28 Cdo 605/2003
Datum rozhodnutí: 25.06.2003
Dotčené předpisy: § 2 odst. 1 písm. c) předpisu č. 87/1991Sb., § 2 odst. 3 písm. c) předpisu č. 87/1991Sb., § 6 odst. 2 písm. c) předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 605/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyně V. S., zastoupené advokátkou, proti žalované Městské části P., o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 221/95, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, č. j. 16 Co 255/2002-193, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o dovolání částku Kč 2.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2002, č. j. 16 C 221/95-179, byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna žalobkyni vydat spoluvlastnický podíl deseti šestnáctin k domu čp. 356 na pozemku parc. č. 776, pozemek parc. č. 776 zastavěnou plochu o výměře 271 m2 a pozemek parc. č. 777 zahradu o výměře 625 m2, vše zapsáno v k. ú. M., obec a okres P., na LV č. 1342 u Katastrálního úřadu P. Účastníkům nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni, jako státní občance ČR, postavení oprávněné osoby podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zákon o mimosoudních rehabilitacích ) s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu publikovanému pod č. 164/1994 Sb., jakož i podle § 3 odst. 4 písm. e/ citovaného zákona. Konstatoval řádné a včasné uplatnění restitučního nároku podle ustanovení § 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích a nevyloučil ani status povinné osoby na straně žalované (jak patrno ze spisu, městská část nabyla nemovitosti podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí). Vzhledem ke zjištěnému postupu státu při nabytí nemovitostí do státního vlastnictví však dovodil, že žalobkyni nesvědčí žádný z restitučních důvodů podle ustanovení § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, č. j. 16 Co 255/2002-193, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 14.835,- Kč k rukám její právní zástupkyně. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že žalobkyně má restituční důvod podle § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c/ zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pozůstalost (nyní požadované nemovitosti) po sestře, jejíž správu po přijetí dědické přihlášky žalobkyně až do své emigrace vykonávala, byla totiž později exekvována státem v rozporu s občanským soudním řádem. Výkon rozhodnutí se vedl nikoli proti vlastníku nemovitostí, ale proti národní správkyni. Tím byla žalobkyni, jež se nemohla reálně bránit, způsobena majetková křivda podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích i podle evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasila v něm s právním posouzením věci odvolacím soudem. Namítala, že při neřešení otázky další dispozice s tzv. ležící pozůstalostí v případě dědicovy nečinnosti obecným zákoníkem občanským nastoupila úprava občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Podle jejího ustanovení § 558 se nárok na vydání dědictví promlčel do tří let od zůstavitelovy smrti (prohlášení za mrtvého) a podle § 513 téhož předpisu pak připadlo dědictví jako odúmrť státu. Dovolatelka současně vycházela z předpokladu, že k dědění majetku P. se přihlásil jako dědic O. P., jehož přihláška byla přijata a poté spoluvlastnictví zapsáno do pozemkové knihy. V té době jednaly správní orgány též se žalobkyní, která však, přes doručení návrhu na odkoupení nemovitostí státem diplomatickou cestou, nereagovala. O nemovitosti se zajímala Čsl. státní spořitelna, vymáhající dluh, který na nich vázl; exekuce na nemovitosti byla však vedena až v době, kdy připadly jako odúmrť státu. Dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a žádala, aby s ohledem na uvedené skutečnosti a nesprávné právní posouzení věci zrušil dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání poukázala na skutečnost, že v roce 1948 podala dědickou přihlášku a po jejím přijetí jí byla svěřena správa pozůstalosti. Dědické řízení nepokračovalo v důsledku její emigrace a tak se nestala vlastnicí nemovitostí, které byly ležící pozůstalostí podle § 547 obecného zákoníku občanského (dále o. z. o. ). Aplikace ustanovení občanského zákoníku z roku 1950, jak se jí domáhá dovolatelka, však není na místě. Při dědění je nutno užít práva platného v den smrti zůstavitele (sestra žalobkyně E. P. byla prohlášena za mrtvou ke dni 16. 4. 1945). Žalobkyně přisvědčila právním závěrům odvolacího soudu a navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou a že za dovolatelku jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ). Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V dovolání je z hlediska jeho obsahu označen dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání se zčásti poukazuje na údajně nové či nezohledněné skutečnosti; dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (skutková zjištění, z nichž rozhodnutí vycházelo, nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) však z konkrétních námitek k tomuto tvrzení nevyplývá.

Dovolání není důvodné.

Námitka dovolatelky o nezbytnosti aplikace občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. je zjevně nesprávná. Zůstavitelé JUDr. O. P. a E. P. (jeho manželka) byli prohlášeni za mrtvé s datem úmrtí v roce 1945 a v úvahu přicházející dědici, žalobkyně a R. P., uplatnili nárok na dědictví podáním dědické přihlášky podle § 547 o. z. o. (žalobkyně dne 31. 1. 1948). Ustanovení § 545 o. z. o. deklaruje známou zásadu, že hmotněprávní poměry při dědění se řídí právem platným v den smrti zůstavitele. Není tedy důvodu, proč by měla být použita ustanovení tzv. středního občanského zákoníku (č. 141/1950 Sb.) a proč by měl být vyvozen závěr o promlčení dědického nároku a odúmrti. Takový právní názor ostatně nezastávaly při svém postupu ve vztahu k předmětným nemovitostem ani správní orgány v době po 25. 2. 1948. Pokud jde o osobu R. P. (nikoli tedy O. P. , jak uvedeno v dovolání), pak skutečnosti k němu v dovolání uvedené jsou zřejmé již z obsahu listin čtených k důkazu a nic nemění na právním posouzení věci. Dědická přihláška R. P. skutečně byla projednána a protože jmenovaný zůstal na rozdíl od žalobkyně v Československé republice, odevzdal mu Okresní soud ve Zbraslavi dne 18. 3. 1952 jeho dědický podíl; jeho vlastnictví bylo zapsáno do pozemkové knihy a R. P. dne 29. 12. 1957 svůj podíl prodal státu. To vše ovšem jen ve vztahu k podílu ve výši 6/16 spoluvlastnictví k nemovitostem. Ohledně zbývajících 10/16 přetrvával právní režim adekvátní již zmíněné ležící pozůstalosti, když žalobkyně se sice k dědictví přihlásila, ale v důsledku emigrace je nepřevzala. Tento právní stav pak řešily tehdejší státní orgány postupem, jak bude dále připomenuto.

Námitky dovolatelky tedy v žádném bodě neobstojí.

Pro úplnost je třeba shrnout podstatné skutečnosti a významné právní aspekty věci. Nemovitosti v dřívějším spoluvlastnictví manželů JUDr. O. a E. P., pozbyté za německé okupace, se podařilo restituovat podle zákona č. 128/1946 Sb.; proto mohly být projednávány v dědickém řízení. Žalobkyně, jejíž přihlášený podíl na nemovitostech v důsledku jejího odchodu do ciziny nepředán vázl, byla vyzvána na známou adresu v I. k prodeji svého podílu státu. Žalobkyně podle doručenky převzala zásilku 28. 5. 1959, neodpověděla však. Takřka v tutéž dobu bylo na podíl žalobkyně zavedeno vyvlastňovací řízení, to však bylo krátce po zahájení zastaveno. Po delším období právního klidu žaloval stát ministerstvo financí (zastoupen Správou pro věci majetkové a devizové v Praze) tehdejší národní správkyni podílu žalobkyně o dlužných 44.870,70 Kč s příslušenstvím, představujících nesplacený zůstatek půjčky, kterou si vzali v roce 1939 JUDr. O. a E. P. a kterou převzala jako pohledávku do správy Č. s. s. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 1981, sp. zn. 7 C 255/81, s přísudkem výše uvedené částky proti národní správkyni K. M. pak posloužil k exekučnímu prodeji nemovitostí, jež jmenovaná spravovala (Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. E 2189/84).

Zásadní skutečností v těchto souvislostech zůstává, že žalobkyně nedostala, ač byla v důsledku dědické přihlášky potenciální spoluvlastnicí nemovitostí, jakoukoli možnost se proti posledně popsanému postupu soudů procesně bránit. Ze spisů nevyplývá, že by byla o řízení nalézacím či o výkon rozhodnutí uvědoměna. Přestože její místo pobytu v I. bylo buď státním orgánům známo nebo mohlo být aktuálně zjištěno, nebyl učiněn pokus jí doručit a nebyla ani označena jako účastnice řízení. Jak Nejvyšší soud dovodil v obdobné věci v rozsudku ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 237/96 (odvolacím soudem citovaném), soudní rozhodnutí sice zůstávají závaznými, neznamená to však, že by ve smyslu restitučních zákonů nemohla být kvalifikována jako postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Odvolací soud tu přiléhavě poukazuje na porušení článku I odst. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.); zbývá ještě dodat, že obdobnou ochranu poskytuje právu vlastnit majetek i článek 11 Listiny základních práv a svobod.

Odvolací soud tedy správně uzavřel, že došlo k porušení práv žalobkyně předvídaných ustanovením § 2 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z toho vyplývá povinnost žalované vydat nemovitosti, blíže odůvodněná ustanovením § 6 odst. 2 téhož zákona, které na citované pasáže § 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích odkazuje.

Dovolací soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

Úspěšné žalobkyni (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.) byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Ty spočívaly v odměně zástupkyně za jeden úkon právní služby snížené o 50%, tj. v částce 2.250,- Kč plus 75,- Kč paušálu, v součtu 2.325,- Kč (§ 8 písm. a/, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. června 2003

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu