28 Cdo 5996/2016
Datum rozhodnutí: 09.05.2017
Dotčené předpisy: § 1 předpisu č. 87/1991Sb.



28 Cdo 5996/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce P. F. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241/35, proti žalovaným 1) České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO: 00006947, a 2) České republice Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad štolou 936/3, IČO: 00007064, o reparaci škod způsobených zločiny komunismu , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 55/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2016, č. j. 69 Co 53/2016-112, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2015 č. j. 18 C 55/2013-77 v části výroku pod bodem I o zamítnutí žaloby ohledně nároku žalobce na předání věci, případně zaplacení částky 17 000 000 Kč . [Ve zbylém rozsahu jde-li o požadavek žalobce na zaplacení částky 5 000 000 Kč, jakož i ve výroku II a v nákladových výrocích pod body IV a V byl rozsudek obvodního soudu zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.]

Žalobcem podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), neboť není přípustné (dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu oproti mínění dovolatele nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., neboť právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody pro jiné posouzení těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených otázek.

K otázce uplatnitelnosti (tvrzeného) nároku podle obecných předpisů, v konkurenci s předpisy restitučními (coby lex specialis) lze odkázat v prvé řadě na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či na rozsudek ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, uveřejněný pod č. 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v nichž Nejvyšší soud vyložil, že ti, jenž by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou prosazení svých nároků domáhat podle obecného předpisu (občanského zákoníku).

Uvedený závěr byl aprobován i Ústavním soudem a rozšířen na případy, v nichž došlo ke ztrátě vlastnického práva před rozhodným obdobím z hlediska restitučních předpisů (tj. před 25. 2. 1948) a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (srov. především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.).

K dovolatelem uplatněné kritice těchto judikatorních závěrů (či snad i podmínek a omezení plynoucích z restitučního zákonodárství) z pohledu jejich ústavní konformity či závazků České republiky plynoucích z mezinárodního práva (byť v této souvislosti dovolatel argumentuje poněkud nepřípadně zejména v rovině mezinárodního trestního práva), lze pak z rozhodovací praxe Ústavního soudu připomenout i ten závěr, že samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu a že bylo svobodnou vůli státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, pročež stát také určil podmínky, za nichž lze tyto nároky vznášet (kromě již citovaného usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, srovnej dále např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, či nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04). Rámec restitučního zákonodárství, vytyčený státem (jeho zákonodárcem) nemohou soudy v procesu zmírňování křivd překročit.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž znovu srovnej zejména důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, uveřejněného pod číslem 41/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 493/2007), jež nachází oporu v judikatuře Ústavního soudu (opětovně srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, z doby předchozí ovšem např. i nález Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1995, sp. zn. IV. ÚS 32/95) také platí, že zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence lze dosáhnout právě pouze prostřednictvím restitučních předpisů (se zřetelem na v projednávané věci tvrzené okolnosti srov. zejm. § 2 odst. 1 písm. c/ a § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). V souladu s odkazovanou judikaturou jsou pak i odvolacím soudem uvedené závěry o povaze v dané věci posuzovaného konfiskačního výměru podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. (jenž toliko deklaroval naplnění podmínek konfiskace), resp. účinků konfiskace samotné (k níž docházelo ex lege , tj. ke dni účinnosti zmíněného dekretu). Přitom i tehdy, pokud by stát převzal nemovitosti patřící předchůdci žalobce až v rozhodném období (po 25. 2. 1948) bez právního důvodu (kdy převzetím věci bez právního důvodu rozumí se převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), byla by takto tvrzená (potomky původního vlastníka pociťovaná) majetková křivda reparovatelná také pouze v mezích a za podmínek stanovených restitučními předpisy (srov. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích).

Z uvedeného plyne závěr o shodě odvolacím soudem přijatého řešení s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kdy Nejvyšší soud neshledává důvody pro jiné posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených otázek (je-li přijaté řešení hodnoceno jako ústavně konformní i rozhodovací praxí Ústavního soudu).

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., a z článku II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na nalus.usoud.cz .

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2017

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu