28 Cdo 5940/2016
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 11 odst. 1 písm. d) předpisu č. 229/1991Sb. ve znění do 30.06.1993, § 11 odst. 1 písm. d) předpisu č. 229/1991Sb. ve znění od 01.07.1993, § 104 odst. 1 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



28 Cdo 5940/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) J. H. , N., zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8c, b) B. S. , B., c) T. K. , C., d) M. A. E. K. , N. J., e) M. P. K. , W., všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, N. Y. 10122, Spojené státy americké, v České republice se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, za účasti 1) Statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, IČ 449 92 785, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 457 97 072, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 53/2012, o dovolání žalobců b), c), d) a e) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2016, č. j. 18 Co 250/2014-196, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2013, č. j. 41 C 53/2012-140, takto:
I. Dovolání žalobců b), c), d) a e) se odmítá . II. Řízení o dovolání žalobců b), c), d) a e) proti rozsudku Městského soudu v Brně
ze dne 11. prosince 2013, č. j. 41 C 53/2012-140, se zastavuje .
III. Ve vztahu mezi žalobci b), c), d) a e) a účastníky 1) a 2) nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Brno, rozhodnutím ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 3239/92/62 - RNP, rozhodlo, že oprávněné osoby [podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě )] J. H., T. K. a B. S. nejsou vlastníky, každý id. 1/4, a M. A. K. a M. P. K. nejsou vlastníky, každý id. 1/8, pozemků - části p.č. (PK) 600 role o výměře 1.792 m 2 , části p.č. (PK) 702 role o výměře 633 m 2 a části p. č. (PK) 705 role o výměře 9 m 2 , vše v k. ú. B., které tvoří nyní dle KN část p.č. 1809 - zast. plocha a nádvoří, část 1800, část 1801/1, část 1802, část 1804, část 1806, část 1808, část 1810, část 1812 - zahrada, část 1600 - ost. plocha, ost. komunikace a část 1813 - ost. plocha, neplodná půda, vše v k. ú. B., neboť pozemky nelze vydat dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě , a že náhrada za nevydané pozemky bude oprávněným osobám poskytnuta v souladu se zákonem o půdě.

Městský soud v Brně v řízení podle části páté občanského soudního řádu rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j. 41 C 53/2012-140, zamítl žalobu podanou J. H. (právní předchůdkyní žalobce J. H.), kterou se domáhala, aby soud rozhodl, že oprávněné osoby J. H. a žalobci b) a c) jsou, každý v rozsahu id. 1/4, a žalobci d) a e) jsou každý v rozsahu id. 1/8, vlastníky části p. č. (PK) 600 role o výměře 1.792 m 2 , části p. č. (PK) 702 role o výměře 633 m 2 a části p. č. (PK) 705 role o výměře 9 m 2 , vše v k. ú. B., a že tímto rozsudkem má být nahrazeno citované rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno (výrok I.), a dále zamítl žalobu podanou žalobci b), c), d) a e), kterou se domáhali zrušení výroku tohoto rozhodnutí, podle nějž nárokovatelé nejsou vlastníky..., neboť pozemky nelze vydat dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě , a jeho nahrazení výrokem, že žalobci b), c) a J. H., každý v rozsahu id. 1/4, a žalobci d) a e), každý v rozsahu id. 1/8, jsou vlastníky částí KN pozemků č. 1800, 1802, 1804, 1806, 1808, 1809, 1810, 1812, 1600 a 1813 [jejichž vydání nebrání překážka § 11 odst. 1 písm. d) příp. c) zákona č. 229/1991 Sb.] , případně zrušení výroku citovaného rozhodnutí v části týkající se KN pozemků č. 1600, 1800, 1801/1, 1802, 1804, 1806, 1808, 1809, 1810, 1812 i části KN pozemků č. 1600 a 1813, vzniklých jen z malých částí dřívějšího pozemku PK 600, všech v k. ú. B., tedy v částech převyšujících jejich výměry v době založení zahrádkářské osady či se nalézající mimo její původní rozsah a jeho nahrazení výrokem, podle nějž vlastníky v něm blíže specifikovaných částí pozemků jsou žalobci b), c) a J. H., každý v rozsahu id. 1/4 , a žalobci d) a e), každý v rozsahu id. 1/8 (výrok II.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že ve vztahu mezi žalobci J. H. a žalobci b), c), d) a e) na straně jedné a Statutárním městem Brnem a ČR - Státním pozemkovým úřadem na straně druhé se žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok IV.). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že vydání předmětných částí pozemků brání překážka uvedená v § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, neboť se na nich nachází zahrádková osada zřízená před rokem 1976.

K odvolání všech žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 18 Co 250/2014-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že i když jsou restituční nároky žalobců oprávněné, brání ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě tomu, aby jim části původních PK pozemků v k. ú. B. byly vydány. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4714/2007 (nesprávně uvedeno 21 Cdo) vyložil, že zatímco osady zřízené po 1. 10. 1976, mají-li být překážkou vydání oprávněným osobám, musely být zřízeny na základě územního rozhodnutí (ledaže se jednalo o osady dočasné), pro osady dříve vzniklé zákon podmínku jejich zřízení na základě územního rozhodnutí nestanoví, a není ani významné, zda mělo jít o osadu jen dočasnou; stačí jen to, že před 1. 10. 1976 fakticky vznikly a že existují i v době rozhodování o vydání oprávněným osobám. Nelze přitom dovodit, že by i u těchto osad vzniklých před 1. 10. 1976 mělo jít o zřízení právní , jak se žalobci domnívají. Pokud by se podmínka zřízení na základě územního plánu měla vztahovat i na osady starší, nemělo by rozlišení mezi osadami vzniklými před a po 1. 10. 1976 žádný význam a byl by zcela popřen smysl doplnění původního znění tohoto ustanovení ( pozemky nelze vydat v případě, že na pozemku byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízena zahrádková nebo chatová osada ) o text nebo se na nich nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. říjnem 1976 . Zákon tedy pro případy, kdy osady vznikly po 1. 10. 1976, zvolil přísnější požadavky (z hlediska uživatelů), zatímco pro dříve zřízené osady zvolil princip jejich faktické existence. Uzavřel, že z provedeného dokazování (zejména z dobových nákresů a z místního šetření provedeného pozemkovým úřadem před vydáním předmětného správního rozhodnutí) vyplývá, že zahrádková kolonie Nad Cihelnou zahrnuje (a tak tomu bylo od počátku jejího zřízení v roce 1962 na základě rozhodnutí Obvodního národního výboru I. v Brně, Odboru výstavby a MH, ze dne 5. 7. 1962, č. j. 8683/62-ONV I výst.-Vo., o zřízení zahrádkářské čtvrti B. v k. ú. B.) i část původních pozemků p. č. 702 a p. č. 705 v k. ú. B., na nichž se nachází část zahrádek a společná cesta, a že i pro tuto část původních PK pozemků platí, že je tak dána překážka jejich vydání oprávněným osobám, která ani ke dni rozhodování soudů nepominula. Odvolací soud proto nepřisvědčil názoru žalobců o nutnosti vypracování geometrického plánu, neboť lokalizace částí původních pozemků, jejichž vydání se domáhají, je pro účely posouzení, zda je dána překážka jejich vydání, dostatečně zřejmá z provedených důkazů.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu a proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci b), c), d) a e) dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř., přičemž mají za to, že v této věci se jedná o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že otázky aplikace ustanovení § 22 odst. 3 zákona o půdě a vydání pozemků, na nichž žádná osada zřízena nebyla, mají být dovolacím soudem nově posouzeny . Uvedli, že předmětem dovolacího řízení je posouzení naturální vydatelnosti jednotlivých nárokovaných částí pozemků, jichž se zřízení zahrádkové osady před 1. 10. 1976 netýkalo a k nimž zanikl nájem nejpozději v roce 2001, čímž překážka vydatelnosti pominula. Poukazují na to, že rozhodnutí o zřízení zahrádkářské čtvrti B. ze dne 5. 7. 1962 se vztahovalo pouze na parcely PK p. č. 562/1, 600, 610, 611 a 612, a nikoli na parcely PK p. č. 702 a 705. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu se soudy obou stupňů podle dovolatelů odchýlily i v otázce nadbytečnosti vyžádání geometrického plánu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2100/2010, či rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09), což činí jejich rozhodnutí chybnými a nepřezkoumatelnými, neboť tak nebyly odlišeny nárokované části KN pozemků od částí nenárokovaných. Dále dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval jejich námitkou, že restituční nárok byl uplatněn dne 18. 12. 1992, kdy ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě znělo jen na pozemku byla zřízena zahrádková nebo chatová osada ; z toho dovozují, že v té době (resp. k datu 24. 6. 1991) chyběla v zákoně o půdě překážka vydatelnosti tam se nacházejících osad, které byly formálně zřízeny před 1. 10. 1976 (rozšíření této výjimky na chatové osady zřízené před tímto datem bylo do zákona vloženo poslaneckou sněmovnou až dne 1. 6. 1993). Pojem zřízení přitom podle jejich názoru znamená právní akt, jinak by byl užit obrat vznikla . Navrhli, aby dovolací soud zrušil výrok I. rozsudku odvolacího soudu a výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, a řízení vrátil druhoinstančnímu soudu, či poté soudu prvoinstančnímu ke znovuprojednání .

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání žalobců b), c), d) a e) odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), neboť není přípustné.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dovoláním vymezených otázkách se rozhodnutí odvolacího soudu neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále), rozhodnutí nepřináší právní otázky nové (dovolacím soudem neřešené) a Nejvyšší soud rovněž neshledává důvody, pro které by relevantní právní otázky (v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené) měly být posouzeny jinak.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, ve znění účinném do 30. 6. 1993, pozemky nelze vydat v případě, že na pozemku byla zřízena zahrádková nebo chatová osada. Toto ustanovení v poznámce 10 pod čarou odkazuje na § 52 až 58 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění vyhlášky č. 45/1979 Sb.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 7. 1993, pozemky nelze vydat v případě, že na pozemku byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízena zahrádková nebo chatová osada nebo se na pozemku nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. říjnem 1976.
Namítají-li dovolatelé, že restituční nárok na předmětné pozemky uplatnili dne 18. 12. 1992, z čehož dovozují, že v jejich případě mělo být aplikováno ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, ve znění účinném do 30. 6. 1993, a odvolacímu soudu vytýkají, že se touto jejich námitkou nezabýval, pak je třeba poukázat na to, že z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelé - žalobci b) a c) a F. K., jakožto právní předchůdce žalobců d) a e), uplatnili restituční nárok až podáním ze dne 8. 8. 1996; na danou věc se proto vztahuje ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 7. 1993.
Závěr odvolacího soudu, že pro zahrádkové osady vzniklé před 1. 10. 1976 podmínka zřízení na základě územního rozhodnutí stanovena není, a že tudíž není ani významné, zda mělo jít o osadu jen dočasnou, nýbrž stačí, že tyto osady před 1. 10. 1976 fakticky vznikly a že existují i v době rozhodování o uplatněném restitučním nároku (jak je tomu i v posuzovaném případě), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4714/2007 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 948/08, odmítl), usnesení téhož soudu ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3761/2009], od níž dovolací soud neshledává důvod se odchýlit ani v této věci.
Poukaz dovolatelů na to, že rozhodnutím Obvodního národního výboru I. v Brně, Odboru výstavby a MH, ze dne 5. 7. 1962, č. j. 8683/62-ONV I výst.-Vo., o zřízení zahrádkářské čtvrti B. v k. ú. B., nebyla zahrádková osada zřízena na pozemcích PK p. č. 702 a 705 a že se na tyto pozemky rozšířila živelně , je zcela bez významu, a to s ohledem na skutkové zjištění učiněné již soudem prvního stupně, že zahrádková osada se na částech těchto pozemků nacházela již v roce 1962, tedy před 1. 10. 1976.
Pokud jde o námitku dovolatelů, že ve věci nebylo možno rozhodnout, aniž by byl vypracován geometrický plán, pak dospěl-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) na základě provedených důkazů k závěru, že ve vztahu ke všem předmětným pozemkům je dána překážka jejich vydání podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, přičemž tento jeho právní závěr vychází ze skutkového zjištění, že na předmětných pozemcích se již od roku 1962 nachází zahrádková osada, tj. osada, která byla na předmětných pozemcích zřízena před 1. 10. 1976, pak vypracování geometrického plánu by na závěru o nemožnosti vydat předmětné pozemky, resp. jejich části, nemohlo ničeho změnit. Odvolací soud se v otázce údajné nadbytečnosti geometrického plánu ani neodchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2100/2010, jak namítají dovolatelé, když toto rozhodnutí na posuzovaný případ nikterak nedopadá.
V usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, Nejvyšší soud dovodil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak je tomu i v případě aplikace ustanovení § 22 odst. 3 zákona o půdě, jíž se odvolací soud při svém rozhodnutí nezabýval, neboť na danou věc nedopadá.
Jen pro úplnost je možno dodat, že pozemkový úřad v citovaném rozhodnutí na závěr uvedl, že tímto rozhodnutím jsou vyčerpány celé výměry nárokovaných pozemků PK 702 a 705 v kat. území B., jelikož rozhodnutím ze dne 21. 5. 2012, č. j. 3239/92/61, již bylo rozhodnuto o obnovení vlastnického práva k části PK 702 o výměře 1.235 m 2 a části PK 705 o výměře 2.246 m 2 (z původních výměr 1.868 m 2 a 2.255 m 2 ), a že současně je tímto rozhodnutím rozhodnuto o části nárokovaného pozemku PK 600 o výměře 1.792 m 2 (z celkové výměry 57.860 m 2 , když samostatnými rozhodnutími ze dne 29. 3. 2012, č. j. 3239/92/59-RBD, ze dne 30. 3. 2012, č. j. 3239/92/60-RBD, a ze dne 21. 5. 2012, č. j. 3239/92/61-RBD, bylo rozhodnuto o obnovení vlastnického práva, resp. o přiznání náhrady oprávněným osobám, k další části p. č. PK 600 o výměře 55.820 m 2 ). O poslední části předmětného pozemku o výměře 248 m 2 (nyní části KN 1553, 1555, 1557, 1559 v k. ú. Bohunice) bude pozemkový úřad rozhodovat samostatně.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobci b), c), d) a e) směřují dovolání také přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci b), c), d) a e) a účastníky 1) a 2) nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Žalobce a) nebyl účastníkem dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2017

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu