28 Cdo 647/2013
Datum rozhodnutí: 13.03.2013
Dotčené předpisy: § 104 odst. 1 o. s. ř., § 159a odst. 5 o. s. ř.




28 Cdo 647/2013
U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Statutární město Brno se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou v Brně, Chládkova 3, proti žalovanému L. R., bytem B., R. 14, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem v Brně, Marie Steyskalové 62, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 113/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2012, č. j. 37 Co 357/2012-106, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení o dovolání žalovanému k rukám jeho zástupce JUDr. Jaroslava Brože do tří dnů od právní moci tohoto usnesení částku Kč 12.463.
O d ů v o d n ě n í :
Ve věci rozhodl Krajský soud v Brně usnesením výše označeným tak, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně (ze dne 28. 5. 2012, č. l. 93) ve výroku I., změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. (přisoudil náklady prvostupňového řízení žalovanému) a stanovil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výroku III.
Po věcné stránce přisvědčil odvolací soud výroku soudu prvního stupně o zastavení řízení (výrok I. téhož soudu) za situace, v níž soud prvního stupně dovodil existenci neodstranitelného nedostatku podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o. s., ř.). Došlo k tomu, že byla shledána překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.). Tato překážka byla vytvořena pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 37 Co 356/2005, jímž byla žalobci uložena povinnost uzavřít s právní předchůdkyní současného žalovaného (R. R., zemřelá) dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Nynější žalovaný je právním nástupcem zemřelé do předmětného nároku na základě pravomocné dědické dohody. Shledal-li (též) odvolací soud totožnost účastníků (v opačném postavení) i předmětu řízení v nyní projednávané věci o určení vlastnictví, pak vycházel z toho, že sukcese do statusu osoby oprávněné v restituci nebránila vzniku vlastnického práva a nezměnila v zásadě nic na pasivní legitimaci nyní žalované strany.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Brojil v něm proti závěrům vyšší instance v tom směru, že nepovažoval soudem uloženou dohodu o vydání nemovitostí (2/3 spoluvlastnického podílu) za způsobilý právní titul k přechodu či převodu vlastnictví restituentovi; výslovně uvedl, že se žalovaný ani jeho právní předchůdkyně nemohli stát vlastníkem , že předmětné nemovitosti nikdy nepatřily vlastníku původnímu a že se žalovaný mohl stát spoluvlastníkem až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dovolatel tedy tvrdil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a žádal, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání podrobně písemně vyjádřil prostřednictvím svého zástupce. Zpochybnil právní názor žalobce, přisvědčil nižším instancím a žádal, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto, nebo zamítnuto.
Dovolání je přípustné, neboť bylo podáno proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu vůči výroku první instance, kterým bylo řízení zastaveno podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (§ 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání však není důvodné.
Je zřejmé, že stran sukcese do osoby účastníka (nyní žalovaného) výše popsané nenastávají jakékoli účinky, jež by bránily závěru o totožnosti osoby v řízení zúčastněné ve smyslu § 83 odst. 1 a § 159a odst. 5 o. s. ř. Pokud jde o předmět řízení samotný, lze jen konstatovat, že se zcela konstantně klade v restitučních věcech naroveň podle účelu i právních následků žalobní titul soudního nahrazení dohody o vydání věci (§ 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a návazná ustanovení) a žalobní titul směřující přímo k vydání věci; oba dva vedou k nabytí vlastnického práva na základě vkladu do katastru nemovitostí (srov. Rc 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 34/245/, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1792/2003, nález Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. zák. a celou řadu judikátů dalších).
Ostatně i kdyby o totožnost věci nešlo, chyběl by na straně žalobce naléhavý právní zájem na výsledku řízení podle § 80 písm. c) o. s. ř.
Z popsaného plyne, že právní závěry odvolacího soudu jsou správné, dovolací důvod nebyl naplněn a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Úspěšnému žalovanému náleží podle § 243b odst. 5 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Při podání této určovací žaloby o vlastnictví k nemovitostem představuje odměna za jeden úkon právní služby částku 20.000 Kč (§ 5 písm. a/ vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Vzhledem k jedinému úkonu v dovolacím řízení (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky) pak činí po polovičním krácení odměna za úkon částku 10.000 Kč. Ve prospěch účastníka je dále nutné přičíst 300 Kč režijního paušálu (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), takže výše odměny za úkon je v součtu 10.300 Kč. Je však třeba také zohlednit již před nižšími instancemi uplatněnou DPH (nyní 21 %), takže konečná suma nákladů právního zastoupení představuje na straně žalovaného Kč 12.463.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. března 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu