28 Cdo 639/2007
Datum rozhodnutí: 20.01.2009
Dotčené předpisy: § 20 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb., § 20 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 639/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání odvolatelů: 1. J. N., a 2. M. J., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 2. 6. 1998, sp. zn. 16 Co 86/95, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 C 330/93 (žalobců J. N. a M. J., kteří byli v řízení před soudy obou stupňů zastoupeni advokátem, proti žalovanému Z. a o. d. K. u J., v likvidaci, o náhradu za tažné koně částkou 160.000,- Kč), takto:

I. Dovolání dovolatelů se zamítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě v této právní věci, podané u soudu 1. 3. 1993, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze 16. 12. 1994, č. j. 10 C 330/93-104. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo, že žalované Z. a o. d. K. u J. je povinno zaplatit žalobcům J. N. a M. J. za tažné koně částku 80.000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku; ve zbytku žalobou uplatněného žalobního návrhu, tj. v částce 80.000,- Kč byla žaloba žalobců zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Oběma žalobcům i žalovanému družstvu bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili na účet Okresního soudu v Jihlavě na náhradu placených nákladů tohoto řízení 1.122,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit v této právní věci soudní poplatek 3. 200,- Kč na účet Okresního soudu v Jihlavě rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců i žalovaného družstva proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 2. 6. 1998, sp. zn. 16 Co 86/P95. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení náhrady ze strany žalovaného družstva vůči žalobcům částkou 40.000,- Kč a o zamítnutí další částky této požadované náhrady ve výši 80.000,- Kč. Dále byl tímto rozsudkem odvolacího soudu změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalovanému družstvu uložena povinnost zaplatit žalobcům další náhradu částkou 40.000,- Kč, a to tak, že žalobní návrh na přiznání této další náhrady byl zamítnut. Ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně rovněž změněn: Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému družstvu na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 14.495,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.377,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalobcům bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Jihlavě společně a nerozdílně 841,50 Kč na náhradu placených nákladů tohoto řízení. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Jihlavě částku 280,50 Kč na úhradu placených nákladů řízení a 1.600,- Kč na úhradu soudního poplatku, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) nebyl sice toho názoru, že by žalobci byli oprávněni pouze k polovině náhrady ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 a 3 zákona č. 195/1993 Sb., když k druhé polovině této náhrady je oprávněnou osobou F. N., dcera J. M., původního vlastníka koňského potahu, o nějž jde v tomto řízení, která ovšem nárok na náhradu za tento potah neuplatnila; odvolací soud totiž poukazoval na ustanovení § 21 zákona č. 195/1993 Sb., podle něhož je-li více oprávněných, ale nárok uplatní jen některá z nich, vydá se jí věc celá. Avšak na základě výsledků dokazování v této právní věci dospěl odvolací soud k závěru, že původní vlastník J. M. při prvním vstupu do družstva JZD K. k 1. 1. 1959 nevnesl do tehdejšího družstva pár koní, nýbrž zaplatil jen přínos za pár koní částkou 1.244.84,- Kč a při výstupu z družstva ke dni 13. 11. 1962 převzal vypořádání částkou 996,- Kč. Ohledně druhého vstupu J. M. do jednotného zemědělského družstva v roce 1963 pokládal odvolací soud za prokázáno, že J. M. vnesl do družstva jen jednoho koně; pokud šlo o druhého koně, byly v tomto řízení konstatovány pouze doklady o tom, že ke dni 17. 4. 1963 zaplatil J. M. družstvu za jednoho koně 431,60 Kč. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalobcům jako oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb. přísluší náhrada jen za jednoho koně, kterého vnesl J. M. (dědeček žalobců) do tehdejšího J. z. d. K., které je právním předchůdcem žalovaného družstva Z. a o. d. K. u J. Žalobcům tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, náleží ve smyslu ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 195/1993 Sb. a ustanovení § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 20/1992 Sb. náhrada jen 40.000,- Kč ; pokud šlo o zbývající část přísudečného výroku ve výši 40.000,- Kč , měl odvolací soud za to, že je tu na místě změnit výrok rozsudku soudu prvního stupně a v tomto rozsahu žalobní návrh žalobců zamítnout.

V důsledku změny výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé změnil odvolací soud i výroky rozhodnutí tohoto soudu o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení i ve vztahu vůči státu ohledně jím placených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 2 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 29. 6. 1998 a dovolání ze strany žalobců, zastoupených advokátkou, bylo dne 24. 7. 1998 podáno u Okresního soudu v Jihlavě. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovali žalobci na to, že jejich dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelé zdůrazňovali, že jsou po smrti původního vlastníka J. M. oprávněnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a že o náhradu živého a mrtvého inventáře, vneseného J. M. do J. z. d. v K. požádali včas ve lhůtě podle zákona č. 229/1991 Sb.

Dovolatelé poukazovali na to, že v tomto soudním řízení (sp. zn. 10 C 330/93 Okresního soudu v Jihlavě) uplatnili nárok na náhradu za dva tažné koně, které původní vlastník J. M. vnesl do uvedeného družstva při svém prvním vstupu v roce 1959 a dále za dva další tažné koně, které J. M. vnesl do JZD K. při svém druhém vstupu v roce 1963. Dovolatelé mají za to, že tento jimi uplatněný nárok na finanční náhradu odpovídá ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb. a ustanovení § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 20/1992 Sb.

Dovolatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v tomto řízení nebylo prokázáno vnesení čtyř tažných koní do JZD K. Poukazují přitom zejména na příjmový doklad z 3. 3. 1959, z něhož vyplývá, že J. M. předal do pokladny JZD K. částku 1.244,84 Kč jako přínos za dva koně. Dovolatelé mají za to, že zejména tento listinný důkaz prokazuje, že J. M. koně do družstva vnesl, a to i když koně v družstvu nikdy nepracovali, jelikož nebyli pro práci v družstvu potřební . Také vnesení dvou koní do JZD K. při druhém vstupu J. M. do družstva v roce 1963 vyplývá z příjmového dokladu ze 17. 4. 1963 ohledně částky 431,60 Kč za jednoho z koní (částka byla J. M. J. z. d. K. poukázána) a vyplývá to i z výpovědí svědků o tom, že druhý z vnesených koní byl družstvem prodán.

Ve vyjádření žalovaného Z. a o. d. K. u J. k dovolání dovolatelů bylo poukazováno na to, že na majetek tohoto družstva byl usnesením Krajského obchodního soudu v Brně z 22. 9. 1998, č. j. 32 K 19/97-49, prohlášen konkurs.

V přípise Nejvyššího soudu ze 16. 1. 2003, 28 Cdo 180/2002, Okresnímu soudu v Jihlavě bylo vyjádřeno, že dovolací řízení je tu ze zákona přerušeno a po dobu trvání konkursu v něm není možné pokračovat ani na návrh osob vyjmenovaných v § 14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání .

Podle usnesení Krajského soudu v Brně ze 14. 6. 2006, č. j. 32 K 19/97-327, byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen konkurs na majetek úpadce Z. a o. d. K. u J., družstva v likvidaci, K. č. 465.

V daném případě jde o dovolání dovolatelů, podaném u soudu 24. 7. 1998, proti rozsudku odvolacího soudu z 2. 6. 1998 (sp. zn. 16 Co 86/95 Krajského soudu v Brně).

Podle ustanovení hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., projednají a rozhodně se o nich podle dosavadních právních předpisů.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákona č. 30/2000 Sb.) bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Tak tomu bylo i v daném případě.

Dovolatel ve svém přípustném dovolání uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak uváděl ve svém rozsudku z 2. 6. 1998, sp. zn. 16 Co 86/95 Krajského soudu v Brně, na str. 2) zejména podle ustanovení § 4 odst. 2, § 20 odst. 1 a 3 a § 21 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění vyhlášeném pod č. 195/1993 Sb.), o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6 zákona č. 229/1991 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v § 13 téhož zákona jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb. (pokud jsou státními občany ČR) další fyzické osoby, a to kromě dědiců ze závěti (srov. písm. a/ a písm. b/ odstavce 2 ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) také děti a manžel zemřelé oprávněné osoby (srov. písm. c/ odstavce 2 ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).

Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jako i zásob, právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva; zemřel-li původní vlastník, má právo požadovat náhradu další oprávněná osoba uvedená v § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.

Podle ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. se náhrada poskytne ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu; není-li to možné, poskytne se úhrada ve službách, případně v jiné formě.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo (na str. 125, odst. 4), že pojem převzetí věci (§ 20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) je obdobný tomu, co je uvedeno o převzetí věci v ustanovení § 133 odst. 1 občanského zákoníku. Míní se tím faktické (fyzické, hmotné uchopení, přebrání) věci z ruky do ruky .

Z těchto ustanovení i jejich výkladu v uveřejněné judikatuře soudů vychází dovolací soud i v daném případě, přičemž zároveň musel dovolací soud konstatovat, že z nich vycházel i odvolací soud ve svém rozsudku z 2. 6. 1998 (sp. zn. 16 Co 86/95 Krajského soudu v Brně) při aplikaci a výkladu použitých ustanovení právního předpisu. Nebylo tedy možné dospět přesvědčivě k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelů, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Výtky dovolatelů proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu pak spočívají v podstatě ve výtkách co do neúplného zjištění skutkového stavu a co do hodnocení (podle názoru dovolatelů nesprávného) provedených důkazů.

V uvedeném smyslu bylo však třeba mít na zřeteli, že v řízení v této právní věci provedly soudy obou stupňů v nemalém rozsahu důkaz výslechy svědků i důkaz konstatováním listinných důkazů.

Bylo proto třeba mít na zřeteli také právní závěry z uveřejněné judikatury soudů ohledně toho, jak je třeba posuzovat v dovolacím řízení výtky neúplného zjištění skutečného stavu věci či výtky nesprávného hodnocení důkazů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 241 odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) občanského soudního řádu (v již uvedeném znění) nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také, jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá .

Vzhledem k těmto okolnostem, z nichž nelze dovodit ani pochybení odvolacího soudu v postupu v průběhu odvolacího řízení, ani při rozhodování o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že přípustné dovolání dovolatelů nelze zároveň posoudit i jako dovolání důvodné.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) k zamítnutí dovolání dovolatelů, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelů, nelze pokládat za nesprávné tak, aby bylo na místě je zrušit. Dovolání dovolatelů bylo tedy zamítnuto rozsudkem dovolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených žalovaným družstvem na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelů rekapitulujícímu stručně údaje a přednesy učiněné již v řízení před soudy obou stupňů s připojením sdělení o v mezidobí nařízeném konkursu na majetek žalovaného družstva.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 20. ledna 2009

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu