28 Cdo 621/2005
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 621/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele M. R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 13. 10. 2004, sp. zn. 21 Co 328/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 718/2001 (žalobce J. D. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. R., zastoupenému advokátem, o umožnění přístupu do nebytových prostor), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 7. 6. 2001, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 23. 4. 2004, čj. 9 C 718/2001-153. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému uloženo umožnit žalobci užívání nebytových prostor prodejny a skladu (o výměře 260 m2) v přízemí zadního traktu domu čp. 43 na pozemku parc. č. 428/1 v Katastrálním území K., s přístupem ze dvora domu, a to předáním klíčů od vstupních dveří do nebytových prostor a od vrat u dvora, a zdržet se jednání, jímž by žalobci v užívání těchto prostor bránil. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Tomuto sporu žalobce se žalovaným předcházelo vydání usnesení Okresního soudu v Kolíně z 21. 5. 2001, čj. Nc 108/2001-12, jímž byl žalobci umožněn přístup do prostor pronajatých žalobci podle smlouvy ze dne 1. 5. 2000, a to nebytových prostor prodejny a skladu, umístěných v hale ve dvoře domu čp. 43 v katastrálním území K.

O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 7. 6. 2001 bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 13. 10. 2004, sp. zn. 21 Co 328/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav věci a věc posoudil správně i po právní stránce.

Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce a žalovaný uzavřeli 1. 5. 2001 smlouvu o nájmu nebytových prostor, kterou žalovaný, jako pronajímatel, přenechal žalobci, jako nájemci, k užívání přízemní nebytové prostory prodejnu a sklad v zadním traktu domu čp. 43 v K. za účelem provozování podnikatelské činnosti, a to na dobu určitou dvou let s možností výpovědi s výpovědní lhůtou šest měsíců s tím, že nepodáním výpovědi v druhém roce platnosti smlouvy se smlouva vždy obnovuje na dobu určitou ve znění této smlouvy (podle jejího článku VI.). Pro případ prodlení s placením nájemného delším než dva měsíce si účastníci dohodli skončení nájemní smlouvy (podle jejího článku V.). Žalovaný však od 19. 4. 2001 neumožňuje žalobci užívat pronajaté nebytové prostory s odvoláním se na porušení ustanovení smlouvy o zprostředkování a obchodním zastoupení z 25. 8. 2000, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným, podle níž se žalovaný stal obchodním zástupcem žalobce a vedoucím prodejny zřízené v nebytových prostorách, o něž jde v tomto řízení. Žalobce od května 2001 neplatil nájemné a uplatnil u žalovaného slevu na nájemném.

Odvolací soud byl toho názoru, že mezi žalobcem a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, splňující i zvláštní náležitosti zakotvené v § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a pronájmu nebytových prostor. Odvolací soud dospěl k názoru, že v daném případě nedošlo ke skončení nájmu podle článku V. citované smlouvy. Žalovaný od 19. 4. 2001 neplnil a dosud neplní svou povinnost z nájmu, spočívající v tom, že žalobci, jako nájemci, měl umožňovat užívat nebytové prostory v rozsahu dohodnutém ve smlouvě. Odvolací soud měl za to, že tedy žalobce byl oprávněn uplatnit nárok na slevu na nájemném ve výši celého sjednaného nájemného za dobu, kdy pronajaté prostory nemohl užívat. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalovaný porušuje od 19. 4. 2001 povinnosti, které na sebe vzal uzavřením nájemní smlouvy z 1. 5. 2000. Sdílel tedy odvolací soud názor soudu prvního stupně, že žalobci náleží ochrana proti žalovanému, který do jeho práva nájmu nebytových prostor neoprávněně zasahuje (§ 126 občanského zákoníku).

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému 22. 12. 2004 a dovolání ze strany žalovaného, zastoupeného advokátem, bylo podáno 12. 1. 2005 u Okresního soudu v Kolíně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 13. 10. 2004 (sp. zn. 21 Co 328/2004 Krajského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (s poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu).

Dovolatel zdůrazňoval, že v daném případě byl pro řešení tohoto sporu rozhodný obsah a znění nájemní smlouvy z 1. 5. 2001. V této smlouvě se dohodli pouze, že platnost této nájemní smlouvy končí při prodlení a placením nájemného delším než 2 měsíce; jiné výjimky ve smlouvě uvedeny nebyly a nebyla tu zahrnuta ani doložka pokud není dále ve smlouvě uvedeno jinak : rovněž tu nejsou ve smlouvě odkazy na použití ustanovení občanského zákoníku či jiného právní předpisu pro ostatní ve smlouvě neřešené otázky.

V daném případě bylo nesporné, že od května 2001 nájemce (tj. žalobce) nájemné neplatil; skončila tedy (podle článku 10 smlouvy z 1. 5. 2000) platnost smlouvy z 1. 5. 2000 ke dni 11. 7. 2001. Soudy obou stupňů se však vůbec nezabývaly důvodem neplnění nájemného. Nájemce má ve sporných nebytových prostorách od května 2001 uložen fyzicky značný objem zboží; znamená to tedy, že sporné nebytové prostory užívá k uskladnění věcí v nich, a to i přes nemožnost přístupu do nich ; jde tu tedy o toliko omezené užívání nebytových prostor s možností slevy ve smyslu ustanovení § 674 občanského zákoníku. Zákon č. 116/1990 Sb. upravuje pouze slevu z nájemného, takže další použití ustanovení občanského zákoníku při posouzení věci v daném případě bylo nad rámec právní úpravy obsažené v zákoně č. 116/1990 Sb. Soudy obou stupňů tedy přes úzké, striktní znění článku V. nájemní smlouvy širším použitím ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. a občanského zákoníku věc vyřešily v rozporu s hmotným právem. Sjednáním skončení platnosti smlouvy pro případ prodlení s placením nájemného delším než 2 měsíce (což neodporovalo ustanovením zákona č. 116/1990 Sb.) tu bylo vyloučeno další použití ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. i občanského zákoníku.

Dovolatel dále poukazoval na to, že si v daném případě soud nesprávně vyložil i ustanovení § 74 občanského soudního řádu. Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů v daném případě připustily, aby v tomto soudním řízení (vedeném pod sp. zn. 9 C 718/2001 Okresního soudu v Kladně) byl projednán týž žalobní návrh (petit), o němž již bylo rozhodnuto týmž soudem dne 21. 5. 2001 (sp. zn. Nc 108/2001); to se týkalo žalobního návrhu ohledně umožnění přístupu k užívání nebytových prostor. Za této situace nemohl soud, podle názoru dovolatele v právní věci sp. zn. 9 C 718/2001 Okresního soudu v Kolíně uložit povinnost shodnou či obdobnou jako v předcházejícím předběžném opatření . Dovolatel měl za to, že totožnost předběžného opatření s výrokem rozhodnutí v projednávaném sporu postihla řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé ; podle názoru dovolatele měl soud postupovat tak, že měl předtím vyzvat k úpravě petitů navrženého předběžného opatření či žaloby s upozorněním, že nevyhoví-li žalobce výzvě soudu, může soud zamítnout následně v petitu nezměněnou žalobu .

Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 718/2001 Okresního soudu v Kladně), ani z obsahu dovolání a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že tu odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud ve svém rozsudku z 13. 10. 2004 uváděl, že projednávanou právní věc posoudil zejména podle ustanovení § 720 občanského zákoníku a podle ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb. i podle ustanovení § 5 a § 9 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., jakož i podle ustanovení § 74 občanského soudního řádu. Tato ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkala. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tato ustanovení v daném případě odvolací soud správně aplikoval a zda si tato ustanovení správně vyložil ve srovnání např. s uveřejněnou judikaturou soudů.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku z 13. 10. 2004 již poukázal na ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., podle něhož se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Podle ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. musí mít smlouva o nájmu nebytových prostor písemnou formu a musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, pak i dobu, na kterou se nájem uzavírá; pokud smlouva neobsahuje náležitosti podle ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., je tato smlouva neplatná (§ 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.).

V daném případě nešlo o neplatnou smlouvu, při níž by bylo možné, aby pronajímatel uplatnil žalobou nárok na vyklizení nebytových prostor (jak k této problematice byl zaujat právní názor v rozhodnutích uveřejněných pod č. 12/2002 a pod č. 13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z 13. 10. 2004 bylo také konstatováno, že v řízení před soudy obou stupňů v této právní věci nebylo prokázáno, že by žalovaný dal žalobci výpověď podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Zároveň bylo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu konstatováno, že v řízení před soudy obou stupňů bylo zjištěno, že žalovaný od 19. 4. 2001 až dosud neplnil a neplní svou povinnost z nájmu nebytových prostor, spočívající v tom, aby žalobci, jako nájemci, umožnil užívat nebytové prostory (ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.) v rozsahu dohodnutém ve smlouvě z 1. 5. 2000.

V již zmíněném rozhodnutí uveřejněném pod č. 13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat i právní názor, že případný vzájemný nárok na plnění z bezdůvodného obohacení nelze ve věcech dalšího užívání či vyklizení pronajatých nebytových prostor považovat vzájemně za synallagmatické závazky ve smyslu ustanovení § 560 občanského zákoníku.

Také k výkladu ustanovení § 74 občanského soudního řádu (tedy k souvisící otázce procesní, připomínané v dovolání dovolatele) byl v rozhodnutí uveřejněném pod č. 46/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek zaujat právní názor, že nelze vyloučit vydání předběžného opatření, směřujícího k zákazu určitého jedná i v případě žaloby o zdržení se takového jednání.

Za těchto uvedených okolností nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu z 13. 10. 2004 (sp. zn. 21 Co 328/2004 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (tj. zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor). Nebylo možné přisvědčit ani názoru, že tu odvolací soud řešil některou právní otázku, která by dosud vůbec (tedy ani zčásti či obdobně) nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již shora uvedeno, neřešil tu odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. ledna 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu