28 Cdo 632/2005
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy: § 7 odst. 4 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 632/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J., akciové společnosti, zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 4. 11. 2004, sp. zn. 9 Co 1034/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 12 C 282/97 (žalobkyně J., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. D., zastoupenému JUDr. J. M., o 3.426.964,10 Kč) takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalující akciové společnosti, podané u soudu 22. 10. 1992, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze 6. 6. 1995, čj. 9 C 17/93-58, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 3.426.964,10 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1992 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení 129.395,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve věci samé rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 27. 6. 1996, sp. zn. 11 Co 598/95. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalující akciové společnosti 101.645,- Kč na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.936,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem z 30. 6. 1997, 2 Cdon 1771/96, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústi nad Labem z 27. 6. 1996, sp. zn. 11 Co 598/95, i rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze 6. 6. 1995, čj. 9 C 17/93-58, a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.

Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že svá skutková zjištění o tom, že v daném případě šlo nikoli o jednu nemovitost, ale o soubor nemovitostí (tj. o několik samostatných věcí) učinil, aniž by postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 občanského soudního řádu, takže zásadní skutkové zjištění bylo provedeno v odvolacím řízení a účastníkům řízení bylo odňato právo domáhat se přezkumu tohoto skutkového zjištění.

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Teplicích rozsudek z 15. 4. 2002, čj. 12 C 282/97-148, jímž uložil žalovanému zaplatit žalující akciové společnosti 3.426.964,10 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1992 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení 197.113,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení bylo doloženo, že mezi žalobkyní a žalovaným byla v únoru 1992 uzavřena dohoda o vydání věcí ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; v této dohodě bylo pod bodem VI obsažen závazek žalovaného uhradit žalobkyni 3.426.946,10 Kč po registraci této dohody (bývalým státním notářstvím), k níž došlo 30. 3. 1992. Dopisem z 2. 6. 1992 však žalovaný sdělil žalobkyni, že nesouhlasí se zaplacením částky 3.426.964,10 Kč, neboť to neodpovídá zhodnocení nemovitostí ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., k jehož úhradě se v dohodě zavázal.

V řízení byl proveden důkaz znaleckými posudky z 3. 12. 1991 (s dodatkem z 12. 12. 1991 a s dalším dodatkem ze 17. 1. 1992); z těchto posudků vyplývalo, že cena sporné nemovitosti (objektu čp. 386 v P.) činila ke dni podání výzvy k vydání nemovitosti 6.949.202,20 Kč a že celková částka zhodnocení nemovitosti činila 52.010,50 Kč. Dne 23. 4. 1992 uzavřel žalovaný (po převzetí nemovitosti na základě dohody z února 1992) kupní smlouvu s firmou A. T., s.r.o., o prodeji uvedeného objektu, a to za kupní cenu 7.379.200,- Kč.

V řízení se soud prvního stupně dále zabýval otázkou, zda sporná nemovitost tvoří jeden celek, nebo zda tu jde o několik nemovitých věcí. Na podkladě výsledků místního šetření, vyžádaného soudem od Městského úřadu v P., a na základě výpovědi znalce Ing. N. vzal soud prvního stupně za prokázáno, že objekt čp. 368 v P. je řešen jako jedna ucelená stavba, propojená navzájem funkčně a technologicky. Jednotlivé stavby objektu by mohly sloužit zvlášť pouze po provedení stavebních úprav s tím, že součástí stavebních úprav by bylo vyřešení napojení na inženýrské sítě, zabezpečení přístupu i příjezdu k samostatným nemovitostem a dořešení způsobu vytápění. Soud prvního stupně proto uložil žalovanému (stejně jako ve svém dřívějším rozsudku ze 6. 5. 1995, čj. 9 C 17/93-38) zaplatit žalobkyni ve smyslu ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. za zhodnocení nemovitosti (představující rozdíl mezi původní cenou nemovitosti a její cenou v době podání písemné výzvy k vydání nemovitosti) částku 3.426.964,10 Kč.

O odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích z 15. 4. 2002, čj. 12 C 282/97-148, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze 4. 11. 2004, sp. zn. 9 Co 1034/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudkem soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalující akciové společnosti J. o zaplacení 3.426.964,10 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1992 do zaplacení byla zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 301.960,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného bylo shledáno důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dohodu (registrovanou dne 30. 3. 1992) ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Na základě této dohody žalující akciová společnost vydala žalovanému (jako oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb.) pozemek parc. č. 497 (o výměře 1964 m2) a na něm stojící tovární budovu čp. 386, pozemek parc. č. 463 (o výměře 1037 m2) a na něm stojící dům čp. 385 a pozemek parc. č. 2010/2 (o výměře 1685 m2), zapsané na listu vlastnictví č. 186 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu v P. Tato dohoda byla registrována bývalým Státním notářstvím v Pelhřimově. V článku VI. této dohody se žalovaný V. D. zavázal uhradit zhodnocení na přejímané movitosti částkou 3.426.964,10 Kč vydávající akciové společnosti J. v S. Vydávané nemovitosti lze zjednodušeně označit jako továrna. Všechny posuzované položky vydávaného objektu měly v roce 1949 cenu 6.897.191,70 Kč, zatím co v roce 1991 byla stanovena celková cena objektu částkou 6.949.202,20 Kč. Rozdíl těchto dvou částek činí 52.010,50 Kč, což znamená zhodnocení továrny jako celku. Ze znaleckého posudku vyplývá, že na tomto zhodnocení se podílelo pět konkrétních položek tzv. sousední dílna, jejíž zhodnocení v roce 1991 představovalo částku 2.558.915,75 Kč, a objekty, které byly v rámci továrny vystavěny nově (dřevník v hodnotě 1.008,- Kč, silo v hodnotě 3.210,- Kč, nové sociálky v hodnotě 846.077,40 Kč a zpevněné plochy v hodnotě 17.600,- Kč). Při stanovení povinnosti k náhradě zhodnocení částkou 3.426.964,10 se nevycházelo ze zhodnocení továrny jako celku, ale pouze ze zhodnocení několika jejích částí, bez přihlédnutí k částem naopak znehodnoceným.

Odvolací soud byl tedy toho názoru, že soud prvního stupně sice dostatečně zjistil skutkový stav, ale učinil při posuzování tohoto zjištěného skutkového stavu nesprávné právní závěry.

Odvolací soud měl za to, že část dohody z 30. 3. 1992, týkající se náhrady za zhodnocení vydávané nemovitosti, netvoří podstatnou náležitost dohody a může být z hlediska platnosti posuzována samostatně bez ohledu na platnost zbývajících smluvních ujednání dohody o vydání věci (srov. § 41 občanského zákoníku).

Odvolací soud poukazoval na to, že ustanovení § 7 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, obsahuje kogentní úpravu, která omezuje smluvní volnost účastníků. Bylo tedy nutno se zabývat, podle názoru odvolacího soudu tím, zda část dohody z 30. 3. 1992, týkající se náhrady za zhodnocení nemovitosti, neodporuje ustanovením zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) měl za to, že tu šlo o vydání jedné nemovitosti jedné věci, složené z více součástí, které tvoří jediný funkční celek. Ze znaleckého posudku, z něhož oba soudy vycházely, vyplývalo, že zhodnocení této nemovité věci (továrny), ale zároveň také její znehodnocení, činilo výsledně jen 52.010,50 Kč. Proto jestliže účastníci včlenili do dohody z 30. 3. 1992 závazek žalovaného zaplatit za zhodnocení nemovitosti celkovou částku 3.426.964,10 Kč, přičemž nebylo přihlédnuto k tomu, že vedle zhodnocení několika objektů došlo tu také ke znehodnocení několika součástí továrny, pak tento postup je třeba hodnotiti jako nesprávný. V ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. jde o zhodnocení nemovitosti jako celku; proto ujednání, které zohledňuje zhodnocení jen několika součástí věci, bez ohledu na součásti znehodnocené, je v rozporu s kogentní právní úpravou zákona č. 87/1991 Sb. To má za následek neplatnost ujednání účastníků řízení o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni za zhodnocení nemovitosti částku 3.426.964,10 Kč.

Odvolací soud proto změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalující akciové společnosti byla zamítnuta. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující akciovou společnost v řízení zastupoval, dne 21. 12. 2004 a dovolání ze strany této žalobkyně bylo dne 25. 1. 2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Teplicích, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání dovolatelka poukazovala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože její dovolání směřuje proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že řízení v této právní věci bylo před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka poukazovala především na to, že šetření na místě samém k objasnění okolností, zda vydané nemovitosti (podle dohody z 30. 3. 1992) tvoří jeden celek, provedl na pokyn soudu prvního stupně jen Městský úřad v P. (jeho odbor výstavby), zatím co soud prvního stupně se tohoto šetření nezúčastnil. Tuto vadu neodstranil ani odvolací soud, který bez dalšího závěru soudu prvního stupně, vycházející z tohoto šetření, převzal.

Dovolatelka dále poukazovala na to, že dohoda účinná od 30. 3. 1992 se týkala tovární budovy čp. 386 na pozemku parc. č. 497, dále budovy čp. 385 na pozemku parc. č. 463, jakož i pozemku parc. č. 2010 v P.; šlo tu tedy o dvě samostatné budovy, každá se svým popisným číslem. Ke zhodnocení došlo pouze u budovy čp. 386 v P. Podle názoru dovolatelky šlo v daném případě o více samostatných nemovitých věcí; na tom nic nemění ani názor Městského úřadu v P., obsažený ve zprávě o místním šetření, že totiž je celý objekt továrny řešen jako jedna ucelená stavba, propojená navzájem funkčně a technologicky. Podle názoru dovolatelky jestliže není stavba součástí pozemku (§ 120 odst. 2 občanského zákoníku), pak ani technologické a funkční propojení několika různých staveb a nemovitostí nemůže znamenat, že tu jde o jedinou věc, o to víc za situace, kdy každá ze staveb má přiděleno vlastní číslo popisné .

Dovolatelka nepokládá za správný právní názor odvolacího soudu o kogentnosti ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru dovolatelky otázka stanovení míry zhodnocení nemovitosti může být řešena i dohodou účastníků s tím, že zákon dává pouze návod pro případ, že by se účastníci nedohodli ; to vyplývá z volnosti oprávněné osoby při rozhodování o tom, zda bude požadovat vydání nemovitosti a vyplatí peněžní částku za zhodnocení nemovitosti.

Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem soudu, že část dohody o vydání nemovitostí, která se týká náhrady za zhodnocení nemovitosti, netvoří podstatnou náležitost dohody a může být z hlediska platnosti posuzována samostatně. Nelze pochybovat o tom že by žalující akciová společnost neuzavírala dohodu o vydání věcí, aniž by měla dohodou zajištěn nárok na zhodnocení nemovitosti podle příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.; pro žalobkyni bylo podstatnou náležitostí dohody o vydání věcí i ujednání o výši náhrady za zhodnocení nemovitosti včetně termínu o zaplacení této náhrady; o tom svědčí i ujednání o výhradě vlastnictví, podle níž vlastnictví k nemovitostem tu mělo přejít na žalovaného až po zaplacení dohodnuté částky náhrady za zhodnocení nemovitosti. Podle názoru dovolatelky nelze v daném případě a za daných okolností oddělit část dohody, týkající se ujednání o náhradě za zhodnocení nemovitosti od ostatního obsahu dohody o vydání nemovitostí.

Dovolání dovolávající se akciové společnosti bylo tu přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Pokud dovolatelka poukazovala na ustanovení § 130 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož nebylo v tomto řízení, podle názoru dovolatelky, postupováno, nebere dovolatelka zřetel na to, že ani v rozsudku soudu prvního stupně, ani v rozsudku odvolacího soudu se neuvádí, že by v řízení byl proveden důkaz ohledáním ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Na tu skutečnost, že Městský úřad (jeho odbor výstavby) v P. provedl šetření na místě ohledně objektu čp. 386 a čp. 385 v P., jehož se toto občanské soudní řízení týká, a to za účasti předvolaných účastníků tohoto občanského soudního řízení, je třeba hledět jako na přípravu podkladů pro odborné vyjádření (srov. § 127 odst. 4 občanského soudního řádu), které bylo od uvedeného správního orgánu soudem prvního stupně vyžádáno.

Pokud dovolatelka namítá, že výsledky tohoto šetření a vyjádření byly soudy obou stupňů nesprávně hodnoceny, poukazuje dovolací soud na právní závěry, které byly vyjádřeny již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž dovolací důvod ve smyslu právní úpravy důvodů dovolání, obsažené v občanském soudním řádu, nelze spatřovat dokonce ani ve vadách či omylech při hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 občanského soudního řádu, které je uvedeným základním procesním předpisem soudům svěřeno s uplatněním principu volného hodnocení důkazů soudem. Uváděné uveřejněné soudní, rozhodnutí také připomíná, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, zejména tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není.

Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (s poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), se týkal jmenovitě zejména aplikace a výkladu ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. v návaznosti na ustanovení občanského zákoníku o platnosti právních úkonů (zejména ustanovení § 39 občanského zákoníku) a jejich posuzování v občanském soudním řízení, a to právě i v případech právních úkonů, které nabyly účinnosti dříve stanovenou registrací některých právních úkonů ohledně nemovitostí, prováděnou bývalými státními notářstvími podle dříve platných ustanovení občanského zákoníku a dříve platných ustanovení zákona č 95/1963 Sb. (notářského řádu).

Podle ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jde-li o nemovitost vydávanou oprávněné osobě osobou povinnou, přičemž tato nemovitost je zhodnocena tak, že její cena, určená ke dni podání výzvy k jejímu vydání oprávněné osobě, podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat finanční náhradu podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., nebo zda bude požadovat vydání nemovitosti; pokud bude trvat na vydání nemovitosti, oprávněná osoba nahradí povinné osobě rozdíl mezi cenami uvedenými v právní větě ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Obě ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991).

K ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. bylo ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyloženo (na str. 119-120 /253-254/): Uvádí-li se v ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. původní věc v souvislosti se zhodnocením věci, jež má za následek podstatné převýšení ceny věci, je tím míněna vydávaná nemovitost ve stavu před tímto jejím zhodnocením; zhodnocením je tu míněn rozdíl mezi hodnotou nemovitosti před stavební úpravou a po ní, nikoli cena vynaložených prostředků (nákladů). Je třeba mít na zřeteli, že v § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je stanoveno, že jak cena původní, tak i cena ke dni podání výzvy k vydání věci oprávněné osobě se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., takže rozdíl v těchto cenách spočívá v amortizaci .

Z uvedeného výkladu vyplývá i nutnost posouzení pojmu podstatné převýšení ceny původní věci , ; tento pojem lze vykládat (např. analogicky s výkladem cen služeb, použitým pod č. 2/1978 /na str. 58/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) jako takové překročení ceny, jež je vyšší než 20 %. Vzhledem ke kusé právní úpravě v § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je pak třeba obsah i účel tohoto ustanovení posuzovat také s použitím ustanovení občanského zákoníku, např. ustanovení § 39 a § 41 tohoto zákoníku.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo k ustanovení § 41 občanského zákoníku (upravujícímu částečnou neplatnost právního úkonu) vyloženo, že pro úvahu o tom, zda jde o část právního úkonu, kterou nelze oddělit od ostatního obsahu úkonu, je nerozhodné, že se právní úkon týká věci (např. pozemku) kterou lze oddělit, nýbrž je rozhodné, zda jde o část právního úkonu obsahově oddělitelnou.



Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Občanský zákoník upravuje neplatnost právních úkonů i v některých dalších ustanoveních občanského zákoníku (např. ohledně náležitostí právních úkonů v § 37, v § 38, v § 40a a v § 41a, ale také např. ohledně okolností samotného uzavírání právních úkonů i kupř. co do neplatnosti právního úkonu z důvodu omylu /srov. § 49a občanského zákoníku/).

Ani dříve v občanském zákoníku upravená registrace smluv ohledně nemovitosti bývalými státními notářstvími a rozhodování státních notářství o této registraci nebránila tomu, aby otázka platnosti či neplatnosti smlouvy mohla být zjišťována nezávisle na registraci smlouvy v řízení soudním na základě žaloby o neplatnost smlouvy, případě žaloby o ochranu práv vlastníka, když již bylo podle smlouvy plněno (srov. k tomu např. Sborník I Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1974, str. 59, nebo č. 65/1972, str. 248, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalobě o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) občanského soudního řádu soud vyhoví, jestliže jde o povinnost, která vyplývá ze zákona, z platného právního vztahu nebo z porušení práva.

Jestliže tedy v daném případě odvolací soud vycházel z právního názoru, že nelze vyhovět žalobě na plnění z právního vztahu, který na základě výsledků provedeného dokazování nepokládá v části tohoto právního vztahu za platný, nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že tu došlo k vynesení nesprávného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Odvolací soud při svém rozhodování měl ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu na zřeteli i první názor dovolacího soudu, obsazený ve vydaném rozhodnutí v téže první věci (v rozsudku z 30. 6. 1997, 2 Cdon 1771/96), že totiž výsledek potřebného doplnění dokazování, uloženého dovolacím soudem, může vést k takovému zásadnímu skutkovému zjištění, které rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci , tedy i k odlišnému právnímu posouzení věci než k posouzení vycházejícímu jen z toho, že žalobkyní uplatňovaný žalobní návrh na plnění se opírá o skutečnost, že tu došlo k smluvnímu závazku o plnění ze strany žalovaného.

Neshledal proto dovolací soud, že by přípustné dovolání dovolatelky bylo také dovoláním důvodným, a proto dovolání dovolatelky zamítl podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.

Dovolatelka nebyl v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. dubna 2005

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu