28 Cdo 606/2013
Datum rozhodnutí: 29.08.2013
Dotčené předpisy: § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb., § 13 odst. 6 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 606/2013

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele JUDr. J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 36 Co 2/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 464/2005 (žalobce JUDr. J. K., proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR , nyní ČR Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 45797072, Praha 3, Husinecká č. 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb.), takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobce, podané u soudu 28. 12. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 10. 2011, č. j. 12 C 464/2005-175. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání náhradního pozemku parc. č. 1544 o výměře 12.783 m2 v katastrálním území H Zamítnuta byla i žaloba žalobce v části, kterou se domáhal, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání dílu (v rozsahu 112.093 m2) z pozemku parc. č. 1544/1 v katastrálním území H. nebo vydat mu jiný pozemek, respektive jeho díl. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 6. 11. 2012, č. j. 36 Co 2/2012-202. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 10. 2011, č. j. 12 C 464/2005-175, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu proběhlo u soudu prvního stupně dostatečné dokazování a tento soud dospěl i ke správným skutkovým zjištěním.

Žalobcem uplatněný nárok na uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu ČR uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu pozemku (dílu pozemku) v katastrálním území H. vznikl, uváděl odvolací soud, ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2005, uzavřených mezi postupitelem J. H. a žalobcem a dále ze šesti smluv, uzavřených 10. 11. 2005 mezi postupitelem Ing. M. J. a žalobcem. Uvedené smlouvy o postoupení pohledávek uzavřel žalobce před účinností zákona č. 253/2003 Sb. a lhůta pro převod pozemku tu končila dnem 31. 12. 2005. Žalobce podal dne 21. 11. 2005 přihlášku k veřejné nabídce pozemků parc. č. 1532/1 v katastrálním území H., ale tento pozemek byl dne 2. 12. 2005 z veřejné nabídky vyřazen; dále podal žalobce přihlášku k veřejné nabídce pozemku parc. č. 742/1 v katastrálním území K., kde byl však vybrán jiný žadatel, který doložil restituční nároky na celou cenu tohoto pozemku, zatímco žalobce podal přihlášku pouze na část pozemku; rovněž žalobce podal přihlášku k veřejné nabídce pozemku parc. č. 41/1 (jeho části) v katastrálním území L., ale i v tomto případě byl vybrán jiný žadatel.

Odvolací soud poukazoval na to, že postupník práva na vydání náhradního pozemku (podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) nemohl uplatnit své právo po datu 31. 12. 2005, a to bez zřetele k tomu, že tu doba uplynula bez jeho zavinění.

Odvolací soud dále měl (shodně se soudem prvního stupně) i za to, že v daném případě nebylo zjištěno, že by žalobce provozoval zemědělskou výrobu na základě nějakého oprávnění k podnikání v takové výrobě a takové oprávnění neměl ani žádný člen jeho rodiny; k podnikání v zemědělství je však zapotřebí buď živnostenské oprávnění nebo provozování zemědělské výroby podle zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství; podle § 2c odst. 2 zákona č. 252/1997 Sb. evidenci zemědělského podnikatele zaeviduje místně příslušný obecní úřad obce, k čemuž v daném případě nedošlo. V případě pozemků uplatněných žalobcem nešlo také o pozemky, které by sousedily s pozemky ve vlastnictví žalobce, eventuálně s těmi pozemky, o nichž žalobce tvrdí, že si je pronajímá.

Z uvedených důvodů proto odvolací soud shledal zamítavý rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a potvrdil jej podle § 219 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 19. 12. 2012 žalobci JUDr. J. K. a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu prvního stupně dne 24. 1. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 11. 2012 (sp. zn. 36 Co 2/2012 Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci), a to ve výroku označeném I. (o vydání pozemku parc. č. 1544/9 v katastrálním území H.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že v této právní věci je řízení postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Podle názoru dovolatele soud prvního stupně, ani odvolací soud ve svých rozhodnutích ze dne 6. 10. 2011 (č. j. 12 C 464/2005-175 Okresního soudu v Liberci) a ze dne 6. 11. 2012 (sp. zn. 36 Co 2/2012 Krajského soudu Ústí nad Labem pobočka v Liberci) vůbec nerespektovaly závěry dovolacího soudu, obsažené v jeho rozhodnutí ze dne 30. 11. 2010 (28 Cdo 3480/2009 Nejvyššího soudu), jimiž byla zrušena předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 28. 7. 2008 (č. j. 12 C 464/2005-82 Okresního soudu Liberci) i soudu druhého stupně ze dne 30. 3. 2009 (sp. zn. 36 Co 392/2005 Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci); těmito závěry dovolacího soudu se soudy prvního a druhého stupně neřídily a neprovedly potřebné dokazování. Dovolatel má za to, že soud prvního stupně neprovedl jediný důkaz k objasnění potřebných skutečností v duchu intencí dovolacího soudu a konkrétní návrhy žalobce na doplnění dokazování výslechem svědků zamítl a ani odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil . Dovolatel dodával, že odvolací soud nerespektoval ani návrh žalovaného Pozemkového fondu ČR na odročení jednání dne 6. 11. 2012, odůvodněný tím, že účastníci řízení jednají o mimosoudním vyřízení věci .

Pokud šlo o zemědělskou činnost žalobce, ani tato otázka nebyla v řízení o této právní věci objasněna. Dovolatel na doplnění zjištění v této otázce ještě uváděl, že jeho matka M. K. v mezidobí zemřela a on se stal vlastníkem pozemků, které vlastnila a na kterých se hospodaří . Nesprávně také odvolací soud argumentoval tím, že žalobcem požadované pozemky by měly sousedit s pozemky žalobce či s pozemky jím pronajatými. Nesprávně soudy obou stupňů také nerespektovaly to, že podle platných norem, kdo nabyl právo cesí, vstupuje do práv a povinností původního postupitele a nachází se ve zcela stejné pozici jako postupitel .

Chybným právním závěrem soudů v daném případě je i závěr, že pozemek parc. č. 1532/1 v katastrálním území H. byl dodatečně z veřejné nabídky vyřazen důvodně s poukazem na chybné ocenění pozemku, třebaže cena pozemku byla v tomto konkrétním případě stanovena zcela v souladu s oceňovacím předpisem, jak to dokládá znalecký posudek znalce Ing. Petra Pavlaty . Dovolatel má i za to, že bezdůvodnost stažení pozemku z veřejné nabídky je nutno spatřovat v tom, že cena náhradního pozemku nebyla v té době zákonným kritériem (jak to uváděl žalovaný mylně ve svém vyjádření soudu ze dne 18. 6. 2008), přestože ustanovení § 11a odst. 5 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. o tom, že cena pozemku je zákonným kritériem, byla včleněna do zákona č. 229/1991 Sb. až po novele zákonem č. 131/2006 Sb. .

Dovolatel je přesvědčen, že žalovaný Pozemkový fond ČR se při vydávání náhradních pozemků chová svévolně a spekulativně .

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Přípustnost dovolání dovolatele proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 6. 11. 2012 bylo tu třeba posoudit (ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí) podle dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů /§ 22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní pozemkový úřad).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která byla soudy rozhodována rozdílně, nebo mělo-la být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíželo .

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 11 odst. 2 a § 13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) v souvislosti i s ustanoveními zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství.

Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v případech uvedených v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (tedy v případech, v nichž pozemky nebo jejich části nelze oprávněným osobám vydat), pozemkový fond oprávněné osobě (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.), převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.

Podle ustanovení § 13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 257/12003 Sb.) má oprávněná osoba právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do dvou let od doby, kdy mohla nárok na převod pozemku uplatnit u pozemkového fondu.

V ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 253/2003 Sb. je uvedeno, že nabylo-li rozhodnutí pozemkového úřadu právní moci, nebo byl-li nárok na převod pozemku uplatněn před účinností zákona č. 253/2003 Sb., lhůta pro převod pozemku končí dnem 31. 12. 2005.

V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05 (vyhlášeném pod č. 531/2005 Sb. a uveřejněném i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo rovněž uvedeno: Smyslem i účelem konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 188 - § 853) a tudíž jej lze postoupit na základě § 524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však vyvodit závěr, dle něhož účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadají i na postupníky . Rovněž tu bylo (pod VII/h citovaného nálezu) uvedeno, co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (tedy původní restituenti) a jejich dědici, a nejsou jimi postupníci .

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno: Postupník práva na vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění .
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo i vyloženo, že právo oprávněné osoby na převod náhradních pozemků ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem šlo-li o pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.

Vzhledem k uvedeným právním předpisům a vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné soudní judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné přisvědčit názoru, že by tu odvolací soud, který měl na zřeteli při rozhodování svým rozsudkem ze dne 6. 11. 2012 (sp. zn. 36 Co 2/2012 Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci) v podstatě tytéž právní závěry, řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobce rozsudkem soudu prvního stupně, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacím soudem (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR); odvolací soud tu neřešil svým rozsudkem ze dne 6. 11. 2012 ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo tedy možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jež byly uvedeny v § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění platném do 31. 12. 2012). Nešlo tu také o řešení otázky hmotného práva, při němž by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak to nyní pro další období zdůrazňuje novelizované ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 404/2012 Sb.).

Přikročil proto dovolací soud (ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 (ve znění účinném do 31. 12. 2012) a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu