28 Cdo 614/2009
Datum rozhodnutí: 01.03.2011
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 6 odst. 1 předpisu č. 56/2001Sb.




28 Cdo 614/2009


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. A. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem se sídlem v Brně, Solniční 11, proti žalované České republice Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 259.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 279/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2008, č. j. 44 Co 283/2007-116, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce uplatnil vůči státu nárok na náhradu škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem příslušného správního orgánu při registraci silničního motorového vozidla. Tvrdil, že v důsledku objektivně nesprávného úředního záznamu v technickému průkazu vozidla uzavřel kupní smlouvu s osobou, jež nebyla vlastníkem vozidla a které podle smlouvy zaplatil kupní cenu v částce 259.000,- Kč.

Městský soud v Brně rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 25. dubna 2007, č.j. 36 C 279/2003-87, tak, že základ žalobního nároku je opodstatněný . Vyšel ze zjištění, že původní vlastník silničního motorového vozidla zn. Ford Focus 1.4, reg. zn. 1 B5 8345, D. L., kupní smlouvou ze dne 2. 11. 2002 předmětné vozidlo prodal společností GE Capital Leasing, a. s., která téhož dne vozidlo přenechala do užívání M. M. (leasingovému nájemci), na základě leasingové smlouvy uzavřené těmito subjekty pod č. 90908896. D. L., který byl zapsán v technickém průkazu vozidla coby vlastník shodný s provozovatelem, pak podal u příslušného správního orgánu žádost o zápis změny údajů v registru silničních vozidel, na jejímž základě byl do technického průkazu vozidla vyznačen údaj vozidlo převedeno - odhlášeno na M. M. . Přestože se M. M.k vlastníkem předmětného vozidla nestal a podle podmínek leasingové smlouvy nebyl oprávněn vozidlo zcizit, prodal je kupní smlouvou ze 4. 12. 2002 Z. N., který byl na podkladě jím podané přihlášky k registraci vozidla k níž přiložil i uzavřenou kupní smlouvu zaregistrován Okresním úřadem Brno-venkov od 11. 12. 2002 jako provozovatel a vlastník vozidla, s vyznačením tohoto údaje v technickém průkazu vozidla ( vlastník shodný s provozovatelem ). Z tohoto údaje pak vycházel žalobce, který se Z. N. jako prodávajícím uzavřel dne 20. 3. 2003 smlouvu o koupi vozidla a zaplatil mu sjednanou kupní cenu 259.000,- Kč. Dne 27. 5. 2003 bylo žalobci vozidlo odebráno Policií ČR, která je předala skutečnému vlastníku, společnosti GE Capital Leasing, a. s., po té, co byl M. M. pro shora popsané jednání obviněn z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z názoru, že orgán zajišťující registraci vozidel je vždy povinen zjistit, zda osoba, kterou má zapsat do technického průkazu jako vlastníka vozidla, je jeho skutečným vlastníkem. Dovodil, že jiný postup je porušením zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, a vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel. Konstatoval, že jde proto o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ), jež zakládá objektivní odpovědnost státu za vzniklou škodu.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále též jako odvolací soud ) rozsudkem ze dne 13. října 2008, č.j. 44 Co 283/2007-116, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu posouzení věci. Dovodil, že registr silničních vozidel je veřejnoprávní evidencí vozidel a jejich provozovatelů, jehož prvotní funkcí není evidování právních vztahů k silničním vozidlům. Povinnost, aby skutečný stav vlastnictví odpovídal stavu evidenčnímu, příslušné právní předpisy, zákon č. 56/2001 Sb. a vyhláška č. 243/2001 Sb., nestanoví. Není povinností správního orgánu pátrat při podání přihlášky k registraci vozidla do registru silničních vozidel, kdo je skutečným vlastníkem vozidla. Zápis Z. N. do registru silničních vozidel jako vlastníka shodného s provozovatelem , s vyznačením tohoto údaje do technického průkazu vozidla, nelze proto v souzené věci pokládat za výsledek nesprávného úředního postupu, jež je jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítal, že postup správního orgánu při registraci předmětného silničního vozidla byl nesprávný, jestliže správní orgán z registru mohl vědět, že jde o vozidlo již registrované a kdo je jeho vlastníkem a spokojil se přitom s údaji uvedenými v přihlášce k registraci vozidla a předloženými doklady. I na postup správního orgánu v registračním řízení pokračoval žalobce je třeba aplikovat zásady obsažené v ustanovení § 3 odst. 1 a 4 tehdy platného zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, tedy i zásadu materiální pravdy; proto se správní orgán nemohl spolehnout pouze na údaje uvedené v příslušné žádosti, ale měl od účastníků požadovat další důkazy k prokázání pravdivosti údajů v ní uvedených. Dále žalobce namítal, že registrační úřad nevyvinul potřenou míru pečlivosti, aby si ověřil správnost zápisu v technickém průkazu. Dovozoval, že je-li technický průkaz veřejnou listinou osvědčující i údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla (§ 2 písm. f/ vyhlášky č. 243/2001 Sb.), nese stát odpovědnost již za to, že údaje v něm uvedené neodpovídají skutečnému stavu, který mají autoritativně osvědčovat. Proto již vydání technického průkazu, který neosvědčuje skutečný stav ve vztahu k osobám vlastníků a provozovatelů vozidla, je třeba dle žalobcova názoru pokládat za nesprávný úřední postup. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.

Vady řízení, k nimiž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto v hranicích otázek vymezených dovoláním zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalobcem v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že není splněna podmínka nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jestliže postup správního orgánu provádějícího registraci vozidel byl v souladu s právními předpisy upravující registraci silničních vozidel zákonem č. 56/2001 Sb. a vyhláškou č. 243/2001 Sb., které nevyžadují, aby příslušný registrační orgán při zápisu provozovatele a vlastníka vozidla do registru silničních vozidel nad rámec povinností uložených mu označenými právními předpisy zkoumal, zda osoba žádající o zápis vozidla do registru silničních vozidel je skutečným vlastníkem přihlašovaného vozidla.

Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.

Podle § 6 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2002) každý, kdo hodlá provozovat na území České republiky silniční motorové vozidlo a přípojné vozidlo, je povinen tato vozidla přihlásit k registraci na předepsaném tiskopisu u příslušného okresního úřadu, s výjimkou osob, jejichž pobyt na území České republiky netrvá déle než 185 dnů v příslušném kalendářním roce (dále jen žadatel ).

Podle § 5 odst. 1 vyhlášky č. 243/2001 Sb., k zaregistrování vozidla do registru silničních vozidel se použije tiskopis Přihláška k registraci vozidla do registru silničních vozidel (dále jen přihláška k registraci vozidla ). Přihláška k registraci vozidla tvoří obálku spisu vozidla. V přihlášce k registraci vozidla se uvádí údaje obsažené v § 6 odst. 3 zákona. Vzor přihlášky k registraci vozidla je přílohou č. 1 vyhlášky.

Odvolacím soudem řešenou otázkou, tedy jsou-li správní orgány zajišťující registraci vozidel při zápisu vlastníka do registru silničních vozidel povinny pátrat po tom, zda osoba přihlašující vozidlo do registru je jeho skutečným vlastníkem, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1426/2004, ve kterém mimo jiné dovodil, že v postupu správního orgánu při registraci vozidla na základě přihlášky k registraci vozidla, která obsahovala nepravdivý údaj o vlastníkovi vozidla, nelze bez dalšího shledávat rozpor s požadavky zákona č. 56/2001 Sb. . Vyložil, že jsou-li doklady, které správní orgán po žadateli o registraci vozidla může a musí požadovat, taxativně uvedeny v ustanovení § 6 zákona č. 56/2001 Sb. a kdy zákon neukládá správnímu orgánu povinnost provádět další šetření k registraci vozidla, nelze v absenci tohoto šetření spatřovat nesprávný úřední postup. Stanovil-li totiž zákon taxativně náležitosti přihlášky k registraci silničního motorového vozidla a jeho přílohy (§ 6 odst. 4 a 5 zákona č. 56/2001 Sb.), neumožňuje okresnímu úřadu (dnes obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností) po žadateli požadovat jiné doklady nebo provádět další šetření a naopak mu ukládá povinnost postupovat podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., tedy mj. zapsat do technického průkazu silničního motorového vozidla údaje o jeho vlastníkovi, byť pouze na základě prohlášení ve vlastnoručně podepsané přihlášce žadatele . K citovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, v němž mimo jiné uvedl, že podle ustanovení § 2 písm. g) vyhlášky č. 243/2001 Sb. je technický průkaz silničního motorového vozidla sice dokladem, jímž se osvědčují (vedle technických parametrů, způsobilosti vozidla k provozu) též údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla, nelze jej ovšem považovat za listinu prokazující vlastnictví k věci. Technický průkaz je veřejnou listinou, což znamená pouze tolik, že se údaje v něm uvedené považují za pravdivé, není-li prokázán opak .

Právní posouzení věci odvolacím soudem v žalobcem označených právních otázkách je tedy v souladu s konstantní a nerozpornou judikaturou, kterou Nejvyšší soud neopouští ani v nyní souzené věci.

K řečenému Nejvyšší soud dodává, že ke vzniku odpovědnosti státu za škodu, krom podmínky nesprávného úředního postupu, je nezbytné prokázat i vznik škody a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou. Jestliže žalobce jak vyplývá již z tvrzení uvedených v žalobě koupil vozidlo od osoby, která nebyla jeho vlastníkem a získal tak plnění na základě absolutně neplatné smlouvy, vznikl mu nárok vůči prodávajícímu na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (na vydání bezdůvodného obohacení; § 451 odst. 2, § 457 obč. zák.). Právním důvodem, na jehož základě žalobce vyplatit prodávajícímu částku 259.000,- Kč, byla tudíž neplatná smlouva o koupi vozidla. Přitom platí, že nárok na náhradu škody způsobné nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004). I z tohoto důvodu nemůže být žalobce v posuzované věci se svým požadavkem na náhradu škody vůči státu úspěšný.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 části věty před středníkem).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy dovolatel nebyl úspěšný a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. března 2011 JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu