28 Cdo 619/2004
Datum rozhodnutí: 30.06.2006
Dotčené předpisy:




28 Cdo 619/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání a/ E. L., b/ M. B., c/ E. L., d/ M. K., všichni zast. advokátem, a o dovolání e/ E. K., zast. advokátem, která byla podáno proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 7. října 2003, sp. zn. 40 Co 109/2002, (v právní věci žalobců a/ E. L., b/ M. B., c/ E. L., d/ M. K., všichni zast. advokátem, a e/ E. K., zast. advokátem, proti žalované Obci B., zast. advokátkou, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 91/92) takto:

I. Dovolání žalobkyň a/, b/, c/, d/ se odmítá.

II. Dovolání žalobce e/ se odmítá.

III. Dovolání žalobkyně d/ proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 92.315,- Kč se odmítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 7. 10. 2003, č.j. 40 Co 109/2002-448 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2002, č.j. 14 C 91/92-391, kterým byla zamítnuta žaloba usilující o restituci nemovitostí specifikovaných v enunciátu posledně citovaného rozhodnutí.

Soudy obou stupňů při posuzování nároku uplatněného dle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích vycházely z toho, že sporné nemovitosti původně vlastnicky náležely právním předchůdcům žalobců bratrům A. a K. L. (každému jednou polovinou). Tento majetek přešel na stát konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. Zásadní skutkovou a právní otázkou v projednávaném sporu bylo, zda je možné vydat zkonfiskovaný majetek s ohledem na naplnění podmínek daných ustanoveními § 6 odst. 2, § 2 odst. 1 písm. c/ a § 1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., tedy, zda byly citované dekrety aplikovány zneužívajícím způsobem, a především zda k jejich aplikaci došlo v tzv. rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.

Konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. pozbyli dosavadní vlastníci svého práva k zabranému majetku samotnou účinností této právní normy. K přechodu zkonfiskovaného majetku na Československý stát proto došlo nejpozději dne 30. 10. 1945, kdy nabyl účinnosti později vydaný dekret č. 108/1945 Sb. Doručení konfiskačního výměru bylo provedeno veřejnou vyhláškou, tedy v souladu s ustanovením § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. a článku 4 Směrnice ministra vnitra ze dne 7. února 1946 č. 401/1946 Ú.l.

O tom, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci majetku rozhodoval Okresní národní výbor ve Š., který dne 1. 10. 1947 vydal výměr o konfiskaci předmětných nemovitostí K. a A. L. Jestliže příslušný správní orgán vydal konfiskační rozhodnutí ještě před rozhodným obdobím, nelze dovodit perzekuci ve smyslu účelového zneužití dekretů v tzv. třídním či politickém zájmu státní moci. Tento závěr je podpořen zjištěním, že A. i K. L. se za okupace přihlásili k německé národnosti. Původní vlastníci tak podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. nabytím německé státní příslušnosti pozbyli československé státní občanství.

A. L. v roce 1945 požádal o vrácení československého státního občanství podle ustanovení § 3 dekretu č. 33/1946 Sb., a protože jeho žádost nebyla vyřízena, požádal opětovně podáním ze dne 20. 11. 1949, v němž uvedl, že do té doby mu bylo vystaveno pouze prozatímní osvědčení o čs. státním občanství (29. 11 1947). Osvědčení o vrácení státního občanství bylo A. L. vydáno výnosem Krajského národního výboru v Olomouci ze dne 31. 10. 1950. A. L. usiloval rovněž o vydání osvědčení o národní spolehlivosti, jeho žádost však byla zamítnuta (Okresním národním výborem ve Š. dne 13. 11. 1946 a Krajským národním výborem v O. jako odvolací instancí dne 28. 1. 1950).

K. L. požádal o vydání osvědčení o národní spolehlivosti s cílem dosáhnout rozhodnutí o tom, že mu bylo zachováno československé státní občanství (ustanovení § 1 odst. 4, § 2 dekretu č. 33/1945 Sb.). Této žádosti nejprve nebylo vyhověno (výměrem ONV ve Š. ze dne 11. 1. 1946), ale k odvolání žadatele Zemský národní výbor v B. nařídil výměrem ze dne 13. 1. 1948 osvědčení vydat. Ve spise je obsaženo osvědčení ONV ve Šternberku ze dne 14. 1. 1950 o tom, že K. L. jest československým státním občanem a tedy, že mu čs. státní občanství bylo zachováno (ustanovení § 2 dekretu č. 33/1945 Sb.). Toto osvědčení sice nemá potřebné obsahové náležitosti a není tudíž veřejnou listinou, podle názoru odvolacího soudu však z tohoto dokumentu lze vzhledem ke zjištěným okolnostem vycházet.

Pro posouzení uplatněného restitučního nároku však pro krajský soud zůstalo zásadní a rozhodující skutečností, že konfiskační výměr byl vydán před rozhodným obdobím, a dále že osvědčení o národní spolehlivosti K. L. bylo vydáno až poté, co již byla konfiskace majetku završena vydáním výměru o splnění všech potřebných podmínek. U A. i K. L. proto neexistovaly zákonné důvody, aby byli posuzováni jako osoby, na které se konfiskace majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. nevztahovala.

Odvolací soud jako věcně správný potvrdil i výrok nalézacího soudu, kterým byl zamítnut žalobní požadavek žalobkyně d/ na vrácení kupní ceny, která byla v roce 1984 vyplacena za část nemovitostí tvořících předmět sporu. Tento požadavek není subsumovatelný pod ustanovení speciálních restitučních ani obecných předpisů a odvolací soud proto potvrdil právní názor; podle kterého není důvodu vracet plnění vyplývající z uzavřené, platné a účinné kupní smlouvy.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalobkyně a/, b/, c/, d/ dovolání. Dovolatelky poukazovaly na nález Ústavního soudu č. 79/98 Sb. Do oblasti restitucí spadají i případy osob, kterým bylo vráceno či obnoveno státní občanství v padesátých letech, ale jejich nároky nebyly vyřešeny vzhledem k politické situaci. I když k aplikaci konfiskačních dekretů došlo před 25. 2. 1948, nebýt politického zneužití dekretů, byl by postiženým majetek navrácen. Bylo prokázáno, že oba právní předchůdci dovolatelek se vyvinili z tzv. kolektivní viny. Je nesporné, že byly naplněny podmínky ve smyslu § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c/ zák. č. 87/1991 Sb. Jestliže je zákonem č. 243/1992 Sb. dán přesah před 25. 2. 1948, je na místě úvaha o použitelnosti tohoto přesahu i v režimu zákona č. 87/1991 Sb., jinak se smysl a duch restitucí ztrácí. Dovolatelce d/ by měla být vrácena i částka za nemovitost, kterou musela zaplatit při převodu nemovitosti z žalované strany. Bylo by totiž nelogické, kdyby i nadále trval takový stav, kdy byl neprávem vyvlastněný majetek vykoupen postiženým.

Samostatné dovolaní podal i žalobce e/. Otázku zásadního právního významu spatřuje v řešení výkladu rozhodného období u osob, které až v roce 1948 prokázaly, že na ně konfiskační dekrety nedopadají, v řešení otázek zápisu do pozemkových knih a řešení otázek souvisejících s formou aplikace dekretů a jejich doručování. Právní předchůdci žalobců nemohli ovlivnit délku řízení, které souviselo s jejich občanstvím. V řízení nebylo prokázáno, že by konfiskační výměry byly v daném případě doručeny; a doručení nelze dohnat doručením vyhláškou, když pro tento způsob doručování nesplňovali právní předchůdci žalobců vyžadované podmínky. Nebyla vyhodnocena otázka revize aplikace dekretů. Pokud došlo k aplikaci dekretů neoprávněně nebo v rozporu se zákonem, nelze vůbec zvažovat působení ex lege. Výklad, podle kterého osvědčení o národní spolehlivosti vydané K. L. nemá náležitosti veřejné listiny, nemůže být ústavně konformní, protože v tehdejší pohnuté době nebylo možné lpět na formálních náležitostech vůči úřadům. Dovolatel rovněž soudu vytýká neprovedení navrhovaných důkazů.

Žalovaná ve svém vyjádření k uplatněným dovoláním navrhla jejich odmítnutí s ohledem na správnost rozsudku odvolacího soudu.



Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ).

Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda-li jsou uplatněné mimořádné opravné prostředky přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V projednávané věci, kdy je napaden rozsudek odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci, přichází do úvahy pouze přípustnost daná podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podmínkou pro aplikaci tohoto ustanovení je přitom závěr dovolacího soudu o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání žalobkyň a/, b/, c/, d/ i dovolání žalobce e/ splňují požadované obsahové i formální náležitosti (§ 241a odst. 1, § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a byly podány včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a v zastoupení advokáta (§ 241 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k posuzované přípustnosti podaných dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. mohl dovolací soud zohlednit pouze argumentaci dovolatelů napadající právní závěry odvolacího soudu, nikoliv už jejich námitky týkající se skutkových zjištění. Účinné uplatnění důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (v případě, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ) je podmíněno přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, která ovšem v projednávané věci není dána. Nejvyšší soud proto důvodnost uplatněného dovolaní posoudil pouze v intencích přezkumu právních závěrů odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.

Rozhodující právní otázkou v projednávané věci bylo posouzení rozhodného období pro uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích v souvislosti s právními účinky odnětí majetku dle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. ze dne 21. 6. 1945 a č. 108/1945 Sb. ze dne 25. 10. 1945.

Tato otázka byla opakovaně řešena judikaturou vyšších soudů. Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutích publikovaných pod č. 15, 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek konstatoval, že zákon o mimosoudních rehabilitacích se nevztahuje na majetek konfiskovaný podle dekretu č. 108/1945 Sb., pokud rozhodnutí bývalého ONV, vydané podle § 1 odst. 4 dekretu, nabylo právní moc a vykonatelnost už před 25. 2. 1948.

Také rozhodnutí Ústavního soudu ČR připouštějí přezkoumání správních rozhodnutí o konfiskaci (výměrů) pouze vůči výměrům vydaným v tzv. rozhodném období (nález ze dne 2. 11. 1999 pod sp. zn. II. ÚS 70/99 i nález ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99). Souběžně se prosadil i širší výklad, podle něhož splňoval podmínku vzniku majetkové křivdy v rozhodném období i výměr, jenž byl vydán před počátkem tohoto období, avšak v důsledku podání odvolání (s odkladným účinkem) nabyl právní moc až v rozhodném období (nález ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 225/96).

Jak odvolací soud správně uzavřel, předmětná věc nespadá do časového rámce křivd, které lze zmírnit podle § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. O splnění podmínek konfiskace sporného majetku rozhodoval Okresní národní výbor ve Š., který dne 1. 10. 1947 vydal výměr o konfiskaci předmětných nemovitostí K. a A. L., č.j. 10640/VI-47. Tento výměr byl doručen 14. 10. 1947 a právní moci nabyl dne 1. 11. 1947, tedy před 25. 2. 1948.

Na závěru, že v souzené věci není naplněna časová podmínka obsažená v § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nic nemění ani skutečnost, že otázka státního občanství právních předchůdců žalobců byla vyřešena až v rozhodném období. Rozhodnou skutečností v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích je totiž okamžik odnětí majetku státem. Je sice pravda, že zákon č. 243/1992 Sb. právě s odkazem na podmínku zachování nebo znovunabytí státního občanství oprávněných osob prolomil obecný časový rámec restitucí, učinil tak ovšem pouze výslovně ve vztahu k restitučnímu předpisu č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Takovýto krok je plně v pravomoci zákonodárce, bez legislativního podkladu však nemůže být pouze interpretačními nástroji judikatury aplikován i v režimu jiného restitučního zákona.

Dovolateli zamýšlený efekt nemůže mít ani jejich upozornění na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, Pl. ÚS 45/97 (publ. ve svazku č. 10, nález č. 41, str. 277 79/1998 Sb.). V tomto zamítavém restitučním rozhodnutí Ústavní soud mj. dospěl k oprávněnosti vytýčení časové meze restitucí: Je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k restitucím, a pokud ano, v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny. Stanovení tzv. "rozhodného období", konkrétně jeho počátku k datu 25. 2. 1948, se opírá o rozumné a objektivní důvody, když zákonodárce byl nucen jasně vymezit časovou hranici, za kterou již zásadně nelze jít bez nebezpečí dalšího řetězení odškodnění až do doby předmnichovské republiky či ještě dále. Ústavní soud v citovaném rozhodnutí dále konstatoval určité prolomení rozhodného období zákonem č. 243/1992 Sb., přičemž upozornil, že: se tak stalo metodou speciálně vymezených znaků oprávněné osoby v § 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., přijatého na základě zmocnění, obsaženého v § 7 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. . Připuštění takové výjimky je třeba chápat jako manifestní projev politické vůle zákonodárce, který však nic nezměnil na zásadě principiálně podmiňovat restituční nároky i nadále existencí zmíněného rozhodného období.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s hmotným právem (zákonem č. 87/1991 Sb.), jakož i v souladu s dotčenou judikaturou vyšších soudů.

Na základě výše uvedeného nemůže být přípustné ani dovolání žalobkyně d/, pokud jím napadla výrok odvolacího soudu potvrzující zamítnutí žaloby soudem 1. stupně ohledně zaplacení (vrácení) kupní ceny sjednané v kupní smlouvě uzavřené žalobkyní d/ a jejím manželem jako kupujícími a státem jako prodávajícími ve vztahu k části zkonfiskovaných nemovitostí v roce 1984.

Plnění, které stát získal prodejem zkonfiskované nemovitosti, je plněním přijatým na základě právem uznaného důvodu, a z ustanovení speciální restituční legislativy ani obecného předpisu nelze dovodit uložení povinnosti vrácení kupní ceny z platně uzavřené a účinné kupní smlouvy.

K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle § 229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.

Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení § 218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl.

Vzhledem k tomu, že o dovoláních bylo rozhodnuto věcně, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (243 o.s.ř.), který podal žalobce e/.

O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. června 2006

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu