.2.1992 vydán žalované J. M. a žalovanému P. L., a to každému jednou ideální polovinou. Soud prvního stupně byl toho názoru, že z obsahu této dohody o vydání nemovitostí vyplývá, že u domu čp. 254 nedošlo ani ke zhodnocení ani ke znehodnocení, což bylo doloženo i posudkem znalce V. P. Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že žalovaný O. p. b. h. v P. splnil svou povinnost vůči žalující právnické osobě z uzavřené hospodářské smlouvy a až do doby, kdy došlo k vydání nemovitosti, umožnil jí užívat sporné nebytové prostory. Pokud by tu došlo ke zhodnocení nemovitosti, pak by náhrada za toto zhodnocení náležela, podle názoru soudu prvního stupně, státu, jehož majetek tu byl vydán. Soud prvního stupně byl také toho názoru, že tu nevznikl ze strany žalovaného O. p. b. h. P. závazek k náhradě škody vůči žalující akciové společnosti. Ohledně žalovaných J. M. a P. L. dospěl soud prvního stupně k závěru, že nejsou zavázáni k vydání bezdůvodného obohacení vůči žalující akciové společnosti, protože k takovému obohacení u nich nedošlo. Proto soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 4.12.1997, sp.zn. 22 Co 260, 501 a 502/97. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným O. p. b. h. v P. Ve výroku o nákladech řízení mezi uvedenými účastníky řízení byl tento výrok změně tak, že náklady řízení činí jen 23.750 Kč ; jinak byl tento výrok potvrzen. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými J. M. a P. L. byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc byla vrácena v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit O. p. b. h. v P. na náhradu nákladů odvolacího řízení 19.287,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce je důvodné jen zčásti,. Podle názoru odvolacího soudu nebyl žalovaný OPBH v P. pasívně legitimován, pokud šlo o nárok žalobce uplatněný s poukazem na ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Částka za zhodnocení nemovitosti náleží jen povinné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb., nikoli nějakému dalšímu subjektu. Odvolací soud neshledal na straně žalovaného OPBH v P. ani opodstatněnost nároku žalobce na náhradu škody podle ustanovení § 420 občanského zákoníku, protože mezi jednáním tohoto žalovaného a vznikem žalobcem tvrzené škody nebyla příčinná souvislost. Úvaha soudu prvního stupně o námitce promlčení, vznesené žalovaným OPBH v P., je proto, podle názoru odvolacího soudu, nadbytečná. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud šlo o žalobní návrh žalobce vůči žalovanému OPBH v P. podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu ; změněn byl podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu jen výrok o nákladech řízení.

Podle názoru odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně ke správnému právnímu závěru o nedostatku pasívní legitimace na straně žalovaných J. M. a P. L., když nárok posuzoval jako bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku. Pokud žalobce uvedl až v odvolacím řízení další důvody, které by podle něho zakládaly opodstatněnost uplatněného nároku, a to podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., pak odvolací soud uváděl, že se soud prvního stupně nemohl věcí z tohoto hlediska zabývat. Odvolací soud proto zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným J. M. a P. L. podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž věc posoudí i z hlediska ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 2 vynesl rozsudek z 11.6.1998, čj. 14 C 271/92-155. Žalovaným J. M. a P. L. bylo uloženo, aby zaplatili společně a nerozdílně 945.107 Kč s 3% z prodlení od 9.12.1992 do 14.7.1992 a s 16 % úrokem od 15.7.1994 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným J. M. a P. L. bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 na úhradu znalečného 1.870 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku ; také žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 na úhradu znalečného 1.870 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba byla shledána důvodnou ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně bylo v řízení prokázáno, že žalobce užíval nebytové prostory v přízemí a ve 4. a 5. poschodí domu čp. 254 v P., jenž byl žalovaným J. M. a P. L. vydán podle zákona č. 87/1991 Sb. jako osobám oprávněným ze strany povinného O. p. b. h. v P. Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že žalovaní dopisem z 29.5.1992 vypověděli žalobci nájem uvedených nebytových prostor v domě čp. 254 v P. Z rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby a o provedení kolaudace měl soud prvního stupně za prokázáno, že žalobce provedl vlastním nákladem takové stavební úpravy, v jejichž důsledku došlo ke zhodnocení jím užívaných nebytových prostor ; výše zhodnocení byla, podle názoru soudu prvního stupně, doložena posudkem znalce V P. Žalobě žalobce proto soud prvního stupně vyhověl a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu.

O odvolání žalovaných rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 24.11.1998, sp.zn. 55 Co 159/98. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé byl změněn tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 100.620 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo žalobci uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 na úhradu znalečného 3.740 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že právní předchůdci žalující právnické osoby vybudoval na domu čp. 254 v P. nástavbu a vestavbu a tyto jím vybudované prostory užíval bezplatně až do února 1993, kdy je vyklidil na základě výpovědi žalovaných, jimiž byl dům vydán v roce 1992 podle dohody uzavřené podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že tu na straně žalobce není dán nárok podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení má právo uživatel nebytových prostor na úhradu zhodnocení užívaných bytových prostor, provedeného v souladu se stavebními předpisy vlastním nákladem. Podle názoru odvolacího soudu ze znění ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá, že jsou jím zmíněny vnitřní úpravy užívaných prostor vlastním nákladem uživatele, které si uživatel dohodl se správou domu s tím, že jejich úhradu nebude na bytovém podniku požadovat. Toto ustanovení neumožňuje požadovat náhradu za nástavbu a vestavbu provedenou na domě. Odvolací soud proto dovozoval, že nárok žalobce, který nepožadoval náhradu takových vnitřních úprav nebytového prostoru, jež užíval, nemohl být shledán důvodným podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a důvodnost nároku žalobce neshledal odvolací soud ani na základě jiných ustanovení tohoto zákona. Z uvedených důvodů změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. Výroky o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněny ustanovením § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující právnickou osobu v řízení zastupoval, dne 30.12.1998 a dovolání ze strany této žalující bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 27.1.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání uvedený dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu ( z 24.11.1998 sp.zn. 55 Co 159/98) byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvody, že rozsudek odvolacího soudu vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci .

Dovolatel poukazoval na nesprávnost právního názoru odvolacího soudu ohledně výpovědi z nájmu týkajícího se nebytových prostor v domě čp. 254 v P. Užívání nebytových prostor ve 4. a 5. poschodí uvedeného domu žalobcem bylo založeno hospodářskou smlouvou z 11.6.1985, takže podle názoru dovolatele, tento vztah nebylo možné vypovědět, nýbrž jej bylo možné skončit pouze dohodou. Existenci takové dohody, třebaže vynucené chováním žalovaných, připouští dovolatel k okamžiku vyklizení nebytových prostor ve 4. a 5. poschodí ; současně však poukazoval na to, že vyklizení bylo učiněno pod nátlakem, z něhož lze usuzovat na neplatnost dohody o ukončení užívání uvedených prostor. Podle názoru dovolatele, do skutkového dořešení splnění podmínek podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., tedy až do posouzení toho, zda platně skončilo žalující akciové společnosti právo užívání nebytových prostor ve 4. a 5. patře domu čp. 254 v P., nelze usuzovat na vznik nároku žalobce na náhradu za zhodnocení. Při této úvaze by užívací právo žalobce ke zhodnoceným prostorám trvalo dosud, a to na základě hospodářské smlouvy z 11.6.1985, která má atributy platného závazku ; její transformace na smlouvu nájemní, případně na smlouvu o výpůjčce, nepřicházela vzhledem k trvalosti úmyslu smluvních stran v úvahu, když nešlo o dočasné užívání.Z těchto hledisek se odvolací soud, podle názoru dovolatele, vůbec nezabýval posouzením projednávané právní věci a řízení zůstalo proto neúplné.

Dovolatel měl také za to, že ani právní posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nebylo správné. Podle tohoto názoru odvolacího soudu by totiž náhrada za zhodnocení nebytových prostor, pořízených vlastním nákladem uživatele, nepřicházelo vůbec v úvahu, i když šlo o nákladné zhodnocení ( např. zabudováním vytápění, výměnou okenních rámů a pod ). Takové zhodnocení mělo ovšem za následek zhodnocení celé nemovitosti, takže podle názoru dovolatele přísluší uživateli náhrada za zhodnocení splnění podmínek uváděných v ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn soudní řád ( zákon č. 99/1963 Sb), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. ( tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatel uplatňoval dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu ( že totiž rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ) a podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ( že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení § 241 odst. 2 ( nyní 3) písm. c) občanského soudního řádu vyloženo : Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 (nyní 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 2 ( nyní 3) písm. a) až c) občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů ( § 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá ; musí jít o zjištění právně významné.

Z právních závěrů tohoto uveřejněného rozhodnutí vycházel dovolací soud i v daném případě a po seznámení se s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp.zn. 14 C 271/92 i s uvážením toho, že ani dovolání dovolatele neobsahovalo konkrétní výtky skutkového zjištění odvolacího soudu co do provedeného dokazování, neshledal dovolací soud, že by odvolací soud vzal v tomto řízení za zjištěno něco, co v uvedeném spise vůbec není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která by naopak bez dalšího z obsahu spisu vyplývala. Výtky dovolatele tak směřovaly proti hodnocení důkazů soudem, což nelze pokládat za uplatnění zákonem upravovaného dovolacího důvodu. Nebylo tedy možné přisvědčit tomu, že je v tomto případě dán dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).

V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení § 12 odst. 4 téhož zákona ; věc posuzoval odvolací soud také podle ustanovení § 489 občanského zákoníku. Tato uváděná ustanovení s projednávanou právní věcí souvisela a bylo na ně také v průběhu řízení účastníky poukazováno. V dovolacím řízení bylo třeba se zabývat také tím, zda si odvolací soud tato ustanovení správně vyložil.

Podle ustanovení § 7 odst. 4, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. stíhá povinnost oprávněné osoby, jež trvají na vydání podstatně zhodnocené nemovitosti, nahradit rozdíl mezi cenou nemovitosti ke dni podání písemné výzvy k vydání nemovitosti a mezi cenou původní věci, a to vůči osobě, která je povinnou osobou podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. ( tj. k 1.4.1991 ) věc držely. Povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolnosti uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.

Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba podle tohoto zákona vstupuje do práv a závazků pronajimatele, který uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu nebo smlouvy o nájmu nebytového prostoru v převzaté nemovitosti. Podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. uživatel bytu nebo nebytových prostor, který v souladu se stavebními předpisy provedl vlastním nákladem úpravy, jimiž byl byt nebo nebytové prostory zhodnoceny, má nárok na náhradu za zhodnocení, stanovenou podle cenových předpisů, skončí-li mu právo jejich užívání.

Podle ustanovení § 489 občanského zákoníku závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.

Odvolací soud měl při posuzování této právní věci citovaná ustanovení zákona na zřeteli, ale neshledal, že by tu na straně žalovaných J. M. a P. L. ( jichž se týkaly v odvolacím řízení projednávané nároky uplatněné žalující akciovou společností) vznikl ve vztahu k žalující akciové společnosti nějaký závazek ve smyslu citovaného ustanovení § 489 občanského zákoníku. protože z výsledků provedeného dokazování nevyplynuly žádné okolnosti a skutečnosti dokládající závazek takového druhu.

Ani při posuzování nároku žalující akciové společnosti podle ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. neshledal odvolací soud na straně žalovaných J. M. a P. L. povinnost uvedené žalující rozdíl mezi cenou jim podle zákona č. 87/1991 Sb. vydané nemovitosti ke dni vydání výzvy k vydání věci a mezi cenou původní věci, protože taková povinnost stíhá oprávněné osoby jen vůči povinné osobě ( ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb.), kterou žalující akciová společnost ve vztahu k uvedeným žalovaným není.

Stejně tak při posuzování nároku žalující akciové společnosti vůči žalovaným J. M, a P. L. podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. neshledal odvolací soud na straně těchto žalovaných povinnost k náhradě za zhodnocení jím podle zákona č. 87/1991 Sb. vydané nemovitosti, protože žalující akciová společnost byla sice uživatelem nebytových prostor v domě čp. 254 v P., který dokládal vlastním nákladem provedené úpravy, ale odvolací soud dospěl na základě výsledů provedeného dokazování k závěru, že tu nešlo o vnitřní úpravy užívaných nebytových prostor, které má na zřeteli ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospěl k přesvědčivému závěru, že by tu odvolací soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že by si jím použité právní předpisy nesprávně vyložil, když totiž vyšel ze slovního znění citovaných zákonných ustanovení, na něž položil důraz při svém právního posouzení věci.

Nemohl tedy dovolací soud dospět k posouzení rozsudku odvolacího soudu jako nesprávného, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského osudního řádu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným J. M. a P. L. v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 4. října 2000

JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová