28 Cdo 647/2011
Datum rozhodnutí: 06.04.2011
Dotčené předpisy: § 10 odsts. 3 předpisu č. 403/1990Sb.




28 Cdo 647/2011


ROZSUDEK


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele státního podniku v likvidaci Olterm , IČ 0009 6563, Olomouc, Jánského č. 8 (zastoupeného likvidátorkou Věrou Rychlou), právně zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem, 772 00 Olomouc, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci z 9. 9. 2010, sp. zn. 12 Co 261/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 175/91 (žalobců: a/ B. D. , b/ L. Ř. , c/ J. M. , d/ P. D. , e/ I. R. , a f/ M. T. , zastoupených Mgr. Martinem Lorencem, advokátem, 772 00 Olomouc, Krapkova č. 38, proti žalovanému státnímu podniku v likvidaci Olterm (zastoupenému likvidátorkou Věrou Rychlou), právně zastoupenému JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem, o vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb.), takto:

I. Odmítá se dovolání dovolatele proti výroku (označenému I.) rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci z 9. 9. 2010, sp. zn. 12 Co 261/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 175/91.
II. Zamítá se dovolání dovolatele proti výroku (označenému II.) téhož rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti souvisejícím výrokům (označeným III. VI.) tohoto rozsudku odvolacího soudu z 9. 9. 2010.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobců, podané u soudu 26. 6. 1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 24. 3. 2009, č. j. 16 C 175/91-386. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému státnímu podniku v likvidaci Olterm uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 191 a pozemků parc. č. 612/1 a parc. č. 612/2 v katastrálním území Olomouc město do podílového spoluvlastnictví žalobců B. D. (z 1/8), L. Ř. (z 1/4), J. M. (z 1/8), P. D. (z 1/4), I. R. (z 1/8) a M. T. (z 1/8). Dalším výrokem téhož rozsudku bylo žalovanému státnímu podniku Olterm uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání části pozemku č. 612 v katastrálním území Olomouc město (vyznačené současně jako nově vzniklé parcely č. 612/1 a č. 612/2 v geometrickém plánu č. 707.135/2003 z 1. 9. 2004, zhotoveném s. r. o. Geol Olomouc). Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo žalovanému Olterm, s. p. uloženo podat na Magistrát města Olomouce, odbor stavební, úplnou a řádnou žádost (návrh) o vydání rozhodnutí o dělení pozemku parc. č. 612 zastavěná plocha a nádvoří v katastru nemovitostí pro okres a obec Olomouc, a to na rozdělení uvedeného pozemku na parcelu č. st. 612/1 (zastavěnou plochu a nádvoří o výměře 188 m2) podle uvedeného geometrického plánu z 1. 4. 2004. Žalovanému státnímu podniku v likvidaci bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 49.563,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; bylo také žalovanému uloženo zaplatit státu náhradu nákladů řízení, placených zálohově v tomto řízení.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka Olomouc z 9. 9. 2010, sp. zn. 12 Co 261/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci z 24. 3. 2009, č. j. 16 C 175/91-386 (ve znění usnesení ze 6. 1. 2010, č. j. 16 C175/91-424), potvrzen v odvoláním napadených výrocích (označených I. a II.) ve věci samé (ohledně uložených dohod o vydání nemovitostí). Byl však rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku (označeném III.) tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců co do uložení povinnosti žalovanému podniku podat na Magistrát města Olomouce odbor stavební žádost o vydání rozhodnutí o dělení pozemku parc. č. 612 v katastrálním území Olomouc město. Žalovanému Olterm, s. p., bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 49.563,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; také státu na úhradu placených nákladů tohoto řízení 33.454,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalovanému bylo rovněž uloženo zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení částkou 15.480,- Kč a na účet Krajského soudu v Ostravě na úhradu placených nákladů tohoto řízení 1.198,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, byly odvolacím soudem přezkoumány (§ 206 a § 212 občanského soudního řádu) a odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud poukazoval především na to, že v této právní věci rozhodoval už i dovolací soud rozsudkem z 31. 9. 2005 (28 Cdo 1684/2005 Nejvyššího soudu), jímž byly zrušeny rozsudky Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze 4. 12. 2001, sp. zn. 12 Co 207/99, i Okresního soudu v Olomouci z 30. 10. 1998, č. j. 166 C 175/91-157, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůrazňoval, že ze závěrů rozhodnutí dovolacího soudu v dalším řízení soudy obou stupňů vycházely.
Odvolací soud z dosavadního průběhu řízení zrekapituloval, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení (dům čp. 191 a pozemek parc. č. 612 v katastrálním území Olomouc město) byly podle rozhodnutí finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v Olomouci z 30. 12. 1960, č. j. Fin. maj. I-448/88-1959-Řa, převedeny podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. do vlastnictví státu a dne 25. 10. 1961 byly převzaty do operativní správy Podniku bytového hospodářství v Olomouci s výplatou částečné náhrady 41:700,- Kč. Žalobci vyzvali uvedený podnik bytového hospodářství v Olomouci totiž namítal, že tu došlo ke generální rekonstrukci a následnému sloučení dvou domů (čp. 191 a čp. 190 v Olomouci), část původního objektu byla demolována a stavba po rekonstrukci není již původní stavbou.
Ve zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu z 31. 8. 2005 (28 Cdo 2684/2005 Nejvyššího soudu) byl zaujat v této právní věci názor, že je třeba v dalším řízení u soudů obou stupňů řešit základní spornou otázku v posuzované věci, totiž zda dům čp. 191 v Olomouci (jako věc ve smyslu práva) zanikl nebo nezanikl sloučením s domem čp. 190 v Olomouci, jak to v řízení tvrdil žalovaný státní podnik. V tomto řízení byl proveden zejména důkaz revizním znaleckým posudkem Znaleckého a oceňovacího ústavu, s. r.o., v Prostějově ze 14. 8. 2006, z něhož vyplynulo, že tu nedošlo k tomu, že by dům čp. 191 v Olomouci zanikl, neboť přes provedené stavební práce (v letech 1972-1975) je u něho dodnes patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží a nedošlo tu k zániku stavby ani obestavěním spojením domu čp. 191 v Olomouci a domem čp. 190 v Olomouci tedy nevznikla nová samostatná věc, když tu nedošlo k tomu, že by dům čp. 191 tímto sloučením zanikl.
Odvolací soud proto dospěl k výslednému právnímu závěru, že soud prvního stupně rozhodl správně se správným posouzením věci podle zákona č. 430/1990 Sb. při řešení všech dílčích rozhodných otázek včetně i posouzení charakteru podstatně zhodnocené původní stavby, jakož i identifikace stavebního pozemku, na němž dům čp. 191 v Olomouci stojí. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadených výrocích (označených I. a II.) ve věci samé potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.
Ve výroku (označeném III.), týkajícím se postupu žalovaného ve vztahu ke stavebnímu úřadu ohledně dělení pozemku parc. č. 612 v katastrálním území Olomouc město, rozsudku soudu prvního stupně byl tento rozsudek odvolacím soudem změněn podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a), b) občanského soudního řádu, a to zamítnutí části žaloby jako bezpředmětné a nadbytečné bez konkrétní opory v některém hmotněprávním předpise.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 3 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 15. 11. 2010 advokátu, který žalovaný státní podnik (v likvidaci) v řízení zastupoval a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u Okresního soudu v Olomouci dne 13. 1. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 11. 1. 2011, (sp. zn. 12 Co 261/2009 Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel má za to, že jeho dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 občanského soudního řádu) a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel vytýkal zejména, že odvolací soud naprosto nesprávně posoudil závěry posléze provedeného revizního znaleckého posudku (včetně dodatku č. 1 a včetně výslechu znalců před odvolacím soudem.). Podle názoru dovolatele odvolací soud zcela přehlédl, že ačkoli žalobci či jejich právní předchůdci pozbyli pouze jeden samostatný dům čp. 191 a dům čp. 190, které byly pouze administrativně sloučeny do domu čp. 191. Z revizního znaleckého posudku ze 1. 8. 2006 a jeho závěrů je, podle názoru dovolatele, zcela jednoznačné, že ze stavebního hlediska jsou dosud evidentně zachovány základní konstrukční prvky obou domů, a to domu čp. 191 a čp. 190 v Olomouci, když samotná stavba, kterou učinil předmětem vydání odvolací soud, vznikla pouze administrativně, nikoli fyzicky. Podle soudního rozhodnutí v této právní věci žalobci nabyli do svého spoluvlastnictví dva domy, tj. kromě menšího původního domu čp. 191 i větší dům čp. 190, když přírůstek původního domu čp. 190 k menšímu domu čp. 191 považuje odvolací soud za zhodnocení domu čp. 191 . Závěr odvolacího soudu, že větší stavba původní dům čp. 190 je přírůstkem původního menšího domu čp. 191, je evidentně nesprávným právním posouzením, které je v rozporu s provedenými důkazy, dovozuje dovolatel, když oba domy provedenou rekonstrukcí neztratily svůj stavebně technický charakter ani půdorys. Dovolatel má za to, že odvolací soud v rozporu se závěry revizního znaleckého posudku uzavírá, že dům čp. 191 v Olomouci je zhodnocen původním domem čp. 190, takže žalobcům byly takto vydány domy dva, ačkoli žalobci se v tomto soudním řízení domáhali vydání pouze jednoho domu a když také žalobci nebo jejich právní předchůdci také v minulosti přišli jen o jeden dům. Kdyby se žalobci v tomto soudním řízení domáhali pouze toho, o co v minulosti přišli, tedy o původní dům čp. 191 v Olomouci, stojící na pozemku parc. č. 612/1, který vznikl oddělením z původního pozemku parc. č. 612, dovolatel jako žalovaný by se již nebránil, protože z provedených důkazů před soudy obou stupňů vyšlo najevo, že žalobci mají právo na vydání původního domu čp. 191 a pozemku parc. č. 612/1 (o výměře 188 m2). Podle rozhodnutí odvolacího soudu by se však žalobci stali vlastníky dvou samostatných domů (nyní administrativně označených jako dům čp. 191) a spoluvlastníky pouze části pozemku pod těmito dvěma domy, a to pozemku parc. č. 612/1, který byl oddělen z pozemku parc. č. 612 v katastrálním území Olomouc město.
Ve vyjádření žalobců k dovolání žalovaného bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Bylo tu upozorněno na to, že podle názoru žalobce nevyplývá jednoznačně ani to, v jakém rozsahu se dovoláním napadená rozhodnutí odvolacího soudu (pokud by totiž bylo žalovaným zamýšleno zaměření dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako celku, je pochybné, zda je, vzhledem k obsahu jednotlivých výroků rozsudku soudu prvního stupně, tento postup v daném případě přípustný). Podle názoru žalobců dovolatel jen opakovaně účelově uplatňuje stále stejné argumenty, jejichž důvodnost byla již v průběhu téměř dvacetiletého průběhu tohoto řízení přesvědčivě vyvrácena. Např. si dovolatel vůbec neuvědomuje, že nárůst hodnoty původní stavby , kterou vydáním podstatně zhodnoceného domu čp. 191 v Olomouci oprávnění získávají navíc, je vůči státu, jako původnímu vlastníku neexistujícího domu čp. 190 kompenzován povinností oprávněných uhradit příslušnému ministerstvu rozdílovou částku. Zaplacením rozdílové částky pak získal původní vlastník stát specifickou restituční cestou vlastně též úhradu za podstatné zhodnocení původní stavby čp. 191 včetně původního domu čp. 190 jako přírůstku. Podle názoru žalobců byl na daný případ odvolacím soudem správně aplikován právní institut podstatné zhodnocení původní stavby a i jinak učinil soud logické, správné a účelné právní závěry. Odvolací soud také postupoval v řízení v plném souladu se závaznými pokyny Nejvyššího soudu ČR, obsaženými v rozsudku z 31. 8. 2005 (28 Cdo 1684/2005). Podle názoru žalobců dovolatel v obsahu svého dovolání nerespektuje závazný právní předpis (zejména ustanovení § 10 zákona č. 403/1990 Sb.), stanovící povinnost vydat nemovitost oprávněným osobám ve stavu, v němž se nachází ke dni uzavření dohody o vydání nemovitosti. Žalobci zejména zdůrazňují, že v rámci přístavby musel být původní dům čp. 190 nastaven o celé jedno funkční obytné podlaží; bylo to technicky nezbytné, aby mohl být dům čp. 190 technicky přistavěn k domu čp. 191; před provedením přístavby měl dům čp. 191 3920,77 m2 obstavěného prostoru a dům čp. 190 3292,87 m2 obstavěného prostoru, zatím co po provedení přístavby bylo v domě čp. 191 305,31 m2 podlahové plochy, tvořící byty, a v domě čp. 190 bylo 226,78 m2 podlahové plochy, tvořící byty; věcí v právním smyslu k níž bylo přistavováno byl dům čp. 191 v Olomouci. Pokud jde o úvahy dovolatele o případném oddělení obou domů, mají žalobci za to, že tu je sice technicky proveditelné, nicméně by se jednalo o nákladný složitý proces, který by vyžadoval provedení rozsáhlých úprav, prováděných na cca 45 % podlahové plochy původního domu čp. 191.

Přípustnost dovolání dovolávajícího se státního podniku (v likvidaci) bylo tu třeba posoudit co do potvrzujícího výroku (označeného I.) rozsudku odvolacího soudu, jenž se týkal žalobě žalobců vyhovujících výroků rozsudku soudu prvního stupně, podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání uvedeného dovolatele proti výroku (označenému II.) rozsudku odvolacího soudu, měnícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl žalobní návrh žalobců, týkající se uložení povinnosti žalovaného státního podniku podat správnímu orgánu návrh na dělení pozemku parc. č. 612 v katastrálním území Olomouc město, zamítnut změnou žalobě vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně, je dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Dovolávající se státní podnik (v likvidaci) uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 3 odst. 1, § 4 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a to i v souvislosti s právní úpravou obsaženou v ustanoveních § 118 odst. 1 a § 120 odst. 1 a 2 občanského zákoníku.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 403/1990 Sb. zemře-li vlastník věci (které má na zřeteli ustanovení § 1 téhož zákona), vydá se věc, odňatá oprávněné osobě, dalším oprávněným osobám v pořadí uvedeném v ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 403/1990 Sb., tedy i (nebylo-li tu dědiců ze závěti) dětem vlastníka, popřípadě jeho dětem (a není-li naživu některé z nich, pak jeho potomkům).
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. se vydání věcí podle tohoto zákona oprávněným osobám týká věcí, které držely ke dni účinnosti tohoto zákona právnické osoby (povinné osoby) s výjimkou cizích států, podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky jsou výhradně fyzické osoby.
Podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.se věc podle tohoto zákona vydává ve stavu, v němž se nachází ke dni uzavření dohody o vydání věci.
Podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. jde-li o stavbu, která byla podstatně zhodnocena tak, že její cena ke dni uzavření dohody a stanovené postupem uvedeným v § 19a převyšuje náhradu podle § 14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., je na vůli oprávněné osoby, zda se rozhodne pro tuto náhradu, nebo zda výzvě povinnou osobu k vydání nemovitosti a uhradí příslušnému ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci rozdíl mezi takto stanovenou cenou a úhradou podle § 14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Povinná osoba je povinna vydat věc do 30 dnů po oznámení výše jejího zhodnocení příslušným ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizace v případě, že se oprávněná osoba rozhodne pro její podání.
Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. k vydání věci může oprávněná osoba povinnou osobu vyzvat do 6 měsíců ode dne účinnosti zákona č. 403/1990 Sb.; jinak její nárok zaniká.
Zákon č. 403/1990 Sb. spojuje právní důsledky, předpokládané v ustanovení § 4 tohoto zákona, už s podáním samotné výzvy k vydání věci (byť i bez předložení potřebných příloh). Takovou výzvou uplatněný nárok nezanikne ve lhůtě uvedené v ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Pro závěr o to, které věci byly původnímu vlastníku odňaty (ve smyslu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb.), není určující pouze samotné znění výroku příslušného správního rozhodnutí, vydaného podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Textu ustanovení § 1 a § 2 zákona č. 403/1990 Sb., jakož i účelu a smyslu tohoto zákona odpovídá, aby tato otázka byla posuzována také se zřetelem k reálně utvořeným vztahům a skutečnému jednání zúčastněných subjektů (k tomuto právnímu závěru dospěl dovolací soud např. v nepublikovaném rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 362/96 Nejvyššího soudu).
Pokud jde o podstatné zhodnocení stavby (§ 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění zákona č. 137/1991 Sb.), je třeba je chápat jako výsledek provedených prací a vložených investic, které přesahují běžnou údržbu stavby; nejsou tu míněny zejména práce a vynaložené náklady, jež se při údržbě staveb pravidelně opakují a nevymykají se z rámce běžného hospodaření. Muselo by jít o takové práce a o takové vynaložené náklady, jimiž se mění stavba, a to podstatně, buď z hlediska jejího rozsahu nebo obsahu (viz č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 112 /246/).
Pokud jde o pozemek, na němž stojí (je umístěna) stavba, pak je tu rozhodující skutečnost umístění stavby na pozemku a nikoli ta skutečnost, zda jde o umístění celé stavby nebo její části (jde-li o stavbu umístěnou např. na dvou pozemcích). V rámci dohody o vydání věci a o vzájemném vypořádání (§ 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.) je ovšem možné se dohodnout např. o vydání pozemku po oddělení jeho části (zejména po oddělení této části na základě geometrického oddělovacího plánu a případně už i po přidělení samostatného parcelního čísla), které je zastavěna stavbou (její částí). Takto vydělená část by se tím stala samostatnou věcí v právním smyslu, způsobilou být předmětem občanskoprávního vztahu.
Podle ustanovení § 118 odst. 1 občanského zákoníku předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty.
Podle ustanovení § 119 odst. 2 občanského zákoníku nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.
Podle ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku stavba není součástí pozemku.
V rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: V případě přestaveb a přístaveb nemovitostí je třeba posuzovat, zda se staly součástí původní nemovitosti, zda tu nedošlo k podstatnému zhodnocení nemovitosti nebo ke změně druhu stavby, popřípadě zda vznikla nová nemovitá věc.
Jde-li o přestavbu původní stavby a nebylo-li mezi jejím vlastníkem a stavebníkem dohodnuto něco jiného, je třeba při posuzování vlastnického vztahu k takové nemovitosti zpravidla vycházet z toho, že to, co přirostlo k původní neodstraněné stavbě, náleží vlastníku této původní stavby (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Z uvedených ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry z uveřejněné judikatury soudů měl v podstatě na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 9. 9. 2010 (sp. zn. 12 Co 261/2009 Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci), proti němuž směřuje dovolání uvedeného dovolatele Olterm, s. p., Olomouc.
Proto při posuzování přípustnosti dovolání dovolatele proti výroku rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu dva výroky rozsudku soudu prvního stupně z 24. 3. 2009 (č. j. 16 C 175/91 Okresního soudu v Olomouci), nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem (co do jeho potvrzujícího výroku, označeného I.) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb.), popřípadě právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak Nebylo proto možné shledat u dovolání dovolatele, pokud směřovalo proti uvedenému potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele, pokud směřovalo proti výroku (označenému I.) rozsudku odvolacího soudu z 9. 9. 2009 (sp. zn. 12 Co 261/2009 Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci), jímž byly potvrzeny dva výroky (označené I. a II.) rozsudku soudu prvního stupně, vyhovující žalobám žalobců, a to podle ustanovení § 243b odst. 2 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, neboť toto dovolání nebylo možné posoudit jako dovolání přípustné. Pokud dovolání dovolatele směřovalo i proti výroku (označenému II.) rozsudku odvolacího soudu z 9. 9. 2010, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku (označeném III.), ukládající povinnost žalovaného podat na Magistrát města Olomouce, odbor stavební, úplnou a řádnou žádost (návrh) o vydání rozhodnutí o dělení pozemku parcely č. st. 612 v katastrálním území Olomouc město , pak tato přípustná část dovolání dovolatele nebyla shledána důvodnou, když bylo nutno přisvědčit právnímu závěru rozsudku odvolacího soudu z 9. 9. 2010, že totiž tu bylo na místě zamítnutí tohoto dílčího žalobního návrhu žalobců jako bezpředmětného, nadbytečného a v restituční věci nepřípadného, jenž nemá konkrétní oporu v některém hmotněprávním předpise .
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu svým rozsudkem (srov. § 243b odst. 6 o. s. ř.) k zamítnutí přípustného dovolání dovolatele proti výroku (označenému II.) rozsudku odvolacího soudu z 9. 9: 2010 (sp. zn. 12 Co 261/2009 Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, jímž byl změněn výrok (označený III.) rozsudku Okresního soudu v Olomouci z 24. 3. 2009, č. j. 16 C 175/91-386, a to jako dovolání nedůvodného. Zamítnutí dovolání se týká i souvisejících výroků o nákladech řízení (označených v rozsudku odvolacího soudu jako výroky III. až VI.).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobci v dovolacím řízení na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 tohoto právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníků řízení a náhradu nákladů na toto zmíněné vyjádření k dovolání žalobcům nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu uvedeného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo žalobou uplatněno a uvedeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 6. dubna 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu