28 Cdo 602/2008
Datum rozhodnutí: 11.03.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 602/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce K. p. T. u M. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému: L. Č. r., s. p., o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Chebu, pod sp. zn. 9 C 140/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 2007, č. j. 15 Co 447/2007-5, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu domáhající se určení, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. 147/47 v k. ú. M. L. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce prokázal naléhavý právní zájem na určovací žalobě, když o sobě tvrdil, že je vlastníkem nemovitosti, avšak není zapsán v příslušné evidenci. Žalobce se fakticky domáhal restituce církevního majetku, kterého se stát zmocnil neoprávněně. Takovou situaci však upravují platné speciální zákony, které stanoví i rozsah, v němž bude provedena náprava křivd způsobených protiprávním odnětím majetku, jímž je zákon č. 298/1990 Sb. doplněný následně zákonem č. 338/1991 Sb. Tento zákon řeší jen některé křivdy a lze přisvědčit i tomu, že ve vztahu k církevnímu majetku pouze v minimálním rozsahu. Uvedený zákon č. 298/1990 Sb. ve své příloze specifikuje majetek, který má být přesně vymezeným subjektům vrácen, nicméně sporný pozemek v ní zanesen není. Žalobce se svého nároku domáhal podle obecných předpisů, které však nelze použít tam, kde platí předpisy speciální, v daném případě tedy zákon č. 298/1990 Sb. I s přihlédnutím ke stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 22/05, nemohlo být předmětné žalobě vyhověno.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání s tím, že nesouhlasí s argumentací soudu odvolacího, jež má oporu v dosavadní judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu, tj., že zákon č. 298/1990 Sb. má povahu restitučního zákona. Takovým výkladem dochází zcela zjevně k posunu významu a účelu zákona č. 298/1990 Sb., tj., že soudy vykládají tento zákon v rozporu s původním zájmem, který měl být zákonem zajištěn. Cílem uvedeného zákona bylo nepochybně umožnit církevním právnickým osobám zahájit svoji činnost, nikoliv limitovat jednou provždy rozsah navracení církevního majetku. Při aplikaci principu obecnosti jak ve vztahu k církevním osobám, tak i k majetku církevních osob v zákoně obsažených, dochází žalobce k závěru, že takto vykládaný zákon má protiústavní a zjevně nedemokratický charakter. Ty právnické osoby, které nejsou konkrétně v příloze zákona citovány, nezískají majetek žádný, což je porušením principu rovnosti. Koncepce zákona též brání církevním osobám v řádném hospodaření se svým majetkem. Soudy zajisté nemohou suplovat tvorbu právních norem, nicméně by neměly ani váhat se spravedlivým rozhodnutím tam, kde litera zákona ještě nebyla dopsána. Napadené rozhodnutí je v rozporu se zákonem, když mu nebyla přiznána ochrana jeho vlastnického práva. Žádá proto dovolací soud, aby napadené rozhodnutí zrušil a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dále se tedy zabýval jeho přípustností.

Podle ust. § 236 odst.1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání není v daném případě dána proto, že odvolací soud posoudil právní otázky týkající se důvodnosti uplatněného nároku v souladu se standardní judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu ČR.

Odvolací soud byl při svém rozhodování evidentně veden úvahami o nepřípustnosti uplatňování žalobních instrumentů ve věcech tzv. církevních restitucí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1485/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v sešitu č. 1, ročník 2006, pod č. 4) dle obecných právních předpisů. V tomto ohledu správně dovodil, že není možné uplatňovat žalobu na určení, zda tu právo či právní vztah je nebo není podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů a § 80 písm. c) o. s. ř. tam, kde se žalobce mohl domáhat vydání věci dle speciálních, tzv. restitučních právních předpisů (viz. například nález Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/2002 či rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2004, sešit 27). Tento právní závěr by pak bylo možné bezpochyby vztáhnout i na souzený spor, jestliže Ústavní soud České republiky vydal stanovisko s právní větou: Zákon č. 298/1990 Sb. je svoji povahou součástí restitučního zákonodárství. Jedná se o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 22/05, na něž odvolací soud odkázal. Tímto názorem se ve své dosavadní judikatuře řídil i Nejvyšší soud (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006).

Odvolatel klade v dovolání otázku přímo nevyslovenou, avšak dovoditelnou z jeho kontextu a obsahu, s níž se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi také již několikrát setkal (viz. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 1953/2007), a to, zda se na žalobcem požadovanou nemovitost skutečně nějaké restituční právní předpisy (restituce v zákonném, užším slova smyslu) vztahovaly.

Žalobce se zřejmě nemohl domáhat vydání uvedené nemovitosti na základě zákona č. 298/1990 Sb., neboť taková možnost v uvedeném zákoně stanovena nebyla a nemohl tak učinit ani na základě zákona č. 229/1990 Sb., o půdě, neboť ten považuje za oprávněné osoby toliko státní občany , tedy fyzické osoby a nemůže být proto vztahován na osoby právnické, mezi něž žalobce náleží. Navíc výslovně vyděluje úpravu restitucí bývalého církevního majetku a svěřuje ji zvláštnímu zákonu, a to ve svém § 29, jenž taktéž nemůže být považován za restituční právní předpis, protože nezakládá právo určitých subjektů domáhat se stanoveným způsobem vydání majetku, jenž v rozhodném období přešel na stát. Nesplňuje tak jednu ze základních charakteristik tzv. restitučních přepisů. Ani žádný jiný zákon ze souboru restitučních předpisů nezakládal možnost žalobce domáhat se vydání předmětného pozemku jejich prostřednictvím. Nelze tedy sice zřejmě dovodit absenci naléhavého právního zájmu na straně žalobce z důvodu konkurence tzv. restitučních a obecných právních předpisů, protože v daném případě se nejednalo a jednat nemohlo o restituční nárok ve speciálním zákonném slova smyslu.

Stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. září 2005 č. 13/2006 Sb., však uvádí, že na majetek, jehož původním vlastníkem byly c., n. ř. a k., je nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu . Ústavní soud tak činí ve zjevné reflexi Stanoviska svého pléna sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005, Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, dle nějž žaloba na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je určena k odstranění nejistého stavu v právním postavení žalobce. Jinými slovy má sloužit zejména k tomu, aby poskytla ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není naopak namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. V daném případě žaloba k preventivní ochraně práv žalobce vésti nemohla, neboť vlastnické právo žalobce se stalo nejistým již v roce 1962, kdy byl k předmětnému pozemku na základě rozhodnutí Okresního soudu v Chebu jako vlastník zapsán stát. Podkladem pro toto rozhodnutí pak byla darovací smlouva uzavřená mezi N. m. a č. s. z 30. 12. 1960. I kdyby byla tato smlouva posouzena jako absolutně neplatná, právní vztah žalobce k předmětné nemovitosti se nestal nejistým nyní, ale již před více jak čtyřiceti pěti lety, přičemž s ní od této doby jako se svou nakládal stát. Uvedené závěry se přitom vztahují i na nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí, neboť z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí.

Z uvedeného plyne, že odvolací soud nijak nepochybil a svým právním posouzením nedůvodnosti dovolatelem uplatněného určovacího nároku z ustálené judikatury nijak nevybočil. Rozdílnost v hodnocení existence naléhavého právního zájmu na straně žalobce nemohla vést k jinému (pro žalobce příznivějšímu) výsledku souzeného sporu. Rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku I. správné, a proto dovolací soud postupoval podle § 243b odst. 1 o. s. ř. a dovolání žalobce odmítl.

Žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. března 2008

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu