28 Cdo 601/2004
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 601/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce A. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. Č. r., s.p., zastoupenému JUDr. L. J., o zaplacení 106.187,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 152/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5.11.2003, č.j. 21 Co 341/2003-61, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 17.6.2002, domáhal se žalobce uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 106.187,50 Kč s příslušenstvím, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že mu přísluší náhrada za srovnatelné porosty podle § 15 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ).

Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25.4.2003, č.j. 7 C 152/2002-43, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 106.187,50 Kč s úrokem ve výši 10 % z dlužné částky ode dne 20.1.2001 do zaplacení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu v P. č.j. 108/96 byl žalobce určen jako spoluvlastník předmětných nemovitostí v rozsahu jedné ideální čtvrtiny. Vzal za prokázáno, že všechna rozhodnutí pozemkového úřadu se stala pravomocná, přičemž první rozhodnutí R VI 41/96 ze dne 13.5.1996 nabylo právní moci dne 27.6.1996, rozhodnutí R VI 62/98 ze dne 29.6.1998 a rozhodnutí R VI 68/98 ze dne 30.6.1998 nabyla právní moci dne 11.8.1998. Shledal, že žalobce jako oprávněná osoba podle § 4 zákona o půdě řádně a včas v souladu s § 16 odst. 2 tohoto zákona vyzval žalovaného jako osobu povinnou k poskytnutí náhrady za srovnatelné porosty podle § 15 odst. 2, 3 zákona o půdě, a to výzvou dopisem ze dne 20.9.1996, která byla žalovanému řádně doručena dne 23.9.1996. Zaujal názor, že v dané věci byl žalovaný tedy povinen podle § 16 odst. 4 zákona o půdě poskytnout žalobci náhradu za srovnatelné porosty ve lhůtě do 6 měsíců od doručení výzvy dne 23.9.1996, t.j. nejpozději do 23.3.1997. Vyslovil, že uplynutím této lhůty nastala splatnost pohledávky žalobce podle § 559 o.z. Věc posoudil podle § 100, 101 o.z. s tím, že promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy žalobce mohl po žalovaném požadovat zaplacení náhrady za srovnatelné porosty, t.j. po uplynutí 6 měsíční lhůty k plnění. V dané věci tak počala tříletá promlčecí lhůta běžet ode dne 23.3.1997, nejpozději ode dne 11.2.1999 a skončila tedy nejdříve 23.3.2000 a nejpozději dne 11.2.2002. Dospěl k závěru, že pokud žaloba byla podána až 17.6.2002 a žalovaný oprávněně vznesl námitku promlčení, je nutno žalobu zamítnout, aniž by se zabýval věcí samou. Zároveň uzavřel, že nedošlo k řádnému uznání práva podle § 558 o.z. a k prodloužení promlčecí lhůty na 10 let podle § 110 odst. 1 o.z., neboť žalovaný neuznal žalovanou částku co do důvodu a výše jako svůj dluh vůči žalobci. Též dodal, že námitku promlčení nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 o.z. a neshledal ani okolnosti, pro které by mohlo být zvažováno použití § 3 odst. 1 o.z. Konstatoval, že žalovaný žalobci ničeho nesplnil na žalovaný nárok ani nepřislíbil jeho splnění a ani dohoda o vypracování znaleckých posudků neobsahuje příslib žalobce k poskytnutí žalovaného plnění. Naopak žalovaný svými přípisy z roku 1999, 2000 a 2001 sděloval, že jeho nároky neuznává.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze 5.11.2003, č.j. 21 Co 341/2003-61, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že nárok uplatněný žalobou je promlčen a žalovaný jako dlužník se promlčení dovolal, proto právo nelze žalobci jako věřiteli přiznat. Zaujal názor, že ustanovení § 21a odst. 3 zákona o půdě pouze určuje subjekt, který je povinen hradit náklady spojené s oceněním věci a není tedy určovatelem podmínky pro uplatnění nároku. Podle odvolacího soudu okamžik vyhotovení znaleckého posudku, kterým je určena výše náhrady nebo okamžik jeho doručení osobě povinné či oprávněné není a nemůže být okamžikem, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé a tedy počátkem běhu promlčecí doby podle § 101 odst. 1 o.z. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nebyly zjištěny mimořádné okolnosti pro použití § 3 odst. 1 o.z.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že soudy obou stupňů neposoudily jím vznesené námitky ve všech souvislostech a z toho důvodu nesprávně právně posoudily. Podle dovolatele žalovaný zneužil institutu promlčení, neboť odmítal vydat uplatněný nárok s odůvodněním, že nemůže tak učinit do doby vypracování potřebných znaleckých posudků zadaných Pozemkovým úřadem v P. Namítal, že Pozemkový úřad v P. nezajistil tedy včas zpracování příslušných znaleckých posudků a v této souvislosti poukazoval na rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 o.z. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.

Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 25.4.2003, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na zjištění, zda žalobci přísluší náhrada za srovnatelné porosty na základě výše uvedených rozhodnutí pozemkového úřadu, kterými se stal spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, včetně porostů podle § 15 odst. 1 zákona o půdě. Odvolací soud správně aplikoval v úvahu přicházející ustanovení zákona, jmenovitě § 100, odst. 1, 101 o.z. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že nárok uplatněný žalobou je promlčen. Jestliže žalovaný námitku promlčení uplatnil (dlužník se promlčení dovolal), nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, že žalobce neprokázal uznání žalované částky co do důvodu a výše jako svůj dluh vůči žalobci, takže nepřichází v úvahu desetiletá promlčecí doba podle § 110 odst. 1 o.z. Dovolací soud nemá ani pochybnosti o správnosti závěru odvolacího soudu, že použití § 3 odst. 1 o.z. v případě dovolání se promlčení práva podle § 100 odst. 1 o.z. musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi, přičemž v projednávané věci nebyly shledány důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly spatřovat v uplatněné námitce promlčení rozpor s dobrými mravy.

K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 17.2.2000, sp. zn. 24 Cdo 1279/98, ze dne 18.1.2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, ze dne 22.10.2002, sp. zn. 28 Cdo 1266/2002 a ze dne 12.2.2004, sp. zn. 1659/2003.

V projednávané věci jak vyplývá z výše uvedeného odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2005

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu