28 Cdo 603/2007
Datum rozhodnutí: 05.03.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 603/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy


JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobců a) Ing. J. V., CSc., b) Ing. V. V., c) Ing. M. V., d) Ing. J. V., e) J. V.,f) Z. M., g) J. K., h) S. Š., ch) MUDr. D. H., i) Ing. D. V., CSc., j) Ing. H. M., k) P. Z., l) V. K., m) V. K., a n) A. V., zastoupených : žalobci a), b), c), d) h) a n) advokátem, a žalobci e), f), g), ch) i), j) k), l ) a m) žalobcem a), za účasti 1) U. K. zastoupené advokátem, a 2) P. f. ČR, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soud ve Strakonicích pod sp.zn. 6 C 58/2004, k dovolání žalobkyň h) a n) proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.9.2007, čj. 8 Co 1213/2006-/244, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalobkyně h) S. Š. a n) A. V. jsou povinny zaplatit účastnici 1) K. u. na nákladech dovolacího řízení každá 908,- Kč k rukám jejího právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem ze dne 8.2.2006, čj. 6 C 58/2004-222, Okresní soud ve Strakonicích rozhodl o nároku části žalobců, kteří se domáhali nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu ve S. ze dne 24.3.2003, čj. PÚ /1050/91/P/Č/41; jím pozemkový úřad zamítl restituční nárok na vydání hájovny čp. 71 na stavební parcele č. 85, zahrady č. 1423/2, a zastavěné plochy č. 86 se sklepem, s odůvodněním, že nejde o nemovitosti, na něž se vztahuje zákon o půdě. Žalobci se domáhali rozhodnutí, že jsou podílovými spoluvlastníky uvedených nemovitostí, jež byly vyvlastněny jejich právním předchůdcům podle zákona č 142/1947 Sb., jako součást zbytkového statku L. Soud prvního stupně částečným rozsudkem rozhodl, že návrh žalobců J. V., Z. M., J. K., S. Š., MUDr. D. H.é, Ing. D. V., CSc., Ing. H. M., P. Z., V. K., V. K. a A. V. odmítá pro nepřípustnost. Své rozhodnutí odůvodnil s odkazem na ustanovení § 247 odst. 2 o.s.ř. tím, že v řízení před správním orgánem nevyužili řádné opravné prostředky, resp. jejich opravné prostředky nebyly správním orgánem pro opožděnost projednány.





Krajský soud v Českých Budějovicích v odvolacím řízení usnesením ze dne 27.9.2006, čj. 8 Co 1213/2006-244, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle něhož rozhodnutí pozemkového úřadu, jehož nahrazení soudním rozhodnutím se žalobci domáhají, bylo vydáno dne 24.3.2003, a bylo doručeno žalobkyni S. Š. dne 26.3.2003, žalobkyni A. V. dne 2.4.2003. Žaloba byla podána 5.3.2004. Rozhodnutí správního orgánu obsahovalo poučení o možnosti podat do 15 dnů opravný prostředek vyššímu správnímu orgánu. Žalobkyně S. Š. podala tento opravný prostředek 28.4.2003, žalobkyně A. V. dne 30.4.2003, obě tedy po uplynutí patnáctidenní lhůty, takže nevyužily možnosti řádného opravného prostředku ve správním řízení, resp. využily ji opožděně. Soud prvního stupně tedy v souladu s § 250g o.s.ř. jejich žalobu odmítl. Odvolací soud se dále zabýval i lhůtou k uplatnění nároku podle páté části o.s.ř., která je od 1.1.2003 stanovena na dva měsíce ode dne doručení správního rozhodnutí, a je neprominutelná.


I kdyby se vycházelo z nesprávného poučení o opravném prostředku, museli by žalobci podat žalobu do dvou měsíců od doručení správního rozhodnutí v prvním stupni, protože aplikace ustanovení § 204 odst. 2 o.s.ř. je vyloučena.


Dovolatelky podaly proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost shledávají v ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř., a odůvodňují je jednak vadou řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jednak nesprávným právním posouzením ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ve správním řízení nemohly využít opravné prostředky, protože správní orgány rozhodovaly o věcech, kterými se v tehdejší fázi správního řízení neměly vůbec zabývat. Jsou toho názoru, že rozhodnutím soudů obou stupňů došlo k porušení článku 90 Ústavy a článku 36 odst. 1 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod, protože soudy neposkytly ochranu jejich právu a neumožnily se jim domáhat jejich práva u nezávislého a nestranného soudu. Opakují, jak probíhalo správní řízení před pozemkovým úřadem, který původně jejich návrhu na vydání nemovitostí vyhověl, a následně, na základě řízení u Ministerstva zemědělství, které posléze rozhodlo, že na předmětné nemovitosti se nevztahuje zákon o půdě, pak návrh na vydání nemovitostí zamítlo. Dovolatelky argumentují tím, že pozemkový úřad byl vázán rozhodnutím ministerstva zemědělství o předběžné otázce, přitom šlo o rozhodnutí protiprávní, které může být změněno pouze rozsudkem nezávislého soudu, na který se žalobci, včetně dovolatele, obrátili. Poukázaly na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, podle něhož v případě, že pozemkový úřad rozhodne zamítavě o vlastnictví oprávněných osob proto, že dospěl k závěru, že na požadovanou nemovitost se nevztahuje zákon o půdě, a připustí proti svému rozhodnutí odvolání, o němž rozhodne Ústřední pozemkový úřad, jde o vydání paaktu, tedy vadě řízení, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Dále připomínají rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 94/98, podle něhož nepřísluší pozemkovému úřadu ani jiným orgánům včetně ministerstva zemědělství řešit otázku, zda se na dotčené nemovitosti vztahuje zákon o půdě, jestliže předtím po opravném prostředku rozhodoval soud. V dané věci byl pozemkový úřad vázán předchozím rozhodnutím Městského soudu v Praze a neměl se dále zabývat otázkou, zda se na dotčené nemovitosti vztahuje zákon o půdě. Dovolatelky považují za protiprávní rozhodnutí ministerstva, následně i pozemkového úřadu a soudů v této věci, ministra zemědělství považují za podjatého, a připomínají navíc, že se soud ani správní orgán nezabývaly tím, že nemovitosti přešly na stát jako součást zbytkového statku L. podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. Shrnují, že proti napadenému rozhodnutí pozemkového úřadu nebyly povinny podávat odvolání, protože jediným přípustným prostředkem proti němu je správní žaloba, kterou podaly v zákonné lhůtě. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


K dovolání se vyjádřila první účastnice, která považuje dovolání za nepřípustné. Poukazuje na to, že soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem, také dovolání není přípustné podle § 239 odst. 3 o.s.ř., protože odvolací soud nerozhodoval o usnesení, ale o rozsudku soudu prvního stupně. Považuje za legitimní, že pozemkový úřad v pochybnostech, zda se na předmětné nemovitosti vztahuje zákon o půdě, využil postupu podle jeho § 17 odst. 6. Městský soud v Praze, který rozhodoval o předchozím opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu, se touto otázkou nezabýval, a zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu odůvodnil potřebou zabývat se tím, zda budova ztratila v důsledku přestavby svůj stavebnětechnický charakter. Tvrzení dovolatele o údajné podjatosti ministra zemědělství považuje za účelové


a neodůvodněné. Zdůrazňuje, že dovolatelky nepodaly včas odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu, jež nyní napadají žalobou, nepodaly však ani jiný řádný opravný prostředek. Domnívá se však, že tím, že pozemkový úřad rozhodl o zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí, nikoli o vlastnictví, nejde o výrok, proti němuž lze podat opravný prostředek k soudu a správné proto bylo poučení pozemkového úřadu, že proti jeho rozhodnutí je možno podat odvolání k Ministerstvu zemědělství. I kdyby se vycházelo z toho, že toto poučení bylo nesprávné, měly dovolatelky možnost podat odvolání do 3 měsíců od doručení rozhodnutí, nebo mohly podat žalobu do dvou měsíců od doručení rozhodnutí soudu prvního stupně (správně zřejmě od doručení rozhodnutí pozemkového úřadu). Lze tedy uzavřít, že nevyužily řádné opravné prostředky ve správním řízení a jejich žaloba je nepřípustná podle § 247 odst. 2 o.s.ř. Prvá účastnice proto navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.


Druhý účastník se k dovolání nevyjádřil.


Dovolací soud, když zjistil, že dovolání je podáno včas a splňuje formální náležitosti stanovené zákonem, se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti. Neztotožňuje se s názorem prvého účastníka, že dovolání není přípustné podle § 239 odst. 3, protože odvolací soud svým usnesením potvrdil rozsudek a nikoli usnesení soudu prvního stupně. Soud prvního stupně, pokud odmítl žalobu pro nepřípustnost podle § 247 odst. 2 o.s.ř., neměl rozhodovat rozsudkem, jímž se rozhoduje ve věci samé. Přitom podle § 250g odst. 1 písm. c) o.s.ř. je nepřípustnost žaloby důvodem pro její odmítnutí. Okolnost, že soud prvního stupně označil své rozhodnutí jako rozsudek, tedy vyšší formu soudního rozhodnutí, však nezpůsobuje zmatečnost tohoto rozhodnutí, na něž je třeba nahlížet jako na usnesení podle § 250g písm. c) o.s.ř. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jenž rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby potvrdil, je proto přípustné podle § 239 odst. 3 o.s.ř.


Dovolací soud na základě toho přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, uvedených v dovolání, a dospěl k závěru, že nemohou změnit nic na závěrech odvolacího soudu, které se opírají o zjištění učiněná ze spisu správního orgánu. Z nich jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí pozemkového úřadu, jež je napadeno žalobou podle páté části o.s.ř., bylo doručeno oběma dovolatelkám, s poučením, že do 15 dnů mohou podat proti němu odvolání k Ministerstvu zemědělství. Toto odvolání podaly obě až po uplynutí 15 denní lhůty k podání opravného prostředku, čímž došlo k tomu, že jejich odvolání nebylo správním orgánem pro opožděnost projednáno.


Argumenty dovolatele by byly oprávněné, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti žaloby bylo vydáno za situace, že by žalobou bylo napadeno rozhodnutí pozemkového úřadu do 2 měsíců, případně, s ohledem na nesprávné poučení pozemkového úřadu, do 3 měsíců od doručení tohoto rozhodnutí. To se však nestalo, protože žalobu podaly dovolatelky po uplynutí této lhůty; ta končila pro žalobkyni S. Š. dne 28.7.2003


a pro žalobkyni A.V. dne 2.7.2003, žalobu však podaly až v roce 2004.


Dovolací soud proto dovolání zamítl podle § 243b odst. 2 o.s.ř. a současně uložil dovolatelkám povinnost zaplatit prvé účastnici náklady dovolacího řízení podle § 11,


a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a paušální částku náhrady hotových výdajů 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., oboje ve znění platném od 1.9.2006.





Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 5. března 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu